ČERNÁ MŠE - MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE SERGE BASSETA.

MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE SERGE BASSETA.
J. K. Huysmans nebyl jediným spisovatelem, jemuž bylo přáno zúčastniti se ohavného divadla zkaženosti černé mše. Mimo slavného fysiognoma Eugena Ledos, jenž podal zprávu o faře Saint-Sulpice a jiných, kde se určitě konaly svatokrádežné parodie, též jiný spisovatel, známý Serge Basset, zemřevší za války na frontě jako oběť svého povolání, zúčastnil se roku 1899 jedné z těch hnusných ceremonií, jež ukazují, do jaké úžasné propasti nemravnosti může se zřítiti přirozenost člověka a do jakého bahna může zabřednouti.

Uvedeme okolnosti, jež přispěly p. Serge B. k shlédnutí hnusného divadla.

V jednom ze svých článků, vydaných v Eclair, vyslovil Serge Basset pochybnost o skutečnosti moderní černé mše a obdržel dopis:

Pane,
poněvadž jste pochyboval o realitě černé mše čekejte, jste-li opravdu mužem, zítra večer, ve čtvrtek, přesné v devět hodin na náměstí Saint-Sulpice s otevřeným číslem Matinu v rukou. Bude Vám umožněno poučiti se o věci.
Bl. Ocagn.

Serge Basset byl v prvé chvíli zmaten, pak se však domníval, že se jedná o žert a jsa příliš zaměstnán svými pracemi, zapomněl brzy na svého bizarního korespondenta. Týden po té dostal však druhý dopis. Pisatel se mu v něm posmíval pro nerozhodnost a oznamoval, že chce-li, může se týž večer zúčastniti černé mše.

Večer, v okamžiku, kdy unaven celodenní námahou, chtěl ulehnouti, byla mu ohlášena velmi nutná návštěva.

Vzkázal návštěvníku, že je příliš unaven a že prosí, aby přišel druhý den.Ten však trval na tom, že s ním musí mluviti nutně a pravil: „Řekněte, že je zde osoba, jež mu dvakráte psala o jistých obřadech.“

Zvědavost, jsouc vydrážděna, zaplašila úplně spánek. Poručil sluhovi, aby návštěvníka vpustil a octl se tváří v tvář mladé dosud ženě, ani ošklivé, ani krásné, ale s očima význačného a podivuhodného lesku.

Aniž by usedla, pravila mu hlasem příkrým a téměř hrdým: „Já sama jsem Vám psala… Ano… Pochybujete o našich obřadech. Dobře, uvidíte je. Mám dole svůj vůz a vezmu Vás s sebou.“

Tentokráte opravdu zmaten, přijal Serge Basset pozvání.

Chtěl se však otázati, jsa zvědav, kam má jeti.

— Máte možnost buď přijmouti můj návrh, nebo jej odmítnouti — odpověděla neznámá. „Nemohu Vám však nic říci. — Půjdete? — či máte snad strach? — Ať je tomu již jakkoliv, pospěšte se rozhodnouti.“

Jsa velmi zvědav svolil a za půl hodiny byl již s nekonečnou obezřelostí uveden do satanské kaple. V Matinu ze dne 28. květ. 1899 vypravoval pak o podivném obřadu, jehož se zúčastnil, toto:

„Byl to malý sál vnořený v temno a jeho stíny stěží se prodírala chabá světla knotů, hořících v pozadí.Tyto pochybné zásvity osvětlovaly nezřetelně, v hrubých jen liniích, skupinu asi dvanácti osob, z nichž bylo sedm neb osm žen. Jich tváře byly většinou strhané, podivného a jaksi církevního vzhledu…

Sál se osvětlil a nemohu vyjádřiti pocit úžasu a hnusu, jenž se mne zmocnil, když jsem si jej prohlížel.V pozadí týčil se oltář, zdobený trojúhelníky, jichž vrchol byl obrácen dolů a na něm, obklopen šesti černými svíčkami, byl posazen obrovský kozel s dlouhým vousem, odpuzujícího a hrozného vzhledu.

Ženy i mužové zpívali jedním hlasem nádherný, skvělý a ohnivý hymnus:

Gloria in profundis Satani. In profundis Satani Gloria!

Pak přiblížil se k oltáři muž vysokého vzrůstu, strhaných rysů, s očima šílence, maje na sobě komži a kostelní kápi … obrátil se a požehnal přítomným…

Obětování se počalo. Ministranta nahrazovala hnusná stařena, jedna z těch, které Poe vysnil pro své povídky a jež vídáváme v porotních síních. Kněz i stařena zpívali:

Introibo ad altare dei nostri Satanis!

Ad Deum qui nunc oppressus resurget et triumphabit!

Bez jakéhokoliv pohodlí, zmítán rozličnými pocity, pokoušel jsem se nicméně zůstati klidným a zapisovati pečlivě své dojmy… Kolem mne byli již přítomní rozvášněni. Sál se pomalu osvětlil. Na stěnách jsem uviděl několik scén ze Soharu a Sepher Bereschit, těch prastarých knih kabalistické moudrosti, a jiné ještě, sprosté a hnusné kresby.

Opravdu. Tito rouhači byli zajisté Bratry a sestrami v poddanství Zlu, byli zbožňovateli Prince Temnot a svými nízkými rity zpívali slávu Perversi!…

…A počala se nevídaná scéna. Žena, jež s rozpuštěnými vlasy od několika okamžiků lomcovala již sebou uprostřed přítomných, roztrhla jediným pohybem své šaty a nahá ukazovala své skvělé formy, tvrdé prsy a strhanou tvář:

Quid velis (co chceš)? — táže se oficiant.

— Ad sacrificiam offere corpus meum (nabídnouti své tělo k oběti) — odpovídá ona.

Na pokyn uléhá poslušně na oltář a jest pokryta černou rouškou.

Když se muž dotekl svými rty jejích prsou, počal obětování. Vyňal z kapsy černou hostii a zvolal hlasitě:

— Suscipe, Sancti Pater, hostia hanc… (přijmi tuto hostii, ó Svatý Otče).

— Accipe etiam Sanguinem nostrum! (Přijmi též naši krev!), volají hlasy za oltářem.

Vzduch místnosti se stal parfumy a nejmenovatelnými kuřidly, jež kroužily sálem, tak těžkým a dusivým, že jsem téměř omdléval. Zdálo se mi, že se mě zmocňuje závrať a v tomto stavu omámení jsem přihlížel k Posvěcování. Žena pod černou rouškou trpěla epileptickým záchvatem, vyrážejíc sluch rozdírající výkřiky a pokaždé přítomní opakovali: Laus Satani!… Náhle jakoby zachváceni šílenstvím, vrhli se všichni k oltáři. Oficiant rozhodil černé hostie. Někteří, stojíce na nohou i rukou, chytali je ústy, jiní, u vytržení, sebou groteskně klátili, jiní zase s rukama vztaženýma jakoby k prosbě neb pozdravu, zpívali ohnivou latinou žalmy…

Pohlížeje na tyto scény, byl jsem blízek šílenství a tušil jsem, že se i jich děj v nejbližší chvíli vyvrcholí, když tu kněz, odstupující od oltáře a s ním i všichni přítomní seskupili se v kruh,volajíce: Laus Satani!

Nastala ohnivá a hnusná priapia…

Odejděte! Odejděte! zvolal na mě v tom okamžiku jakýsi muž, který mne pozoroval po celou dobu obřadu a počal mě strkati ven.

Odejděte! Viděl jste již příliš mnoho!

Odejíti? Ach, nepřeji si nic lepšího! Na čistý vzduch, o, můj Bože, na čistý vzduch, daleko od těch zločinných hanebností, hnusných svatokrádeží a výstředních křečí podivných Bratří a Sester v poddanství Zla!

Omezil jsem se na popsání hlavních bodů moderní černé mše, již viděl Serge Basset. Když toto vypravování vyšlo v Matinu, prohlašovali někteří, že se může směle připsati na vrub bohaté obrazotvornosti žurnalistově. Odpověď nedala na se dlouho čekati a vyšla v Matinu dne 21. června 1899: „Mnozí z čtenářů Matinu na nás žádali informace o Černé mši, již popsal náš spolupracovník pan Serge Basset, vylíčiv její rozčilující a často až nechutný děj. Mnozí čtenáři žádali dokonce zprávu, jak by se mohli těchto obřadů zúčastniti, jiní chtěli zvěděti pravdu, pochybujíce o věrohodnosti vypravovaného příběhu. Všem těm Matin odpovídá, že referoval až úzkostlivě přesně o scénách, jichž byl jeho redaktor svědkem — někdy — pravda, trochu je zahaluje. Jsme s to je dokázati. Pokud se však týče usnadnění ať komukoliv přístupu do „Kaple“, kde jsou slavena tato mysteria, odmítáme jakékoliv naléhání co nejrozhodněji. Hranice, jež dělí kult Satana od pouhé nečistoty a prostého souhrnu erotických výstředností jest příliš nezřetelnou a nejistou, než abychom pomáhali ještě k najímání stoupenců.

*    *    *    *
Různá svědectví, jež jsem právě citoval, nenechávají nás v pochybnostech o celebrování Černé Mše za našich dnů.

Mohl bych připojiti ještě případ jednoho almužníka lyonské školy, kterého jsem dobře znal a který seskupil kol sebe malou skupinu hysterických žen, jíž celebroval zvláštní mše, které byly směsí mysticismu a zuřivého erotismu, fakta jsou však příliš nová, než abych mohl o nich mluviti otevřeně.

Myslím však, že jsem řekl dosti, abych ukázal evoluci černé mše od středověku až do dneška.

Duch, vládnoucí některé epoše, se vždy dobře pozná podle událostí, jež se v ní zběhnou.

Zvláštnosti středověké černé mše jsou vázány k tehdejšímu způsobu života a proto nejsou dnes již možnými.

Pro vyvolání podobného stavu byla by nutná víra našich předků a právě tak hluboce věřící.

Svatokrádežné obřady a zneuctívající scény ovšem nezmizely, jak jsme mohli pozorovati. Ztratily jen svůj původní ráz a též jich psychologický obsah se změnil. Nyní oddávají se Satanovi věrní chlípným stykům před posměšnou sochou Krista, hnusnou, aby jím tím spíše pohrdali, věříce, že je to nejsilnějším vyjádřením svatokrádeže. Za Ludvíka XIV. bylo ještě pravidlem svatokrádeže obětovati na oltáři malé děcko. Nevím však dnes o oltáři, jenž by byl skropen krví. Jest třísněn pouze bahnem.

Černá mše není již opravdovým Satanismem. Není již drsnou vzpourou Stvoření proti Stvořiteli, zločinnou revoltou člověka, šíleného záštím proti Moci božské. Její odporné saturnalie a nepřirozené orgie jsou pouze sadismem.