MANICHEOVÉ A TEMPLÁŘI.
První příklad takového násilného potlačení nám poskytuje historie orleanských Manicheů, odhalených r. 1022 za Roberta Zbožného a odsouzených k upálení pro vyvolávání a zbožňování ďábla.
Theorie manicheiských Katharů, hlásajících dualismus a ztotožňujících Satana s Jahvem, Bohem Židů a tvůrcem hmoty, jest jistě s dostatek známa. Jedině Bohu světla, dobrému Bohu, náleželo dle Katharů uctívání. Ale pro katolíky mohli Katharové, odpírající vzývati Boha bible, stvořitele světa, zbožňovati pouze Ďábla. Chopivše se jednou této myšlenky, přisuzovali pak Katharům všemožné svatokrádežné obřady, promísené prostopášnostmi a zločiny.
Hle, jak jeden jich současník popisuje eucharistický obřad Katharů:
"Těm, kdož jej neznají, chci vylíčiti způsob, jímž se připravuje svatý pokrm kacířů. Tito se shromáždí v určených nocích v některém domě. Nesouce všichni světlo utvoří průvod, zpívajíce na způsob litanií jména démonů, až se objeví ďábel v podobě zvířete. Když se zjev stane zřetelným, zhasnou všechna světla a každý uchopí ženu, jež je mu nejblíže a zneužije ji, aniž by považoval za hřích je-li to snad jeho matka, sestra neb řeholnice. Poskvrniti je považují za akt posvátný a nábožný. Zrodí-li se z tohoto hnusného styku dítě, vloží je osmého dne do ohně, zapáleného v shromáždění a spálí je podle příkladu starých pohanů. Pečlivě sebraný popel z tělíčka je nábožně uschováván tak, jako milosrdenství křesťanů uchovává tělo Kristovo, podávané jako posila umírajícím. Tento prach má mocí démona úžasnou moc, neboť přistoupí-li někdo k jejich kacířství a ochutná-li třeba jen málo zmíněného popele, nemůže již nikdy opustiti cestu záhuby a obrátiti se k pravdě.“2
Koncil povolaný souditi Kathary, vyslovil se proti nim. Spisovatel končí své vypravování takto: „Všichni přítomní marně se snažili donutiti kacíře, aby se zřekli svých bludů. A když, tvrdí jak ocel, odpírali je litovati, byli oblečeni v šat svého řádu a pak je biskupové odstrojili. Tehdy, podle nařízení králova, královna Konstancie se postavila k chrámovým dveřím, aby zabránila davu ztýrati odsouzence. Během excomunikace ponořila královna hůl, již nosila, v oko Etienna, svého starého zpovědníka, a vyrvala je. Nešťastníci byli vyvedeni z města a když je byli uzavřeli v jakési chýši, byli za živa upáleni zároveň s popelem, o němž jsme již mluvili. Jen jeden kněz a řeholnice, kteří byli, díky Bohu, obráceni, unikli popravě.“
V tomto vypravování můžeme pozorovati význačné rysy přisuzované později čarodějům: Hnusná spojení, vražda dítěte, používání popele z těl k přijímání a pod.
Jakýsi moderní spisovatel okultní přisuzuje Katharům zvláštní černou mši, již nazývá: messe vaine, nebo office de la vaine observance, a jež prý zanikla v XVII. století.
Během obřadu byl kalich zahalen černým závojem. Do něho byla nalita nejprve voda a pak víno. Modlitby, jako Deus Agni a Evangelium Svatého Jana byly odříkávány obráceně. K větě: „A Slovo tělem učiněno jest“ připojil oficiant: „Neboť bylo řečeno, že budeme zachráněni tělem. Je proto třeba, abychom šli životem nazí, ničíce Zlo Zlem a odvrhujíce veškeru náruživost.“
Obřad se ukončil proklínáním Kříže:
"O Kříži, šlapu po Tobě, neboť jsi byl nástrojem umučení Eona Ježíše.
Při vzpomínce na staré mistry Templu na Tebe šlapu.
Protože Tvé znamení hrozí mukami a hanbou tomu, kdo se pozdvihne nad lidství, odvrhuje otroctví, šlapu na Tebe.
Protože Tvé panství skončilo, že není již člověku nutno hroužiti se v temnoty a bolest, ale probuditi se konečně, aby pozdravil ducha Manesa, jenž je Paracletem, šlapu na Tebe…“
Je mně úplně neznámo, odkud mohl spisovatel čerpati takové dokumenty. V knihovně university lyonské jest rukopis katharského rituálu, jenž však neobsahuje nic podobného.
Můžeme naopak poukázati na orgiastické slavnosti, pořádané počátkem XII. století dokonce i v chrámech. Organisátorem jich byl klérus, jehož členové byli též hlavními účastníky.
Tyto orgiastické slavnosti byly známy pod jménem Slavnosti bláznů. Počínaly se 26. prosince a končily se svátkem Králů 6. ledna.
Jeden z kněží byl zvolen biskupem bláznů a byl posvěcen. Posvěcovací obřad sestával ze sprostých a zesměšňujících slov i činů.
Pak, nesouce mitru a biskupskou berlu před nově zvoleným, odebrali se v procesí do kostela. Když tam přišli, byl posazen biskup bláznů na biskupské křeslo a dával přítomným požehnání.
Nejslavnějším dnem byl 1. leden.
Kněží šli v procesí k bydlišti biskupa bláznů a za hlaholu zvonů jej odvedli do kostela, tam byl posazen na biskupské křeslo a počala se slavnostní mše.
Během celebrování této velké mše byly páchány nejvýstřednější orgie a udály se nejpohoršlivější scény. Bylo viděti kněze oblečené za šašky a ženy s tvářemi zamazanými a pokrytými ohyzdnými maskami, jak se oddávají pošetilostem všeho druhu, pijíce a tančíce kol oltáře během celebrování mše.
Po oběti se výstřednosti a profanace ještě zvýšily. Vydrážděni vínem a obscénními zpěvy, jež nahrazovaly hymny a vilnými tanci, oddávali se kněží mezi sebou nejzločinnějším prostopášnostem, obnovujíce tak antické saturnalie. Pak se vyhrnuli do ulic, poskytujíce lidu podívanou na nejohavnější scény.
Tyto necudnosti, odehrávající se na posvěcených místech, svědčí o úžasné znemravnělosti kléru i lidu, o neslýchaném úpadku mravů a ukazují, do jaké míry byly náboženské zásady zneuznány a pohaněny samotným kněžstvem, jež dohnalo svá deliria až k zprofanování oltáře, přidružujíc nejobscénnější a nejnestydatější scény k nejsvětějším obřadům křesťanského náboženství.
* * * *
Prvním dokumentem, jenž předpisuje formální způsob vyšetřování přívrženců Satana, je mírová smlouva podepsaná Jiřím VI. a pány císařství římského z r. 1230. Byla schválena církví a brzy na to předložena papežem Řehořem IX. i ostatním knížatům. Inkvisiční tribunál, jehož řízení bylo svěřeno mnichům řádu sv. Dominika r. 1230, byl pověřen zabývati se čarodějníky a v bulle adresované inkvisitoru Konrádu de Marbourg a datované 1233, nařizuje týž papež potrestání německých Luciferiánů, uctívajících ďábla, který prý se jim zjevoval tělesně. Od tohoto okamžiku zvyšovaly se tresty čarodějům, „účastníkům Sabatu“. Nemeškalo se s popravou, měl-li býti potrestán některý z adeptů čarodějnictví. Tehdy byla za živa upálena podle rozkazu inkvisitora Roberta le Bougre celá manicheiská obec z Mont-Aimé v Champagni, čítající sto šedesát osob. O několik let později stihl týž osud Albigenské z Mas-Saintes-Puelles, upálené na rozkaz inkvisitora Bernarda de Caux, pak jedna po druhé vzplanuly hranice toulousské, carcassonské a po celém katharském a albigenském jihu.
Čtrnáctým stoletím se počíná pověstný proces Řádu Templářů. Rytíři byli obžalováni z kacířství, magie, vyvolávání Satana a ďábelských, svatokrádežných obřadů.
Podle žalobců zřekli se Templáři trojnásobně Boha, Krista a jeho Svatých v okamžiku, kdy skládali slib, jímž se zavazovali až do své smrti bojovati pro hrob Kristův. Šlapali, plivali prý na kříž, jejž dokonce na Velký Pátek znečišťovali prý močí.
Ujišťuje se, že kněží Řádu nezasvěcovali hostie, celebrujíce mši. Zbožňovali prý jistý druh modly s lidskou tváří, Baphometa, jemuž byl v kapitulách vzdáván kult. Někdy se zjevoval jeden neb i více démonů, nejčastěji v podobě žen, s nimiž se přítomní spojovali. Poznamenejme konečně, že Templáři byli neobyčejně bohatými a že dosažení tohoto bohatství bylo přisuzováno ďábelským praktikám.
Všechna tato vypravování, opakovaná všemi oficielními zprávami, zveličená ještě nejpravděnepodobnějšími podrobnostmi, našeptávanými ostatně v uši zcela ochotné jim uvěřiti, končila podrážděním imaginace. Víme, že Templáři byli za živa upáleni a jejich Řád rozpuštěn. Ale idea možnosti obohatiti se ďábelskými praktikami, získati si jimi přízeň mocných a odhalení tajemství, se rozšířila ve všech vrstvách společnosti a od té doby můžeme pozorovati vývoj tradicionelní černé mše v naznačeném směru.
POZNÁMKA:
2 Recueil des historiens de la France (Actes du Concile d’Orléans.) Díl X. str. 538.Č