EXPERIMENTÁLNÍ DÉMONOLOGIE - EXPERIMENTÁLNÍ ZÁŽITKY.
ČTYŘI ZAKLÍNÁNÍ:
I.
Potom, co jsem se společně se svým přítelem W. zabýval nejprve hypnotismem, zaměřili jsme se na démonologii. Podle W-ova mínění bylo přece možné získat díky použití mých Mojžíšových a Faustových knih značné hmotné statky. I když jsme na známosti s duchy mysleli s tichou hrůzou, přece byla moje zvědavost i jeho touha tak silná, že jsme se brzy pustili do zaklínání. W. se snažil rozptýlit moje pochybnosti, protože zejména 6. a 7. kniha Mojžíšova, která zčásti obsahuje zřejmé nesmysly. mi vzala důvěru k těmto věcem. Můj společník byl ale skálopevně přesvědčen a vžil se do představy jistého úspěchu natolik, že ho od provedení našeho záměru nemohlo nic odradit.
V lednu 1919 jsme se do toho pustili. Jedna vykládačka karet v městě W..n, před nímž jsme našli vhodné místo, nám musela odhalit přibližný výsledek našeho podniku. W. ji zasvětil do našeho tajemství a slíbil jí v případě úspěchu značný dar. Ona, jak řekla, na takové věci nevěřila, ale přesto se potají pokřižovala a zrazoval nás, abychom s tím nezačínali. Přijali jsme její nabídku, abychom se u ní ubytovali. Protože jsme potřebovali vyrazit později, odešla paní a její synové mezitím spát, přičemž nám popřáli vše dobré spolu s dobře míněnou radou, abychom šli raději také do postele. Po jedenácté hodině jsme odešli z domu. Na jasné noční obloze svítil úplněk, sníh vrzal pod nohama a ledový severní vítr nás řezal do obličeje. Na křižovatku, kterou jsme si předtím vyhlédli, jsme položili tři obruče popsané znaky. Zima a obavy, že by všechno mohlo být zbytečné, mne málem přiměly k návratu. Konečně byl čas jednat. W. připravený k zaklínání se postavil do předního kruhu, zatímco já jako pozorovatel jsem se posadil trochu stranou na patník. S dvanáctým úderem hodin začal W. evokaci, která proběhla, aniž by se dělo něco pozorovatelného. Při druhém vyvolávání bylo slyšet vzdychání a praskání ve stromech podél cesty, jako kdyby chtěly puknout, a od lesa několikrát zazněl táhlý křik podobný sovímu. Jinak nebylo nic slyšet ani vidět. Nyní W.zavolal hlasitým, daleko se rozléhajícím hlasem potřetí. Ještě dříve než vyřkl poslední slovo, ozvalo se klepání, které bylo tak hlasité, že jsem si myslel, že vytrhne z klidu celé okolí. Tento strašný hluk trval asi půl minuty. Ve vzduchu to hučelo, z těsné blízkosti se ozýval soví křik, psi v okolí zuřivě štěkali a stromy sténaly a praskaly, ačkoli vítr ustal. Byly to vteřiny hrůzy. Od měsíce padaly tři koule o průměru asi 25 cm (zelená, červená a ohnivá), které se s hlasitým pisklavým zvukem rozplynuly ve vzduchu. Pak všechno kolem utichlo.
Poté, co W. vícekrát volal nadarmo, udělal jsem pokus také já. Bylo slyšet pouze jedno zapraskání ve stromech. Všechno další úsilí zůstalo bez výsledku. Tak jsme se museli chtě nechtě vydat k domovu, což jsem velmi uvítal, protože jsem byl celý promrzlý a byl jsem rád, že se dostanu do postele.
Na spánek nebylo po tomto zážitku přirozeně ani pomyšlení. Všechny dojmy a zážitky ze zaklínání nám znovu táhly hlavou. Ráno jsme vyprávěli o svém dobrodružství naší hostitelce, která s úžasem a pochybnostmi usoudila, že jsme se oba stali obětí klamu. Myslela, že jsme večer během čekání pravděpodobně usnuli u stolu a pod vlivem našeho očekávání se nám všechno zdálo. Podle jejího názoru jsme celou událost prožili v podvědomí zatímco jsme spali, protože jsme přibližný průběh takového zaklínání předem znali. Shodnost našich zážitků by byla lehce vysvětlitelná přenosem myšlenek, protože jsme se oba koncentrovali na tutéž věc a byli jsme v duševním kontaktu. Smáli jsme se jejím domněnkám, protože jsme jako důkaz měli nejenom naše přesvědčení, ale také obruče, z nichž jsme nyní odstranili magické znaky.
II.
Po několika předchozích úspěšných evokacích jsem v červnu 1923 znovu podnikl jeden pokus. Zaklínání jsem začal v pentagramu podle odpovídajícího předpisu. Již po prvním zavolání bylo slyšet silný šustot jako když se mačká tvrdý papír. Přitom jsem slyšel šeptání mnoha hlasů. Do ucha mi zavanul horký dech a zaslechl jsem šepot: “Víc síly!”
Pak zase všechno utichlo. Všechny další namáhavé pokusy o navázání spojení zůstaly bez výsledku. Pak jsem vystoupil z pentagramu a v pokoji jsem se pustil do vykuřování magicky preparovanou šalvějí (Salvia officinalis). Postavil jsem kadidelnici na špici pentagramu a znovu jsem začal vyvolávání. Jako odpověď se asi za minutu začal ozývat vytrvalý ohlušující hukot podobný hukotu velkého vodopádu. Silný, bílý sloup kouře stoupal vzhůru. Zpočátku jsem myslel, že mě klame zrak, neboť se mi zdálo, že se v kouřovém sloupu objevují obrysy lidské postavy. Ale nebyl to žádný klam. Kouř zeslábl skoro jako řídká pára, a s plastičností nesrovnatelnou s živou skutečností stál přede mnou temný, celý v černém oděný muž. Měl lesklé černé vlasy s rovnou pěšinkou. Jeho bezvousý obličej snědé pleti působil velmi sympatickým dojmem. Jeho velké, temné oči na mne hleděly pevně, ne však upřeně. Přesto mě zachvátila chladná hrůza. Znovu se mi zdálo, že se klamu, a abych se o své domněnce přesvědčil, sáhl jsem po fantomu. Ten však nebyl žádnou představou. Moje ruka narazila na skutečné tělo, které bylo ale tak měkké, že jsem jím mohl prostrčit ruku. Téměř ve stejném okamžiku na mne začal fantom mluvit měkkým, melodickým hlasem. Musel jsem sebrat všechny síly, abych zvláštním zvukem jeho hlasu neupadl do hypnózy.
“Proč mě trápíš? Neznáš propast strašných nebezpečí, které na sebe můžeš přivolat? Nuže mluv, čeho si žádáš?”
Na okamžik jsem byl polekán a zmaten. Ale brzy jsem se vzchopil a řekl jsem:
“Kdo jsi? Zaklínám tě při ......, řekni mi svoje jméno!”
Jsem ten, koho jsi volal...! (Těm, kteří jsou hlouběji seznámeni s touto problematikou, by mělo toto jméno být známo.)
“Chceš mi na moje otázky odpovídat čistou pravdu?”
“Bude-li to v mojí moci, rád!”
“Nemáte tedy moc nade vším?”
“Ne, pouze moc knížete je téměř neomezená. Proti jeho vůli jsme absolutní nic. Bez působící vůle Mistra jsme úplně prázdní.”
“Má Mistr také moc nad dušemi zemřelých?”
“Zčásti ano, stejně jako nad dušemi živých. Ale závisí to na duševních vlastnostech, na magnetických vlnách spřízněných energií.”
Měl jsem připraveny ještě jiné otázky, ale zmrzly mi na rtech. Postava se postupně rozplynula. Její rozplynutí však nesouviselo s kouřem, protože oheň strávil všechno kuřidlo už před drahnou chvílí. V pokoji se teď vznášel už jen slabý kouř.
Hleděl jsem stále jako přimražen na místo, kde předtím stál fantom. Navzdory tomu, že jsem tam už nic neviděl, s určitostí jsem cítil, že se na mne upírají dvě temné oči. Ale čím pozorněji jsem se o tom chtěl přesvědčit, tím nejasnější byl můj dojem. Z toho, co jsem viděl a slyšel, se mě zmocnilo nepopsatelné rozčilení. Napadlo mě přání, které jsem chtěl duchovi sdělit, totiž aby ke mně přivedl jednu známou osobu. K mému údivu však následovala odpověď na pouhé moje myšlenky: “To mohu, počkej deset minut!” Vyslovil jsem propouštěcí formuli a odstranil jsem všechny stopy svojí činnosti. Musel jsem rychle otevřít okno, protože v pokoji se válel štiplavý sirný kouř.
O pět minut později jsem vyšel na zahradu, abych se nadýchal čistého vzduchu a abych se uklidnil. Přitom jsem nedbal na čas, dokud mě nepozdravil můj přítel R. Byl ještě celý udýchaný rychlým během. Bez mého popudu mi hned vylíčil příčinu svého příchodu: “Protože jsem se dnes v poledne necítil úplně dobře, lehl jsem si do postele. Teď, ani ne před deseti minutami, mě něco popadlo a dost hrubě se mnou zatřáslo. Ujišťuji tě, že se mi nic nezdálo, protože jsem nespal, ačkoli jsem měl zavřené oči.
Vtom jsem uviděl naproti posteli nějakou postavu. (Popsal mi naprosto přesně výše uvedeného ducha.) Ze zjevení vyzařovalo cosi nepříjemně nutkavého. Pln zděšení jsem vyskočil z postele a rychle jsem se oblékl. Musel jsem ti to povědět, protože vím, že mě znáš a nevysměješ se mi, že fantazíruji. Měl jsem až do teď pocit, jako kdyby toto něco bylo za mnou. Teprve teď, když jsem u tebe, cítím se jako bych se zbavil noční můry.”
Odpověděl jsem R-ovi, že mě těší, že mě poctil svojí důvěrou. Tohle bylo přece něco víc něž pouhá telepatie!
III.
Poté, co jsem všechno připravil, vstoupil jsem do pentagramu a začal jsem zaklínání. Sotva jsem dokončil poslední větu, když se s prsknutím rozletěl do všech stran celý obsah kadidelnice.
“Co ode mě chceš?” ozval se tichý, ale nevlídný hlas. V kouřem zaplněném pokoji však nebylo nic vidět.
“Řekni mi kdo jsi a ukaž se mi!” odpověděl jsem.
“Jsem ten koho jsi volal, ale ukázat se nemohu!”
“Přeji si, aby ses mi viditelně zjevil. Co mám udělat, abych ti to umožnil?”
“Nechci se ti ukázat a neukážu se ti. Proti mojí vůli mě nikdo nedonutí!”
“Já tě ale nutím; při síle Adonaje, ukaž se mi!”
Okamžitě se začala tvořit žlutá mlhavá pára, která se rozšířila po celém pokoji. Ozval se ohlušující sykot a hned na to se z podlahy ozvalo silné dupání. S řinkotem se rozletělo sklo na jednom obrazu, který se mocně rozhoupal ze strany na stranu, až mohutnou ranou spadl na zem, takže bylo na střepy nejenom sklo, ale rozpadl se i rám. Hřmot jakoby od kroků obcházel kolem pentagramu. V žluté mlze probleskovaly různé barvy. Pak se tvořily tmavé, jako pěst veliké fantomy, které hned zase praskaly jako mýdlové bubliny. Z protější zdi zaznělo zavrčení jako od rozdrážděného psa a pak hlasité škrábání. Pohnul se druhý obraz a spadl na podlahu, kde se rozbil.
“Zaklínám tě, zjev se přede mnou klidně!”
“Nezjevím se; nech mě na pokoji nebo se ti strašně pomstím.”
Ozval se ohlušující rámus jako kdyby do podlahy tlouklo krupobití a trval asi minutu. Pak všechno utichlo. Žlutá mlha se rozptýlila. Vyslovil jsem zažehnávací formuli. Ozval se tichý šepot: “Ano, zjevím se, ale ne teď. Zavolej mě dnes v noci ve 12 hodin!”
Nyní jsem démona propustil, vyvětral jsem pokoj a zahladil jsem všechny stopy. Potom jsem prohlédl všechny předměty v pokoji, abych zjistil jejich poškození. Kromě rozbitých obrazů jsem našel všechno netknuté. Jen hodiny na zdi visely nakřivo a ukazovaly čas počátku zaklínání. Narovnal jsem je a chtěl jsem je nařídit na správný čas podle svých kapesních hodinek. K mému úžasu se však i ony zastavily téměř ve stejný čas, jen s dvouminutovým rozdílem. Přesvědčil jsem se, že oboje hodiny byly natažené, takže důvod jejich zastavení musel být jiný.
Pak následovalo další překvapení. Před pokusem jsem položil na psací stůl důležitý dopis, který jsem večer nutně musel donést na oštu. Dopis zmizel. Z vlastní zkušenosti vím, jak snadno člověk v zamyšlení něco založí; ale nyní jsem přesně věděl, že před pokusem ležel dopis na určitém místě. Navzdory tomu jsem jej však hledal na všech myslitelných místech. Ale všechno hledání bylo marné. Tak jsem musel chtě nechtě napsat dopis znovu. Večer, právě když jsem se vrátil z pošty, vybral jsem si ke studiu Grötzingerovu “Talismanickou démonologii”. Když jsem knihu otevřel, našel jsem ztracený dopis založený na místě, kde autor píše o pokusu, při kterém byl exorcista překvapen démonem, když se učil zpaměti formuli. Smysl této události jsem nemohl rozluštit. K tomu musím ještě poznamenat, že jsem tuto knihu už delší dobu nepoužil. Kdybych našel dopis na jiném místě, pokládal bych to jistě za nevědomé založení. Takto ale musela být příčina bez pochyb transcendentální.