ANTIKRIST XI.

ANTIKRIST.31 -32.

31.
Dal jsem předem svou odpověď na celý problém. Jejím předpokladem je, že se nám typ vykupitele dochoval jen
v silném znetvoření. Toto znetvoření má samo o sobě mnoho pravděpodobného: takový typ nemohl z více
důvodů zůstat čistým, celistvým, bez přídavků. Stopy v něm nutně zanechalo jak prostředí, v němž se
pohybovala tato cizí postava, tak ještě víc dějiny, osud první křesťanské obce: z něho byl zpětným vlivem tento
typ obohacen rysy, srozumitelnými teprve z války a za účely propagandy. Tento zvláštní a nemocný svět, do
něhož nás uvádějí evangelia - svět jako z ruského románu, v němž zdá se dali si dostaveníčko vyvrhelové
společnosti, nervová choroba a "dětské" idiotství - nezbytně učinil za všech okolností typ hrubším: zvláště první
učedníci teprve předložili bytí, plynoucí zcela v symbolech a nepochopitelnostech, do své vlastní hrubosti, aby
vůbec něčemu z toho rozuměn, pro ně typ existoval teprve, když byl zformován do účinnějších forem.. .Prorok,
mesiáš, budoucí soudce, učitel morálky, divotvorce, Jan Křtitel - tolik příležitosti typ zneuznat... Nepodceňujme
posléze, co je proprium každého velikého, zejména sektářského uctívání: smazává originální, často trapně cizí
rysy a idiosynkrasie na uctívané bytosti - ba ani je nevidí. Bylo by čeho litovat, že nežil nějaký Dostojevský
nablízku tohoto nejzajímavějšího dekadenta, myslím někdo, kdo dovedl vidět právě dojemný půvab takovéto
směsi sublimnosti, nemoci a dětskosti. Ještě poslední hledisko: typ by skutečně mohl být jakožto typ dekadenční,
podivuhodně mnohotvárný a plný rozporů: nelze takovou možnost zcela vyloučit. Přesto všechno od ní zrazuje:
právě podání by muselo být v tomto případě pozoruhodně věrné a objektivní: a máme důvody předpokládat opak
toho. Zatím zeje propast mezi kazatelem na hoře, u jezera, v lukách, jehož zjev připadá jako nějaký Budha na
půdě velmi málo indické, a oním fanatikem útoku, úhlavním nepřítelem teologů a knězi, v němž oslavovala
Renanova zlomyslnost "le grand maitre en ironie". Sám nepochybuji, že bohatá míra žluči (a dokonce i espritu)
překypěla teprve ze vzrušeného stavu křesťanské propagandy na stav mistrův: víme přece dobře, jak si všichni
sektáři upravují bez rozpaků ze svého mistra svou apologii. Když potřebovala první obec soudícího, hádavého,
hněvného, zlovolně vychytralého teologa, proti teologům, stvořila si svého "boha" podle své potřeby: jako mu
vložila bez váhání do úst také ony, zcela neevangelické pojmy, jichž teď nemohla postrádat, "návrat", "poslední
soud", časné očekávání a sliby všeho druhu.-
32.
Bráním se, znovu budiž řečeno, aby nebyl vnášen fanatik do typu vykupitele: slovo impérieux, které užívá
Renan, již samo anuluje typ. "Dobré poselství' znamená právě, že už není protikladů; království nebeské patří
dětem; víra, která zde promlouvá, není vírou vybojovanou, - je tu, je od počátku jakoby dětskost ustoupivší do
oblasti ducha. Fyziologům je aspoň dobře znám případ opožděné a v organismu nevyvinuté puberty jako
následek degenerace. - Taková víra nezná hněv, nekárá, nebrání se: nepřináší "meč", - netuší vůbec, jak by
mohla jednou rozdělovat. Nedokazuje sama sebe, ani zázraky, ani odměnou, ani slibováním, ani dokonce už
"Písmem": je sama v každé chvíli svým zázrakem, svou odměnou, svým důkazem, svým "královstvím božím".
Tato víra se také neformuluje, - žije, brání se formulím. Ovšemže nahodilost okolí, jazyka, předběžného vzdělání
určuje jistý okruh pojmů: prvotní křesťanství užívá jen židovsko-semitských pojmů ( sem patří jídlo a pití při
přijímání, pojem tak zneužívaný církví jako všechno židovské). Ale chraňme se, abychom v tom neviděli víc než
zakázanou znakomluvu, semiotiku, příležitost k podobenstvím. Předběžnou podmínkou, aby vůbec mohl mluvit,
je tomuto antirealistovi právě to, aby žádné slovo nebylo pojímáno doslovně. Mezi Indy by byl užíval pojmů
sankhyamských, mezi Číňany pojmů Laotsových - a necítil by při tom rozdílu. - Mohli bychom zvát Ježíše, s
jistou tolerancí výrazu, "svobodným duchem" - z ničeho pevného si nic nedělá: slovo zabíjí,zabíjí všechno, co je
pevné. Pojem zkušenost "života", již jediné zná, odporuje u něho jakémukoli slovu, formuli, zákonu, víře,
dogmatu. Mluví pouze o tom, co je nejniternější: "život" nebo "pravda" nebo "světlo", to je jeho slovo pro to, co
je nejniternější, - všechno ostatní, celá realita, celá příroda, ba i řeč má pro něho pouze cenu znamení,podobenství. Nesmíme se naprosto na tomto místě dopustit přehmatu, byť bylo sebe větší pokušení, které tkví v
křesťanském, přesněji v církevním předsudku: takový symbolista par excellence stojí mimo všechno
náboženství, mimo všechny pojmy kultu, všechnu historii, všechnu přírodní vědu, mimo všechnu zkušenost
světa, všechny znalosti, všechnu politiku, všechnu psychologii, všechny knihy, všechno umění, - jeho "vědění"
je právě čirá pošetilost o tom, že něco takového je. Kultům nezná ani z doslechu, nemá zapotřebí proti ní
bojovat, - nepopírá ji... Totéž platí o státě, o celém občanském řádu a společnosti, o práci, o válce, - nikdy neměl
důvod, aby popíral "svět", nikdy netušil církevní pojem "světa"... Popírat je právě to, co je jemu zcela nemožné. -
Také chybí dialektika, chybí představa toho, že by nějaká "pravda" mohla být dokázána důvody (- jeho důkazy
jsou vnitřní "světla", vnitřní city libosti a přisvědčování vlastnímu Já, vesměs "důkazy síly" -). Takové učení
nemůže ani odporovat: nechápe ani, že jsou jiná učení, že mohou být, nedovede si ani představit opačné
usuzování... Kde se s ním setká, bude truchlit z nejhlubšího soucitu nad "slepotou" - neboť vidí "světlo", - ale
nevznese námitek...