ČERNÁ MŠE - V. Ž. VIDEBAM SATANAM

V. Ž. VIDEBAM SATANAM
(Doslovem.)
V záhadném životě duše jsou dny a jsou noci, ve kterých podivná světla zjevují se nad troskami bledých masek snů, nemajících dosti krve aby žily.

Jsou to noci, ve kterých tajemné přízraky do hýřivosti symposia vnesou ponuré stopy svých trýzní a děs prázdnoty, která zbývá po intensitě vášní.

A v bizarní hře stínů rozevírají se náhle mlhy, visící nad umdlenou zemí, aby požáry rudých světel oslaven byl příchod toho, jenž je Stínem Boha a který se brzo stává mocným Knížetem Tohoto Světa.

On, Satan, rodí se ze zoufalého volání po vzpouře a právu. A pak, v tom směšném souboji Dobra a Zla v duši lidské má Satan přednostní právo vítězství již jen dekorativní svou krásou. Je krásným v představách těch, kteří jej milují, kteří mu obětují vše, co jim nejdražší, svoji krev, svůj plod, své ctnosti i hříchy.

Je obáván — a v tom není nic, co by podstatně zvětšilo jeho moc nad dušemi.

Je nenáviděn — a v tom je již něco.

Je krásným — a v tom je vše, neboť je proto milován. Získává milence maskou svého hlubokého smutku a bolesti, hodné velikého básníka a tak stává se vládcem všech, jež filosofie trochu perversní a trochu pravdivá — jistě však neobyčejně sugestivní svým morbidním kouzlem — učí, že je nutno, abychom se ponořili až ke dnu močálů temných a rmutných, chceme-li postřehnouti nejjemnější z nuancí, jimiž září žluté paprsky slunce. Podle ní je nutno, abychom pocítili odpuzující chuť bahna, chceme-li doceniti jemnost uzrálých plodů a má-li naše srdce prochvěti touha po radostném, musí nás nejdříve podlomiti bolest, zanechati své chmurné plačící stopy, a to jenom proto, aby byla v nás cesta, kudy by se mohla vrátiti žádoucnější a zkrášlená dálkou. Je nutno tedy, aby v nás bolest zanechala strážce svých pokladů, které v nás vložila a proto je nutna bolest, že je podmínkou našeho smíchu, že je tvůrcem zlého úsměšku. Přijmeme-li bolest v skryté komnaty svých snů a podáme-li ji v dar oběti sami sebe, teplem naší krve přemění se v krásu a bude nám teplo v srdci, když budeme míti pro co umírati. Ve jménu tragické naší lásky bude nám sladko umírati.

Proto vidíme u jeho oltářů státi všechny, jimž bylo ochutnati trpkost bolesti a smutku své malomoci v poznání, že všechno je marností, jak praví Písmo. Ti, kdož spolehli se na přísnou logičnost svého mozku i ve věcech víry a kdož byli s dostatek odvážní, aby přemýšleli, octli se brzo v bludišti, na jehož konci zazářil náhle On, Satan, jak spásné světlo.

A poněvadž podle církevního Otce Jeho jméno je Zástup, má dosti masek, aby si přisvojil kultus a oběti všech dualistických heretiků, směšujících začasté nauky křesťanství s pohanskými obřady.

Tak vidíme stín Satana u stínu Kříže Šimonianů, Ophitů, u Adamitů, těch nekrvavých, neméně však pobloudilých sektářů. Pak Manes ve 3. stol. po Kr. vztyčuje základy své víry v dualismus Dobra a Zla, jsa následován Albigenskými, kteří podávají v úděsné oběti Satanu krev 60.000 jeho věrných, ubitých na rozkaz papeže Innocence III. v roce 1204.

A z toho strašného boje Hmoty a Ducha rodí se sekty Essenských, Gnostiků, Priscilianů a jak se všichni jmenují, o nichž se hlásalo, že Gnostici Noscuntur Omnem Scientiam In Satanis. Menander přichází spasiti lidstvo svým magickým křtem, jenž má býti pravým vzkříšením člověka. Karpokratovci, Euchetiáni a Neapolští Bratři konají za nocí své mše, prostituujíce své matky, dcery i ženy a pálíce děti, zrozené z těchto orgií masa a vášně.

Boj postupuje. Vidíme Evropu hořeti v krvavých požárech obrovských auto da fé, za něž se čarodějnice odměňují vraždami dětí, uděláními a hnusnými, perversními praktikami, vzdáleny jsouce na hony pochopení vnitřního smyslu onoho příšerně logického zákona kacířů, jenž dokazoval, že konajíce zlo ubíjíme je tím a dosahujeme spasení v Duchu.

Není již herese, jež by byla revoltou. To, co se vetřelo dokonce i do tradiční a takměř nedotknutelné Kabaly Jakobem Frankem, dovolujícím svým sektářům i smilstvo krevní, je pouze běsněním vítězného masa, jež slaví své triumfy hnusu, vzdávajíc výhradní poctu ne již tomu ač dualistickému, tedy ve světle tajné nauky nemožnému a imaginárnímu, přece jen vysoce artistnímu a obdivuhodnému přízraku Satana bolestného, ale hnusnému, smrdutému Kozlu Sabatu, jenž živ jsa sprostotou svých věrných, je sám jejím důstojným representantem.

Podle neměnných zákonů postupu rozvíjí se však spirála, jíž kráčí svět a na obzoru, s vycházejícím sluncem, vidíme rýsovati se stíny velikých reformátorů, kteří rozbořili chrám středověkého Satana a jeho čarodějů.

Vidíme Agrippu, jak prochází Evropou, neznaje klidu ani ve smrti. Velký Paracelsus, Monarcha Secretorum, zabíjí světlem své vědy upíry strachu a děsu satanského, jež tolik století pili lidskou krev. Khunrath píše své Amphitheatrum, St. Martin ustavuje svůj řád, alchymisté s M. Flamelem a jinými docházejí poznání Velikého Díla a slavnou renaissanci okultismu dovršuje Eliphas Lévi, zatím co St. de Guaita staví poslední kámen v mohylu satanových dětí svým dílem hluboké učennosti Had Genese.

Akce však vzbudila protiváhu a J. K. Huysmans, jemný znatel čarodějnických praktik a satanského okultismu, praví v předmluvě k jednomu dílu Jules Bois: „Druhdy pálili lidi, kteří vůbec nebyli v moci Ducha Zla; nyní staví pod studené sprchy ty, kteří jsou skutečně posedlými. Naše diagnosy jsou opakem středověkých; tehdy bylo vše ďábelským, nyní vše jest přirozeným.“

A jsme tak v době, kdy děsivá prázdnota znovu vzbouzí dřímající děs a strach. Duch není ničím a Hmota je prázdnou a neplodnou.

Je doba, v níž jako bychom slyšeli sténati zoufalé věty Flaubertovy: „Svět se smál, ale v tom smíchu byla úzkost, lidé byli slabí a zlí, svět byl šílený, slintal, pěnil, běhal jako dítě v polích, potil se únavou a chystal se k smrti. — Avšak než se měl navrátiti do prázdna, chtěl dobře prožíti svou poslední chvíli, bylo potřeba skončiti hodokvas a padnouti pak zpitý, sprostý, zoufalý, s žaludkem plným a se srdcem prázdným.“

A zatím co hermetičtí filosofové dále klidně studují v svých tichých laboratořích, opomíjeni davem, pohrdáni vědou a vysmíváni mocnými tohoto světa, jimž nad hudbu sfér moudrosti Pythagorovy je milejší cinkot zlata jich pošpiněných a zkrvavených měšců, cuká sebou v posledních křečovitých záchvatech srdce světa.

Hrob je otevřen…

Kdo bude mu však hrobníkem?…