MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE ARCHIVŮ VINTRASOVÝCH.
Mezi těmi, kdož byli nejlépe zpraveni a měli nejvíce dokladů o ritech černé mše v XIX. století, musíme uvésti na prvém místě Petra Michala Evžena Vintrase, jehož archivy jsou neobyčejně bohatými na dokumenty tohoto druhu. Právě tam jsme nalezli vzácné informace o satanickém sdružení, jež bylo činno kol roku 1835 v Agen. Sdružení to sestávalo z mužů a žen, kteří před očima Satanovýma — jak praví dokumenty — oddávali se znesvěcování hostií.
Mladá dívka, slečna V…, zrozená za Revoluce, byla dvanáctiletá zavlečena do této společnosti. Dali jí podepsati vlastní krví formuli, kterou se zasvěcovala Satanu, slibujíc sloužiti a zbožňovati pouze jeho a přísahajíc Bohu věčné záští a nenávist.
Již tehdy byla tato dívka sváděna satanisty k nejohavnějším zločinům a bylo jí rozkoší znesvěcovati hostie. Chodila k sv. přijímání a schovávala hostie, jež pak přinášela svým spoluviníkům.Ti pak uráželi a zneuctívali jich svatost vzpurnými a rafinovanými pohanami. Někdy byly vkládány do skřínky, odkud mizely, odnášeny neviditelnou rukou.
Tato dívka byla 25 let členkou sdružení, často se chtěla přiznati knězi ke svým ohavnostem, ale vždy ji od toho zdržela jakási tajemná síla a tak se dále utápěla v bahně svatokrádeží. Přece však se přiznala paní de Belloc, jíž důvěřovala a řekla jí, že někdy chodila čtyřikráte, ano i pětkráte za den ke Stolu Páně.
Paní de Belloc se podařilo seznámiti ji r. 1837 s knězem, abbém Degansem a osvoboditi ji s jeho pomocí od satanistických schůzek. R. 1838 dívka onemocněla, jsouc v nejvyšším stupni posedlá démonem. Zjevoval se jí, píše jeden ze svědků, několikrát denně. Mučil ji, tloukl, kroutil jí údy a bil ji tak silně, že často zůstaly jí modřiny na obličeji až tři týdny. Jindy jí zase pálil obě ruce a zdvihal kůži s těla před zraky mnoha lidí. Pak jí často udeřil o zem, neb ji odnášel z jedné místnosti do druhé, kde byla nalezena ležíc v bezvědomí, neboť ochrnula a musela stále ležeti, nemohouc se bez cizí pomoci hnouti.
Bylo to ohlášeno biskupu v Agen, jenž rozhodl, aby byla nemocná exorcisována. Exorcismy, při nichž upadala V… v křeče, byly svěřeny abbému Degansovi a jakémusi knězi a konaly se každodenně. Kněz exorcista nařizoval Satanu, aby přinesl všechny hostie, jež zmizely ze skřínky a i ty, jež byly satanisty zneuctěny. Hostie padaly — často rozlámány — na hlavu nemocné, do jejích vlasů, a to před knězem i svědky, kteří spěchali sebrati úlomky. Jindy byly vkládány do úst V… neporušeny, nebo na její ruce. „Často — píše abbé Degans — krev stékala s hostií. Stíral jsem ji vlhkým plátnem a pak špendlíkem odtrhoval ty, jež krev přilepila na ruku.“
Jakási mladá žena, též členka satanického sdružení, navštívila V… a stěžovala si, že se jim ztrácejí hostie: uzamkli prý je a přece tajemně zmizely. „Od nedávná se mnoho změnilo — pravila — i náš vůdce náhle zemřel.“
Několik dní před 15. srpnem r. 1838 — praví zpráva — oznámila V…, že se s ní stane zázrak jako s ochrnutým, o němž se vypravuje v bibli a že se tak stane 15. srpna přesně ve 3 hodiny. Toho dne jsme u ní zůstali s knězem řídícím exorcismy a jiným, jenž měl dosvědčiti zázrak. V… byla po celý den v největších bolestech. Sebrali jsme 80 hostií, z nichž 5 bylo zkrvavělých. Konečně, přesně ve 3 hodiny V…, jež byla jako bezduchá a v bezvědomí, zvedla se na svém lůžku a pravila nám: Mohu choditi! Sama sestoupila s lože, šla pevným krokem a vrhla se k nohám sošky Panny Marie. Od té doby chodila dobře.
Tím však nebyla úplně osvobozena ode všeho trápení. Čas od času byly přinášeny hostie a vždy stékala s nich krev. Tělo V… bylo plno popálenin, způsobených démonem. Někdy byly hostie pokládány na tyto spáleniny. Jaká to byla obtíž odtrhnouti je od živého masa! Přes veškeru odvahu trpící, viděli jsme často veliké slzy, kanoucí jí z očí.
Přiblížily se Velikonoce 1839. Počátkem svatého týdne bylo V… oznámeno, že na Vzkříšení bude úplně osvobozena. Na bílou sobotu byla přede mnou a dámou, jež u ní bděla, sražena k zemi. Hod Boží byl pro ni hrozným dnem. Přesně v 6 hodin jsme viděli, jak se V…, jež ležela na svém lůžku, nadouvá břicho, otevírají se ústa a smrtelná bledost se rozlila po jejím obličeji. Kněz vzkřikl v nejvyšší hrůze: Je mrtva! Pak bylo čteno evangelium Sv. Jana. Náhle se V… zvedla, vrhla se na kolena před knězem a řekla mu slavnostním hlasem: Knězi, Tvůj úkol je skončen, neboť byly již přineseny všechny! — Ruce majíc pozdviženy a obrácena k nebi, připojila: Gloria Marii! Navždy se zasvěcuji jejímu kultu…“
Tak bylo mocí exorcismů navráceno 3000 hostií, jež byly zneuctěny satanisty. Dlouho zůstaly u abbého Deganse a pak byly odevzdány biskupu v Agen.
Právě jedna z těchto agenských hostií byla přinesena na oltář Vintrasův v Tilly-sur-Seules a objevilo se na ní probodené a krvácející srdce.
Zvěděv, že podobné svatokrádeže jsou páchány i v jiných městech Francie, zapřísáhl se Vintras pokračovati v díle započatém v Agen, nabízeje se Bohu jako smírná oběť.
V jeho archivech nalezneme popis ohyzdné a svatokrádežné černé mše, jíž byl duchem přítomen 23. února 1842.
Před sebou viděl jsem velký sál, v němž se sedm lidí oddávalo nejbezuzdnějším orgiím. Čtyři mužové a tři ženy pili z kalichu a ciboria. Když je tato zábava již omrzela, zdálo se, že se rozvášňují a brzy byli jako šílenci, řvouce, aby vzbudili strach. Pak se vrhli na jednoho z nich a vyhrožujíce mu, ptali se po Kozlu. Ženy byly nejdivočejší a nejhnusnější.
Potom za gest, při nichž jeden předstihoval sprostotou druhého, vyndali vše, co je zapotřebí k oblečení kněze, sloužícího mši. Na tyto šaty činili tisíce urážek a úsměšků a za divokého smíchu oblékli do nich člověka, jenž mně připadal jako pitomý. Když byl bizarně oblečen, otevřeli dvířka vedoucí do malé alkovny, v níž stál stůl… Na něm byl úplně změněný krucifix a malá dřevěná soška Panny Marie, vysoká asi 50 cm, již sami oblékli. Proklatci vrhli se na tuto sošku i krucifix a nebylo snad urážky, jíž by byli zapomněli je zneuctíti.
V jednom okamžiku se malý ten hlouček seskupil a křičeli jediným hlasem: „Satane, o Satane, přijď, přijď! Hle, obětujeme Ti svého i Tvého nepřítele. Přijď k nám, kteří přísaháme věčné záští Matce i Synu.“ Pak kořenili tato slova hnusnými epithety…
V alkovně byl malý otvor, z něhož vyndali malou plechovou skřínku, uzavřenou visacím zámkem. Jak ji otevřeli, spatřil jsem v ní velké hostie, jež všichni brali do rukou a pak…!!
Sotva tato scéna minula, když tu všichni zdvojnásobili svou zuřivost, křičíce: „Naše záští nebeskému tyranu!“ — Náhle povstal hrozný hluk a myslel jsem, že blesk udeřil, aby zničil to hnusné doupě…
„Ježíši Kriste — křičel jsem — zabraň Satanu, aby se Tě dotekl! Marie, zastraš démony, kteří urážejí Tvého božského Syna.“ Zdvihaje se pak ze všech svých sil, vzkřikl jsem na ně: „Ďáblové, odstupte… volám blesk na vaše hlavy!“ Všichni ti zuřivci se ke mně vrhli, aby nasytili svůj vztek. Nemohouce se mě však dotknouti, foukali mně do tváře, což mně působilo pocit dušení, jehož jsem se počal obávati. Stále jsem však říkal: „Ježíš a Marie zvítězí.“ Kout, kde jsem byl schoulen, byl již pln otráveného dechu, obklopujícího mě jak hustý mrak. Soustřediv trochu svou energii, zvolal jsem: „Pro svou božskou přítomnost v těchto hostiích, vydaných tolika zneuctěním, osvoboď mě, ó Svatá Trojice, a pomoz mně vyrvati je z rukou těchto ohavných nestvůr!“ V tom okamžiku se všichni ti bídníci vrhli na hostie a kousali do nich. Tehda, volaje: „Luthmarael! Ophrimmael!“ opustil jsem místo, kde jsem stál, a vrhl jsem se mezi ně. Nedbaje jejich křiku a ran, vyrval jsem jim brzo hostie až na malé úlomky, jež chtivě sbírali, zneuctívajíce je ještě…
Pravil jsem již, že archivy Vintrasovy oplývají dokumenty, týkajícími se černé mše. J. K. Huysmans,jenž k nim měl volný přístup, některé z nich opsal a svěřil je později spisovateli Jules Bois-ovi pro jeho knihu „Le Satanisme et la Magie“.6
Mnoho jich zůstalo ještě nevydáno, zvláště ty, týkající se jedné společnosti, podobající se agenské, jež se ustavila v Paříži r. 1846, jejímž cílem bylo opatřiti si svěcené hostie a zneuctěné házeti psům.
Uvedeme z těch archivů popis podivného satanského obřadu, konaného v Paříži satanistickou společností, jejímiž členy byli i kněží.
„Jest večer, 10 hodin. Všichni čekají. Ve čtvrt na jedenáct se otevrou dveře, ve kterých se objeví sluha, ptaje se, má-li vpustiti návštěvníky. Je mu odpověděno kladně a okamžik po té vstoupí muž, následován jsa ženou. — Přinesli jste něco? ptá se příchozích jeden z kněží. — Ano, neřekli jsme však sluhovi ničeho a nechali tělo v kočáře. — Odbilo půl jedenácté.
— Nuže, vstupme do pracovny a zazvoňte na sluhu, ať připraví kabinet — pravil kněz, jenž dosud nepromluvil. Zatím přinesli tělo. Pak obraceje se k ženě: — Nepila jste žádný silný likér? — Ona odpovídá: Ne! — Kdy jste posledně jedla? — Před čtyřmi hodinami.
Pak jeden z laiků otevřel dveře a uzřel jsem dosti prostranný sál, v jehož středu byl postaven stůl. Žena usedla. Zavázali jí oči, nejdříve černou páskou opatřenou vycpávkami téže barvy na oční dutiny, pak páskou bílou a konečně třetí, v podobě masky, ponechávajícím volným pouze nos a ústa. Zatím odešli dva účastníci a za chvíli se vrátili, nesouce mrtvolu, již položili na stůl. Bylo ta žena.
Kněží oblékli komže a štoly, otevřeli skříň, vyňali z ní ciborium, mešní knihu a svěcený kámen. Jeden četl rituál a druhý vzal hostii. Magneticky uspaná žena promluvila, byl to však ve skutečnosti Satan, jenž mluvil jejími ústy.
Rozkázala, aby přijímali hostii, říkajíce při tom:
"Zošklivuje si úchvat anděla Ježíše, proklínaje anděla velké Trojice, jím talisman tvořící jeho sílu, abych jej tak přemohl a vyhladil jeho jméno z paměti lidské.“
Pak somnambula třikráte vzkřikla:
"Přijímej, mrtvolo! Přijímej, mrtvolo!“
Bylo přijímáno třikráte. Ku konci mrtvola zdvihla ruku, pak nohu! Zaklínači křičeli: „Vítězství!“ slavíce svůj triumf. Avšak paže, pohnuvši sebou, padla zpět, studena jako dříve a i noha zůstala stále ztuhlou.
Somnambula již nepromluvila. Magnetická síla byla vybita…
POZNÁMKA:
6 Viz La messe noire selon Ezéchiel et Vintras a Une messe noire terrassée v Le Satanisme et la Magie. Str. 225 a následující.Č