Kapitola 14.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
ČÁST IV.
Kapitola 14.
NAUKA O DÉMONECH. ÚVOD.

Přistoupíme nyní k pojednání a druhé významné skupině činitelů v babylonské magii — démonech, kteří mohou býti, jak již řečeno, též subjekty mag. fenomenu, v praksi však nejčastěji mediálními činiteli povahy autodynamické. Konečně se objevují při úkazech posedlosti v tělech obětí neb na jiných předmětech také jako objekty kouzelných úkonů a sice typu sekundárního.

Démoni babylonského okkultismu jsou původu šumerského; kultura těchto mongolských předchůdců Semitů v Babylonii vytvořila dávno již před počátkem historického času uzavřený demonologický systém, spočívající na prvcích šamansko-animistických, původu středoasijského. Akkadové, přišedší potom do země Šumerů, nezměnili na věci celkem ničeho. A také každá následující vina dobyvatelů Sinearu, jež průběhem staletí přišla a zase opadla, nepřinesla v podstatě ničeho nového v dokonalou theurgickou soustavu, leč nejvýše přizpůsobení jmen, některý nový atribut působnosti oněch nadlidských bytostí, nebo konečně rozmnožila jejich počet obdobou podle typů již existujících.

Máme-li uvésti jakýsi pořádek do chaosu jmen, pojmů a theorií o démonech babylonských, jest nutno uspořádati je v hlavní skupiny. A sice navrhuji rozeznávati následující třídy:

1. démony vůbec, druhu nejrozmanitějšího;
2. ochranné duchy, odpovídající parsickým Feruerům a strážným andělům víry křesťanské;
3. genie, stojící na rozhraní mezi obyčejnými démony a světem bohů.

Prvá skupina bude se opět děliti na:

a) démony bez bližšího zvláštního určení,
b) démony druhu succubů a incubů,
c) zvláštní démony určitých nemocí,
d) duchy mrtvých, tudíž bytosti původu lidského.

Již předem však nutno poznamenati, že ono třídění, všeobecné i zvláštní není nikdy přesně vyhráněným; jednotlivé třídy i skupiny směšují často své vlastnosti, význačné známky, ba i působnost, a jejich jména stávají se synonymy, ač ovšem nikoliv ve všech případech. Pokud se týče jejich, sit venia verbo! — přírodopisného umístění v nezměrných řádech Živých Bytostí, zaujímají démoni babylonské theurgie onu rozsáhlou říši, jež počínajíc hned za světem hmotným (a zasahujíc někdy do fluidických jeho konstelací ve stavu energetickém, nebo zářivém), rozkládá se sférou Astrálna, zahrnujíc v sobě i svět duší zemřelých lidí, a končí u oné pohyblivé (v názorech a historii) hranice, kde již počíná vláda vyšších bytostí, jež nazývali Babyloňané bohy. Rozlišování mezi těmito a démony, zvláště u nejvyšší třetí skupiny geniů, nebylo nikdy zcela jasným. Zmatek zvětšuje ještě okolnost, že stejně jako před jmény bohů klade se i před názvy démonů v klínovém písmě ona známá hvězdovitá značka pro pojem „bůh“ (ilu asyrsky, a šumersky: dingir). Postupem času, jak ještě uvidíme, řada lokálních bohů, jejichž svatyně a města, (a s nimi i význam) zanikl, poklesla často v kouzelných textech na pouhé démony. Avšak lze přece nalézti jisté kriterium: Bohové jsou vždy tvůrci velikých věcí a většinou dobří a podléhající prosbám smrtelníků ve svém milosrdenství (s výjimkou snad boha války a úmoru Nergala, jenž v eposu o Gilgamešovi se apostrofuje jako: „rabis ilu Nergal, lápadú“, t. j. „hrozný bůh Nergal, jenž nezná slitování“). Naproti tomu démoni jsou zlí a krutí, tvůrci malých poměrně činů a neznající soucitu s člověkem; proto by bylo také absurdním modliti se k nim jako k bohům a prositi je o pomoc, neboť oni ustoupí jen Síle a Násilí. Bohové mají svá sídla, aspoň hlavní, na nebesích, démoni vládnou naproti tomu nanejvýše jen říší povětrnou, jinak je stálým jejich sídlem země, a pouze nejvyšší skupiny geniů v tom se také přibližují bohům, že vystupují někdy až k Nebeské Zemi, aby přezírali odtud svět a spolu s bohy se súčastnili řízení jeho osudů. Krom toho, jak ještě uslyšíme, stojí démoni v služebném poměru k bohům jako jejich vyslanci a poslové.