ČERNÁ MŠE - MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE HUYSMANSE.

MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE HUYSMANSE.
Jednou z nejinformovanějších osob o satanických praktikách a ritech moderní černé mše byl bezesporně J. K. Huysmans, slavný autor románu Là-Bas.

Shromáždil ohromné množství dokumentů, dopisů, důvěrných sdělení kněží, kteří mu dali důkazy, že černá mše jest dosud celebrována.

Jedním z nejdůležitějších důkazů jest krádež svěcených hostií, o nichž mnoho referoval časopis Semaines Religieuses.

„Proč — praví Huysmans — kradou lidé hostie? Nelze než připustiti, že hostie ty byly odneseny pro satanické obřady. Co by na př. činili s hostiemi volní myslitelé, jsou-li pro ně pouze bezcennými nekvašenými oplatkami? Ti volnomyšlenkáři, kteří by ze zásady nekoupili ani los za 25 centimů, tažený u Notre-Dame. Je tedy třeba připustiti, že ti, kdo se jich zmocňují, věří, že je to opravdu tělo Kristovo. A za těch podmínek mohou býti užity pouze k proklínání a svatokrádežným obřadům.“ Na podpoření svého názoru uvádí Huysmans některé příklady a zmiňuje se obzvláště o pařížském sdružení, složeném většinou z žen, které několikrát denně chodily k přijímání, ponechávaly hostie v ústech, vyplivly je pak, roztrhaly, nebo potřísnily ohavnými dotyky.

Huysmans měl svědectví mnoha kněží, již se mu přiznali, že mladé dívky se zpovídaly, že jim byla činěna nabídka, aby za určitou peněžitou odměnu vymývaly si před přijímáním ústa jistou směsí, jíž dostaly s dostatek, takže hostie zůstaly pak v ústech neporušeny.

„K čemu sloužily tyto hostie — praví Huysmans — ne-li k satanickým obřadům?“

Huysmans sám byl přítomen Černé mši, jejíž popis můžeme čísti v Là-Bas.7 Pekelný ten obřad byl konán v jakési staré kapli v ulici Vaugirard. Hořely tam omamující vůně, vydražďující nervy přítomných, většinou to hysteriků a lidí, jichž rovnováha byla porušena. Na oltáři, který se podobal každému jinému, byl vztýčen výsměšný a ohavný Kristus. Vyzdvihli mu hlavu, prodloužili krk a namalované řasy měnily bolestnou tvář v tlamu, zkroucenou hnusným smíchem. Byl nahý a na místě plátna, jež mívá kol boků, vyčníval z chomáče chlupů mužský úd.

Před oltářem ministranti pohybovali s nádobkami, naplněnými voňavkami a pálili routu, listy blínu a durmanu, parfumy příjemné Satanu.

Provázen dvěma ministranty, hlavu pokrytu šarlatovou čapkou, vstoupil kněz, maje na sobě pouze kněžské roucho a počal oběť podobnou s počátku každé jiné mši. Ministranti rozdělovali přítomným měděné úhelníky a kaditelnice, jež zahalily přítomného dýmem parfumů. Několik žen se vrhlo hlavami nad uhelníčky, vdechujíce vůně z plna plic a pak omdlévajíce, rozpínaly si šaty, vyrážejíce při tom chraptivé vzdechy. Zatím co se dály tyto scény opojení, sestoupil satanský kněz pozpátku se stupňů oltáře, poklekl na posledním a hlasem vzrušeným a ostrým vzýval Satana evokací, z níž uvádím několik typických pasáží.

„Pane pohoršení, udíleči rozkoší zločinu, vládce nádherných hříchů a omamných neřestí, Satane, jedině tebe vzýváme, náš Bože logický, Bože spravedlivý!

Obdivuhodný legáte klamných úzkostí; ty přijímáš prosby našich slz; zachraňuješ čest rodin, dávaje potratiti vdovám, jež byly oplozeny, zapomenuvše v rozhodném okamžiku na vše; ty našeptáváš spěch klamných porodů matkám a tvoje pomoc zabraňuje dětem, zemřevším před zrozením, poznati úzkost zrání a bolest pádů.

Pomocníku zoufalého chudáka; posilo přemožených, ty jim dáváš sílu k pokrytectví, nevděčnosti a pýše, aby se mohli ubrániti útokům dětí Boha, boháčů.

Suveréne opovržení; mstiteli pokoření; ty, jenž nedáš usnouti starým nenávistem, ty oplodňuješ mozek člověka, kterého nespravedlnost drtí.

Naději mužství, tesknoto neplodných lůn, Satane, ty nikdy nežádáš zbytečných důkazů cudných beder, ty nevelebíš decentnost her lásky a siest, ty jediný přijímáš tělesné prosby a žádosti rodin chudých a žádostivých.

Původče pěnivých nervos, olověná věži hysterických, zakrvácená nádobo násilníků.

Pane, tvoji věrní sluhové tě na kolenou úpěnlivě prosí, volají k tobě, abys jim uchoval jásot nádherných zločinů, jež spravedlnost nezná, žádají tě, abys jim pomohl při nenávistných očarováních, jichž neznámé stopy matou rozum člověka, prosí, abys je vyslyšel, neboť si přejí muka všech, kdož je milují a slouží jim, a chtějí od tebe slávu, moc a bohatství, od tebe, Krále vyděděnců, Syna, kterého zapudil nemilosrdný Otec…“

Tuto invokaci následoval příval urážek, vrhaných v tvář Krista:
"A ty, kterého jako kněz nutím, abys snad i proti své vůli sestoupil do této hostie a vtělil se do tohoto chleba, Ježíši, strůjče ošemetností, uchvatiteli poct, zloději náklonností, slyš:

Ode dne, kdy jsi vyšel z vyvolených vnitřností Panny, neplnil jsi svých závazků, nedodržel svých slibů; staletí úpěla, čekajíc na tebe, prchající Bože, Bože mlčící. Měl jsi osvoboditi lidstvo a přec jsi nikoho nevykoupil: měl jsi se objeviti ve vší své slávě a ty spíš! … Měl jsi býti tlumočníkem našich nářků, komořím našich slz, jež jsi měl vyzdvihnouti k Otci a přec jsi tak neučinil, neboť přímluva za nás byla by bezpochyby porušila tvůj věčný, pobožnůstkářský a odporný spánek!…

Obludo, jejíž nepochopitelná krutost zplodila život, aby jím trestala nevinné, která se odvažuješ zatratiti je pro kdož ví jaký prvotní hřích: která se odvažuješ trestati podle neznámo jakých výsad, chtěli bychom, abys doznal své nestoudné lži, své nesmiřitelné zločiny! chtěli bychom zatlouci ještě více tvé hřeby a hlouběji přitlačiti tvou trnovou korunu, chtěli bychom, aby zas a zas stékala tvá bolestná krev s okrajů zaschlých ran! … A my to můžeme učiniti a právě to konáme, znásilňujíce klid tvého těla, hanobiteli velkých neřestí, ochránče hloupých čistot, prokletý Nazaréne, lenošný králi, zbabělý Bože!“

Kněz přistoupil znovu k oltáři, soptě urážkami, jichž hrůza nás děsí. Po posvěcování obrátil se obličejem k přítomným, plachý, zalit potem. Ministranti nadzdvihli mu ornát, obnažujíce mu tak břicho, na nějž položil hostii, jež spadla, zasažená a poskvrněná, na stupně oltáře.

Tu se na ni vrhly ženy a ležíce na břichu u nohou oltáře, rvaly z ní kusy, pojídajíce je a tlukouce se navzájem, aby jí mohly ukrásti pro sebe co možno nejvíce!“

Říkalo se, že Huysmansovo vypravování o černé mši není popisem věci skutečně viděné, ale pouhým literárním dílem psaným de chic. Tvrzení toto však není úplně správným. Třebaže některé detaily jsou vypůjčeny ze starých dokumentů, čerpaných jednak z Vintrasových archivů, jednak z procesu pověstné ďábelské jasnovidky Cantianille, je nicméně jisto, že se Huysmans zúčastnil černé mše, konané dosti často ve čtvrti, v které bydlel, v ulici de Sèvres. — Později, po svém obrácení na víru, když se ho tázali, zdali sejí skutečně zúčastnil, stavěl se nechápavým a byla-li otázka opakována, omezil se na odpověď: „Víte, že se z toho Durtal vyzpovídal v „En Route“. Pro neštěstí zvědavců — připojoval — za chrámy slouží těmto proklatým mším místa hermeticky uzavřená a jich vyznavači jsou vázáni absolutně nezraditelným tajemstvím!…
POZNÁMKA:
7 Là-Bas, str. 369 až 374 (čes. vyd. 202 a další).Č