EXP. DÉMONOLOGIE VII.

EXPERIMENTÁLNÍ DÉMONOLOGIE - POKUSY SE ZRCADLEM.
I.
V zatemněném pokoji při slabém červeném světle s očima upřenýma do černého zrcadla jsem se v duchu koncentroval na přání spatřit démona, který se mi již častěji zjevil při evokacích. V zrcadle se brzy ukázala zvláštní plazma neurčitého tvaru. Asi po čtvrthodině se sklo zase vyjasnilo, a nyní jsem na pozadí zrcadla zřetelně uviděl lidskou postavu, spíše stín postavy. Protože se vize nelepšila, podpořil jsem pokus vykuřováním šalvějí a bezovou dření.
Brzy jsem zaznamenal, že postava patřičně zvýrazněla. Bylo potřeba jen několik minut soustředění, abych v hlubině zrcadla rozpoznal žádanou bytost. Přál jsem si, aby mi duch přinesl růži. Postava sáhla někam do prázdna a najednou se objevila červená, voňavá růže. Pak jsem si přál uvidět jednoho známého. Růže se pomalu rozplývala. Netrvalo dlouho a dotyčný se objevil. Přátelsky se na mě smál.*
Na moje přání se ukázalo ještě mnoho jiného. Když jsem chtěl pokus ukončit, vynořil se náhle obrovský černý stín nějaké lidské postavy, který se zdál být ještě temnější než zrcadlo, a který pohltil všechny předchozí. Zíral na mě zlostí znetvořený obličej. Pohled jeho strašných očí, které se na mě upíraly jako dvě dýky, jsem nemohl vydržet, takže jsem se díval přes zrcadlo do prázdna.
Napadly mě různé myšlenky. Nebylo všechno, co jsem viděl, pouze zrcadlením mé fantasie vyvolaným nějakým druhem autohypnózy? Během těchto myšlenek jsem se odvážil znovu pohlédnout do zrcadla. Fantom zmizel. Mezitím se v zrcadle udělala jemná éterická mlha, která na okraji zrcadla přecházela v mihotavou záři. Několikrát jsem zavřel a otevřel oči, abych vyloučil možnost iluze. Záření ale trvalo dál.
Po několika minutách jsem chtěl sezení ukončit. Tu se stalo něco zvláštního. Červené světlo bylo slyšitelně sfouknuto. Chtěl jsem rychle vstát, když jsem dostal silnou ránu do hlavy. Ke svému vzrůstajícímu úděsu jsem zaslechl tichý, hihňavý smích. Pak mě chopila nějaká silná ruka za rameno tak pevně až to zabolelo. Druhá ruka mě popadla za krk a začala mě škrtit. Stisk stále sílil. Nebezpečí, ve kterém jsem se ocitl, mě přimělo k jasnému myšlení a rychlému jednání. Protože jsem ze sebe nemohl vypravit ani slovo, soustředil jsem se v myšlenkách na obrannou formuli, a hned jsem byl volný. Znovu jsem zaslechl tichý chechtot. Rychle jsem rozsvítil elektrické světlo. Ze zrcadla ještě vycházela bělavá, nepříjemně páchnoucí pára, která tížila v plicích. Poté, co jsem v pokoji otevřel a vyvětral, chtěl jsem také znovu zabalit zrcadlo. Přitom jsem zjistil, že lak na celé ploše skla vykazuje nesčetné malé praskliny. Před pokusem na něm nebylo vidět ani škrábnutí.
Možná lze namítnout, že zrcadlo bylo předtím vlhké nebo že praskliny způsobilo teplo vyzařující z lampy. To je však - zejména to druhé zcela vyloučené. Světlo i tak již slabě svítící stálo skoro půl metru stranou a vlhké zrcadlo také nebylo.
II.
Opět jsem se v zatemněném pokoji a při červeném světle koncentroval na jednoho démona. Po třičtvrtěhodinovém sezení - téměř jsem se už vzdal naděje na úspěch - se celé zrcadlo potáhlo mléčně bílou mlhou. Ta se v minutě rozplynula a já jsem v jasném zrcadle uviděl velikou hlavu se svítícíma očima.
“Jsi-li ten, koho si žádám,” pomyslel jsem si, “dej mi to znát!” Vzápětí se z desky stolu ozvalo asi půl minuty trvající praskání. Pak v pokoji zvláštně zašumělo.
Nahlas jsem se zeptal: “Chceš se mnou mluvit?”
Jakoby z velké dálky mi odpověděl jasný hlas: “Čeká tě velké leknutí! Volají mě!”
Chtěl jsem se ptát ještě dál, ale hlava zmizela. Ucítil jsem silný, nepříjemně páchnoucí závan vzduchu a lampa zhasla. Rychle jsem otevřel okno. Krom nepříjemného zápachu jsem nezpozoroval žádnou stopu toho, že se něco dělo.
Dlouho jsem přemýšlel o tom, co by to mohlo být za leknutí, které by mě mělo potkat. Ale nemohl jsem na nic přijít. Možná to byla nějaká špatná zpráva. Po dvou hodinách - v myšlenkách jsem se už dávno zabýval jinými věcmi jsem se věnoval čištění revolveru. V hlavni byla ještě jedna kulka, ale nepokládal jsem za nutné ji vyjmout, protože zbraň byla zajištěná. Protože jsem chtěl naolejovat pojistku, musel jsem odjistit. Právě jsem chtěl pojistku znovu připevnit, když jsem zavadil prstem o spoušť. Patrona nevybuchla hlasitěji než kapsle. Kulka zůstala v hlavni a já s úlekem vyvázl pouze se začerněným obličejem a trochu popálenými prsty. Hlaveň mi mířila do obličeje, takže výstřel by mohl být smrtelný. Tak jsem zcela nečekaně zažil velké leknutí.

O několik dní později mi sám potvrdil skutečnost tohoto zjevení. Bez jakéhokoli podnětu mi sám vyprávěl následující historku: “Představ si, že ve čtvrtek odpoledne v půl čtvrté se mi přihodilo něco zvláštního. Byl jsem v ...... a cítil jsem se zrovna nějak nesvůj. Myslel jsem přitom na všechno jiné jen ne na tebe. Mohu ti odpřisáhnout, že jsem tě najednou uviděl stát pár kroků přede mnou. Díval ses mi právě do obličeje! (Můj známý mi popsal i moje oblečení. Ten den jsem na sobě měl poprvé novou vestu. V této vestě a bez pokrývky hlavy jsem usedl k pokusu.) Musel jsem na okamžik věnovat pozornost jednomu kolemjdoucímu, a když jsem tě chtěl pozdravit, ke svému velkému úžasu jsem nic neviděl. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo. Během tohoto krátkého okamžiku jsi nemohl odejít ani o dva kroky, takže bych tě musel vidět.” - “To ses ale jednou pořádně zmýlil!”, řekl jsem. “Zatímco jsi myslel, že mě vidíš v ....., byl jsem doma ve W.” - “Mysli si o tom co chceš!", řekl on. “Pro mě je to zřejmý fakt, jehož souvislost ovšem nemohu vysvětlit!”