DESATERO ZNAMENÍ ĎÁBLA.

DESATERO ZNAMENÍ ĎÁBLA.
"A ukázal se velký div na nebi: žena odětá sluncem, a měsíc byl pod jejíma nohama, a na její hlavě koruna dvanácti hvězd" (Zj. Sv. Jana 12/13)
"A Hospodin Bůh řekl hadovi: A položím nepřátelství mezi tebou a mezi ženou a mezi tvým semenem a mezi jejím semenem; ono ti rozdrtí hlavu, a ty mu rozdrtíš patu:" (Gen. 3/15)

NEÚCTA K BOHU A BOŽÍMU DÍLU
Ďábel (a člověk jemu podobný) si neváží člověka, tedy ani jeho schopností, talentu, umu, lidskosti, citu, rozumu, vůle a trpělivosti, a pohrá jím. Každý člověk má v duši kus Boha a dokážeme-li být k člověku pozorni, najdeme jej a zažijeme pokoru i před tím nejhorším z nejhorších, dokonce i tehdy, když vlastní zlo a hloupost jej nutí v sobě Boha popírat. Miluj člověka pro to, co je v něm dobré a odpouštěj mu omyly jeho zla ve jménu Boha v jeho duši a ve jménu naděje na její uzdravení. Kolik lidí chodí po světě se srdcem plným zášti a předsudků vůči svým bližním, kolik zla šíří svými obavami, podezřeními a strachem, svými pomluvami. Mnoho z nich nese na čele ďáblovu pečeť. Kněží, kteří říkají: my jsme již našli, již není třeba přemýšlet, tvořit, hledat, již máme navždy svou pravdu, a pohrdají tvůrčími osobnostmi, propadli ďáblovu pokušení. Ale lidé, kteří ve dne v noci jen o věčné Boží pravdě pochybují, rovněž. Ďábel svou sebestředností, vztahovačností a nedostatkem pokory si nemůže vážit člověka a jeho (potenciální a dosažené, skryté či projevené) morální, intelektuální a duchovní velikosti.

NEDOSTATEK EMPATIE
Ďábel se nedokáže, lépe řečeno nechce se vcítit do lidských bolestí, starostí a problémů, spíše zkoumá, zda neohrožují jeho zájmy; je vztahovačný, sebestředný a tak své moudrosti brání chápat lidská trápení. "Ďábel", když budete nemocni, neřekne: "Ach, jak jak jsi ztrápený," ale: "Když jsem já byl nemocen, nemohl jsem takhle vylehávat!"

ŠTVÁN SVOU ZÁVISTÍ
Ďábel závidí duchovnímu člověku jeho cíl - věčnou blaženost a místo v království nebeském, shazuje a zlehčuje proto člověka a jeho cíl a snaží se jej svést z cesty. Lidé vyzařující vnitřní mír, lásku a moudrost mají v patách vždy dost lajících vlků, vždy dost posměváčků. Ani nefrustrované děti nebývají v kolektivu oblíbeny. Zatímco hodní lidé jsou většinou pronásledováni jen z povahy okolního světa, ve které se na principu synchonicity složitých systémů mimoděk projevují ďábelské rysy (resp. ďábel tu sice působí, ale jen v jakési obecné rovině), opravdové osobnosti světla a míru jsou pronásledovány skutečným ďábelským vědomím, ať již je toto vědomí simulováno našim supervědomím na základě archetypů vlastních lidstvu a jednotlivým národům, nebo na základě pravé ďáblovy vůle (možná, že tyto dvě formy nelze zcela rozlišit): "Nám ubohým se satan skrývá, ale světce často týrá ze msty, neboť oni ho týrají svou láskou k Bohu a bojem za spásu svých bratří, trhajíce mu je z jeho maskovaných moderních pastí. Např. dva velké světce moderního věku, sv. jana Vianeye a sv. Dona Boska fyzicky týrával, protože jejich práce mu vydírala lidi ze chřtánu. Sv. Janu Vianeyovi po 35 roků naplňoval noci řevem, lomozem a hukotem. Bratr Pius byl ještě mladičký a satan si ho už vyčichal: vedle jeho cely se nedalo spát pro hluk, který tam býval. Když bratr Pius přicházel z noční modlitby, nacházel v cele všechno vzhůru nohama: knihy po zemi, kalamář roztlučený, postel rozházenou. Jen co si lehl, začalo to znova: často míval ráno poškrábanou tvář a oči podlité a s modřinami. Toto týrání pokračuje ještě i potom, když už je knězem." (Otec Bohuslav) Páter Pius tvrdil, že svádí-li vnitřní zápas s ďáblem a ďábla přemůže, následuje zvukový efekt "exploze". Po každém takovém zápase býval P. Pius do nitky propocený, jakoby vydával i fyzickou energii.

MALOVĚRNOST, NEDOSTATEK LÁSKY, NEDOSTATEK POKORY A DUCHOVNÍHO MÍRU
Ďábel nemá víry mimo víry v sebe samého, aniž by však dokázal sám sebe milovat. Malověrnost, pochybovačnost, nedůvěra, to jsou ďáblovy zbraně, avšak ďáblu propadá i ten, jenž se vždy nechává unést jen slepou vírou a žlučovitým fanatismem. Zvykli jsme si hledat v každé politice manipulaci, v každé straně touhu po zisku, v každé komunitě nebezpečnou sektu, v každém náboženství ďábla, a toto počínání je ďábelské. Snažte se vždy v každém a ve všem vidět lepší stránku věci. Jen jste-li důvěřiví a tiší ve svém srdci, znásobí se vaše schopnost přijímat tvurčí a božskou inspiraci. "Svatý" hněv dovedl již mnoho lidí do hříchu a zatracení. Vždyť i křížácké války, upálení Jana Husa nebo útok na Světové obchodní centrum v New Yorku byly činy "ve jménu Boha". A i sebeobetování ve jménu velkých idejí je věcí ošidnou. Velcí světci nepáchali sebevraždy ve jménu Boha, ale prosili jej, aby sám na ně vložil břemeno utrpení za vykoupení hříšníků.

ZATVRZELOST, RIGIDITA, VZPURNOST, POHRDÁNÍ, PÝCHA, ZATEMNĚNÍ ROZUMU
Ďáblovo myšlení je v mnohém podobné myšlení duševně nemocného člověka. Ďábel žije ve věčné vzpouře, zatvrzelosti a pohrdání. Nechci zatracovat ironický humor a sarkasmus, bojte se však lidí, kteří ničeho vyššího nejsou schopni, zejména ne hlubokého dlouhodobého vztahu, ať již k lidem či Bohu. Buďme obezřetni, pokud zjistíme, že na všem a na každém hledáme jen chyby. Ďábel stojí nablízku. Nezapomeňme však, že ani Kristus neváhal vypráskat vexláky s chrámu svého otce. Neprotivení se zlu a skázonosná pasivita jsou stejně ďábelské jako pohrdání dobrem a aktivní vpoura proti Bohu.
"Duchové zlí byli původně dobří, obrátili se však proti samému Bohu a stali se zlými, ponevadž zhřešili silou ducha a vůle anděla. Setrvavše neodvolatelně ve vzpouře, jsou navěky zavrženi - nezůstali v tom, v čem byli stvořeni, zneužili své dokonalosti a nesetrvali v pravdě, zhřešili pýchou z nezřízeného zalíbení nad vlastní výborností, zapomínajíce na svůj poslední cíl, blaženost, chtějíce jí dosíci sami, neodvisle, proti vůli boží. Zavržením následovalo, že celý jejich duchovní život byl převrácen zatemněním rozumu a zatvrzelostí vůle." (B. Kafka) Tak jako člověk s psychózou si jen obtížně uvědomí bludnost svých myšlenek, tak i ďábel není často schopnost rozeznat pravdu od lži a světlo od tmy, navzdory vysokému intelektu. Také posedlý člověk může vykazovat různé zdánlivé psychické poruchy a somatizací těchto stavů i poruchy tělesné. "Někdy se stává, že zlý duch dostává moc nad lidským tělem. Zvláštní a neobyčejný jev takové moci je posedlost. Může být viditelná a účinů a projevů poznatelných, nebo neviditelná, skrytá, při níž hlavně působí na představy a vnucuje své myšlenky. Lidé posedlí jsou lidé démoničtí, poněvadž démon jimi podle své vůle zvláštně vládne. Může-li člověk silné vůle podrobit lidskou vůli slabší, jak jsme z pokusů poznali, tím spíše může tak učinit duch vyšší ze své dokonalé moci a silnější vůle, zvláště, chce-li působit na tělo. Tu může vyvolat i různé nemoce. Démon může působit na tělo zevně tak, že zamezuje jeho pohyby. Může působit přímo v těle a pak vládne jeho fyzickými silami podle své vůle, takže z toho v člověku vzniká velký duševní rozbroj mezí mocí démonovou a vlastní vůlí. Rovněž činnost duševní může pomást. Může znásilnit pyšného člověka vyvoláním živé obrazotvornosti k rozvrácení všeobecného spravedlivého řádu. Též způsobit vyvolání velkých zločinů, běsnění, zloby nepřátel, vypočítavou nemravnost, úžasné nadávky, hněv, mstu, kletby apod. Může působit i na smysly tak, že jich použije ke svému účelu. Též i na prázdná esplana (psychotronické jednotky emocionální paměti; DN) tím, že do nich vtiskne různé představy, dojmy, obrazy a myšlenky. Dovede-li tak působit hypnolog, tím spíše silnější duch démona." (B. Kafka)

BOHATSTVÍ BEZ MORÁLKY, LESK POVRCHNOSTI, HŘÍŠNÁ OBRAZOTVORNOST
Ďábel nás obklopuje bohatstvím, leskem a mámivou krásou a jejich obrazy, kterými působí na naši obrazotvornost, touhu a pudový chtíč a skrze ně ovládá naši mysl. Ďábel je králem amorálního bohatství a mámivého lesku. Ďáblovi však propadají i ti, kteří svou smyslnost a cit pro krásu potírají a potlačují, neboť v sobě przní dílo boží. Ne všechno bohatství je dílem ďábla. Hodnoty duše žijící v Bohu a lásce, ale i hodnoty tvořené prací a tvůrčím myšlením ve prospěch Boha i ušlechtilých lidských cílů jsou pozitivním bohatstvím a za obvyklých podmínek mají příznivý dopad.
"Ďábel pokouší zevními věcmi - tiskem, obrazy apod. a zlými lidmi, jež k hříchu popouzejí. Též niterně přímo nebo nepřímo působí na obrazotvornost a nabádá člověka, jak se na úkor druhých vyšvihnout, obohatit a užít si. Na rozum a vůli přímo působit nemůže, proto každý člověk může rozsoudit svobodně a svobodně volit. Může však i svobodně se zlým duchem vejít do styku a spolčit se s ním. Nedomnívejme se, že všechna pokušení jsou od zlého ducha; pocházejí z tělesnosti a bývají vnukány hříšným okolím." (B. Kafka)

ZLOST, SEBELÍTOST, VZTEK, BĚSNĚNÍ
Ďábel rád vyvolává v lidech zlost, neodbytnou sebelítost, vztek a běsnění, protože ony vlastnosti uzavírají tvůrčí schopnost ducha, cestu k moudrosti tichého srdce a cestu boží lásky. "Od narození jsem všude chodil sám, a věčne jsem cítil zlost, žal a nespokojenost, protože jsem nikdy nepoznal radost, ani trochu radosti. Nikdo mě nepozdravil, nikdo neobjal, nikdo k sobě nepřivinul. Matka neměla čas," napsal o sobě Vladimír Volfovič Žirinovskij. Mnozí rodičové se velmi proviňují na svých dětech, nechají-li je živořit bez laskavých slov a dotyků, které lidská bytost ke svému vývoji potřebuje do konce puberty a možná po celý život.

NEBEZPEČNÁ MOUDROST, DUŠEVNÍ SÍLA, HYPERKREATIVNÍ SCHOPNOSTI
Ďábel je dokonalejší podstaty než lidé. Vyniká nad ně moudrostí a duševní silou. Jeho moudrost je však deformovaná, úchylná, za pravdu často vydává dogma, posvěcuje lež, přesvědčuje se o svých "pravdách" a dokáže jim sám věřit. "Čím více si lidé tropí ze satana posměch a čím více so povídají, že satan vůbec neexistuje, tím lépe pro satana a pro jeho plány! Může přece organizovat, rdousit a zatracovat jako utajený neznámý. ... Pravý satan, to je obr, který dovede Krista v okamžiku vynést na vrchol chrámu, mocná bytost, silnější než uragány a horší než atomová smrt. I Kristus nám káže bát se satana více než smrti samé..." (Otec Bohuslav)
Svou duševní silou s námi může ďábel různě manipulovat. Ďábel nám ale nemůže vzít schopnost rozhodovat se svou svobodnou vůlí, tu je jeho hranice. Bylo by pro něj bezcenné, kdyby se hříchů dopouštěli lidé bez vlastní vůle. Vykoná-li někdo zločin bez vlastní vůle, vedl jej k tomu svou sugescí spíše nějaký člověk než ďábel.
I lidská duše má v podvědomí možnost a zná síly, jak utvořit viditelné věci. Může však k těmto jevům použít pouze hmotu svého těla. Tyto věci však brzy mizí a trvale zde nezůstávají, poněvadž byly tvořeny přeměnou prvků z vlastního těla vyvolaným jevem. Přestává-li jev, mizí i vytvořený předmět. Pouze ďábel může svou vyšší mocí přímo působit na přeměnu přeskupování volných prvků a hmoty v určité viditelné věci, která zde může po jeho účinku trvale zůstat. Ovšem může tvořit zase jen omezeně." (B. Kafka)

PODLE OVOCE POZNÁTE JEJ
"Ďábla", tedy zlo v člověku, přírodních silách i nadzemských bytostech poznáme podle "rodokmenu" i podle ovoce jeho činů. Pokud něčí rodiče kolem sebe šíří jen zlo a úzkost, nepůjde většinou ani u jejich potomka v kamžiku běsnění či bludů o "svatý hněv" a prorocká slova, ale spíše o projev přenesených rysů duševní nemoci či (doslovně či v přeneseném smyslu) o ďáblovo pokoušení.
Pokud někdo svými činy přináší lidem dobro, mír a duševní bohatství, bude spíše osobou dne než noci. Prospěch, který osoba přináší však musíme posuzovat i z dlouhodobého a komplexniho hlediska.
Naopak ovšem externality různých dobře míněných lidských zásahů do společnosti a přírody mohou být velmi škodlivé, aniž bychom v nich museli vždy hledat dílo ďábla či trest boží.
Již sama dialektická podstata světa může za fakt, že jen pouhým vyslovením slova anděl, hovoříme nepřímo i o ďáblovi. Již samotné pojmy v sobě zrcadlí své protiklady a zlo je často nevyhnutelným společníkem dobra.
Ďábel dokáže materializovat a dematerializovat předměty s větším úspěchem než médium či mág a pomocí podobných přírodních zákonitostí a jevů, pravého strůjce těchto jevů je těžké určit a na jejich základě mnohdy nelze ďábla odhalit.
Při dokazování přítomností ďábla musíme počítat s určitou záludností. Představme si například, že nějaký falešný mystik ohlupuje davy svými zázraky. Když však nadpřirozenou mocí pozná, že bude odhalen ve své ďábelské podstatě, začne se vydávat za podvodníka, který svých zázraků dosahuje lacinými triky. Tím lidem zabrání vidět jeho ďábelskou podstatu a zároveň sníží schopnost věřit v zázračné bytosti, ať již andělské, lidské či ďábelské, čím lidstvo poškodí.

ĎÁBEL VÁM NIKDY NEDÁ POŽEHNÁNÍ VE JMÉNU BOŽÍM
ale podvodník nebo duševně nemocný se i k tomu nakonec nechá přemluvit. Želbohu podvodníky a blázny tak snadno nepoznáme.