ČERNÁ MŠE - ČERNÁ MŠE ZA LUDVÍKA XIV.

ČERNÁ MŠE ZA LUDVÍKA XIV.
Za vlády Ludvíka XIV. přestala býti černá mše záležitostí lidu a stala se výhradním téměř právem vysoké společnosti. Nebyl to již ohavný sabat čarodějnic, jenž tu a tam na venkově dohasínal, vyhuben krutými inkvisitory, nýbrž sprosté obětování, porušené sadismem a Satanismem, při němž se přely nejvznešenější dámy „velkého století“ o čest býti kněžkami.

Proces slavné Voisinové (Mme Montvoisin) nás dokonale o věci poučí.
Voisinová byla kněžkou černé magie, uměla očarovati, vyráběti filtry a její schopnosti oceňovaly všechny vznešené dámy dvora a i vrstev měšťanských. Přicházeli k ní, žádajíce filtry pro smrt, aby tak odstranily nepohodlné manžele, pro prostředky, jimiž by mohly očarovati milence, chtěly přípravky, jimiž by mohly zachovati krásu, již počal ničiti věk a často i drogy, jimiž se chtěly zbaviti usvědčujících plodů rozkošnictví a dovolujících jim oddávati se beze strachu novým rozkošem lásky.

U Voisinové se vedl veselý život. Choditi do ulice Beauregard, kde bydlela, bylo částí zábavy. Obědvalo a pilo se tam velmi dobře. „V oněch dobách“, vypravovala její služka Markéta, „měla má paní vždy tolik peněz, kolik chtěla. Každého rána čekali na ni lidé ještě než vstala a přicházeli k ní po celý den, večer pak pořádala obyčejně hostinu, při níž se mnoho tančilo a veselilo a tak to trvalo mnoho let.“

Předpokoj Voisinové stal se místem schůzek aristokracie, vysokých úředníků, hodnostářů a vynikajících lidí.

Tato opravdu jedinečná osoba měla četné milence, jež si vydržovala a mezi nimi byl i pařížský kat. Právě on zásoboval Voisinovou sádlem oběšenců, potřebným k výrobě černých svíček pro celebrování proklatých mší.

Věštíc, bývala nádherně oděna. Pověstná císařská roba, již oblékala, stála ji 15.000 livrů. Byl to plášť ze sytě červeného sametu, posetý 250 dvojhlavými orly z dobrého zlata.

K Voisinové šel stále průvod bez konce: naivní milenci, žádající, aby obměkčila srdce jejich příliš krutých milenek, uvadlé, ale dosud ohnivé ženy, žádající si návratu svých milenců, kteří je opustili, odcházejíce k tělům čerstvějším, ctižádostivé ženy, milenky boháčů, lačné ukojení svých touh.

A když byla žalářována pro pokus otravy, z něhož byla obžalována, přiznala Voisinová, že i dvě dvorní dámy komtesa de Rome a Mme de Polignac se jí před lety tázaly o radu, jak by získaly lásku královu a odstranily slečnu La Vallière.

Prohlásila rovněž, že paní de Soisson, když viděla, že přes všechny čáry a očarování, jimiž se snažila oddáliti Ludvíka XIV. od slečny La Vallière, zůstal jí král přece věrným, pravila zoufalá: „Nevrátí-li se ke mně a nezbavím-li se té ženy, doženu svou pomstu k nejhoršímu a zničím pak oba.“

Paní de Sévigné, výborně zpravená o všem, co se dělo na dvoře, takto popsala své dceři návštěvu několika vznešených dam u Voisinové: „Paní de Soisson žádala, aby se k ní opět vrátil milenec, jenž ji opustil a kterým prý byl sám princ, pravíc, že nevrátí-li se, bude toho litovati.“

Za procesu bylo též řečeno, že kdykoliv se obávala Mme de Montespan nějakého pohasnutí královy náklonnosti, byla o tom Voisinová ihned zpravena. Vykonala černou mši a zaslala Mme de Montespan prášky pro vzbuzení lásky, jež pak byly dány králi.

Černá mše byla v módě. Policejní důstojník La Reynie uvádí ve svých zprávách několik příkladů ceremonií, konaných v Saint-Denis a Marthery na podnět a často za přítomnosti Mme de Montespan. Připomíná, že počátkem r. 1668 byli uvedeni dva knězi Lesage a Mariette do bytu paní de Thiauges na zámku Saint Germain a tam že Mariette, maje komži a štolu, žehnal svěcenou vodou a říkal evangelium králů nad hlavou markýzy de Montespan, zatím co ona přednášela zaklínání a Lesage pálil parfumy. Během tohoto zaklínání bylo prý několikráte opakováno jméno krále, jako i jméno slečny La Vallière, jejíž smrti si markýza žádala.

V této době byl nadbytek bezbožných a svatokrádežných kněží, celebrujících černé mše. Připomeňme si jen jména nejznámějších: Barthélemy Lemeignan, vikář od sv. Eustacha, jenž během černé mše obětovával dvě děti, rozřezav je na více kusů, František Mariette, vikář od sv. Severina, o němž jsme již hovořili, Josef Cotton, kněz přidělený k chrámu sv. Pavla, abbé Tournet, jenž byl upálen na náměstí Grève, protože sloužil mši na břiše jakéhosi 14tiletého děvčete a při níž, za oběti, si chlípně počínal.

Nejslavnějším však ze všech byl abbé Guibourg, kterého líčí La Reynie ve své zprávě adresované panu Louvois takto:

„Jest knězem sedmdesátiletým, narozeným v Paříži. Prohlašuje, že jest synem nebožtíka pána de Montmorency; velmi mnoho cestoval; zhýralý; spravoval několik kostelů v Paříži a okolí, oddán stále svatokrádežným praktikám; travič — umělec znalý všech druhů očarování; přítel Voisinové, s níž udržuje již ode dávna styky: sdílí společnou domácnost se svou souložnicí (dívka jménem Chanfrain), s níž měl několik dětí, z nichž některé sám zabil; člověk zvláštní, jejž nemožno s někým srovnati; podřezal a obětoval mnoho dětí, kterýž zločin je mu zcela běžným, černé mše, sloužené na břichu žen neb jiné oběti a vůbec vše, co se od něho žádá nejbezbožnějšího z moci jeho úřadu, nepůsobí mu nikdy žádných starostí.“

Během těchto mší byly uzavírány různé pakty a vidíme, jak se spojuje vévodkyně de Vivonne, švagrová Montespanové, s vévodkyní d’Angouleme a s paní de Vitry k zabití markýzy de Montespan, jež jim byla nepohodlnou.

Po celý ten čas měla černá mše charakter zločinného rozkošnictví. Ceremoniel byl zhruba asi takovýto: V nějaké místnosti černě vyzdobené stál černý oltář, za nímž visela černá draperie s velkým bílým křížem. Ve středu oltáře byl svatostánek s křížem, obklopený černými svícemi. Svíce byly zhotoveny ze sádla oběšenců, opatřovaného popravčím, jehož byla Voisinová milenkou. Kněz oblékl ornát jako k obyčejné mši. Na oltář ulehla úplně nahá žena, jejíž nohy visely s oltáře a hlava byla podepřena polštářem. Kněz postavil jí na prsa, mezi ňadra, kříž a na břicho kalich. Pak počal mši a pokaždé, když poklekl, líbal tělo před ním ležící.

Když zazněl v okamžiku posvěcování zvonek, kněz podřízl děťátko, říkaje při tom: „Náš Pán Ježíš Kristus nechal přijíti k sobě děti. A já chci, abys i ty šel k Němu a ty jdeš se vtěliti v Boha, poslán mou rukou, jíž musíš žehnati, neboť jsem jeho knězem.“

Krev byla zachycena do kalichu. Kněz přijímal pak jednu půlku hostie, smočené v této krvi. Druhá byla zastrčena do genitálií ženy, odkud byla vyndána a ponořena též do kalichu. Kněz pil, říkaje: „Totoť jest tělo mé, totoť jest krev má“ a tím byla mše skončena.

„Dcera Voisinové pravila,“ píše La Reynie, „že viděla abbého Guibourga celebrovati tuto mši v bytě své matky. Ona sama prý pomáhala připraviti nutné věci, jako žíněnku na židle nebo na stůl tvořící oltář, dva taburety na stranách, na nichž stály svícny se svíčkami. Když bylo vše připraveno, vešel z malé, přilehlé světnice Guibourg, oblečen jsa v svůj bílý mešní ornát, posetý černými šišticemi. Pak přivedla Voisinová ženu, na jejímž těle se měla černá mše sloužiti.“

Hle, co vypravuje Dr. Légué dle archivů Národní Bibliotéky o černé mši, celebrované pro markýzu de Montespan koncem ledna roku 1678.

„Když přišla ta, na kterou čekali, provázena mladou dívkou Markétou, dcerou to Voisinové, bylo jí řečeno, aby se úplně svlékla. Objevila se jedna z oněch nádherných nahot, stvořených, aby pokoušely dláto Coysevoxovo neb Coustouovo, odhalujíc formy podivuhodné kyprosti. Silné, hadovité kyčle podpíraly bezvadné torso a plné hrdlo dokazovalo sílu a prudkost ohnivého temperamentu. Tvář návštěvnice zůstávala stále maskovanou, bylo však viděti prameny světlých vlasů, řinoucích se k zemi, zkadeřených, těžkých, stvořených k nošení diadému, na nichž často lpěly rty zamilovaného prince, neboť touto ženou byla, jak jste snad již uhodli, pověstná de Montespan.

Ulehla na podivný oltář s nohama svěšenýma po jedné straně oltáře a na druhé majíc hlavu opřenu o podušku, již podpírala převržená židle. Abbé Guibourg postavil kříž na markýzina prsa, na břicho pokryté ubrouskem umístil kalich, načež započal bezbožný obřad. Markéta Voisinová nahrazovala ministranta. V okamžicích obětování, kdy celebrant má políbiti oltář, líbal Guibourg tělo markýzy de Montespan.

Při posvěcování zazvučel zvonek Markéty Voisinové a byl to umíráček, jenž zněl místností. Otevřely se dveře a objevila se žena, nesoucí v náruči asi dvou neb tříleté dítě… Guibourg uchopil slaboučkou oběť a pozdvihl ji nad kalich, pronášeje satanické zaklínání:

„Astaroth, Asmodée, knížata přátelství, zaklínám Vás, abyste přijali toto dítě jako oběť, již Vám nabízím a splnili, oč žádám.“ Pak položiv dítě na stůl, podřízl je. Děťátko sklonilo hlavu jak beránek pod nožem řezníka a jeho krev, stékající do kalichu, kapala na šat knězův, třísníc i nahé údy jeho spoluvinice. Po skončení oběti četl kněz tuto bizarní a nepochopitelnou formuli, psanou na panenském pergamenu:

„Já (zde vyslovil Guibourg tiše příjmení, jméno a hodnost Françoise Athénais de Mortemart, markýzy de Montespan) chci, aby mi král i Monseigneur Dauphin zachovali stálé přátelství, aby královna byla neplodnou, aby král opustil své lůžko i stůl pro mne a mé příbuzné, chci, aby mu bylo moje služebnictvo a moji přátelé příjemní. Milována a vážena velmoži, nechť jsem volána k poradám, abych věděla o všem, co se má díti. Nechť toto přátelství jest silnější než v minulosti; ať král opustí paní de Fontanges a nevšímá si jí a nechť zapudí i královnu, abych se mohla za něho provdati.“

Po skončení této hnusné mše vyrval kněz vnitřnosti dítěte a vloživ je zároveň s krví a úlomky hostie, jež zbyly po přijímání, do připravené již skřínky, odevzdal ji Montespanové.“5

Aby však měla černá mše žádaný výsledek, bylo nutno celebrovati ji třikráte za sebou.

Ve Villebousin odebrala se paní de Montespan, slečna des Oeilets a abbé Guibourg do zámecké kaple, kde byla celebrována mše na těle markýzině, ležícím na oltáři. Druhá mše byla celebrována v Saint-Denis, ve starém zpustošeném domě a třetí konala se v jednom domě v Paříži, do něhož byl zaveden Guibourg se zavázanýma očima a týmž způsobem odveden též zpět až k radnici.

Ludvík XIV., zvěděv o všech zločinech, jimiž se poskvrnila ta, již nejvíce miloval, hleděl se především vyhnouti skandálu. Vyhnanství milenky a naprostá nemilost byly by právě způsobily to, čemu se chtěl za každou cenu vyhnouti. 15. března 1691 vstoupila markýza de Montespan do řehole Sv. Josefa a 27. května 1707 zemřela kajícně v Bourbonu.
POZNÁMKA:
5 Dr. G. Légué: Médecins et Empoisonneurs au XVII Siècle.Č