Kapitola 17.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 17.
PODOBA DÉMONŮ A JEJICH ZOBRAZOVÁNÍ.
Ani fantastické vidiny středověkých mystiků, laiků nebo i umělců, nedovedly vymysliti a vypodobniti na plátně neb v chrličích gotických katedrál lépe ony ďábelské zjevy, než jak je v astrálnu viděl a na obrazech neb v soškách zvěčnil jasnovidný magik či umělec ve staré Babylonii. Nejhrůznější kombinace, hned směšné téměř ve své ohyzdnosti, hned opět bizarně ukrutné tvary pololidské, polozvířecí, to byla obvyklá podoba, v jaké vystupovali již tehdy při evokaci nelidští obyvatelé plání obojího Astrálna. Dělíme je nyní v různé skupiny; ale ať to byly prosté larvy, tyto astrální mrtvoly, galvanisované přáním, neb pouhou pozorností čarodějovou, nebo elementalní duchové přírodní, nebo konečně i mocní dévové astrálních světů řádu nižšího i vyššího, ti všichni byli v babylonské theurgii bez rozdílu démony většinou zlé a potměšilé povahy.

Podle podivných podob, jež jsou ostatně shodně podávány takto i pozdějšími prameny církevních tradic, středověkých grimoárů a konečně i údaji moderních medií a jasnovidců, zdá se, že babylonská démonologie měla především na mysli obyvatele nižší astrální úrovně, nebo-li larvy, oživené určitou ideou, nebo sloužící takřka za nosiče a tělo projevu pro vyšší Ideje, jež personifikují určitou formu působení ve světě lidí neb i zvířat, hlavně nemoce.

Pokud se podrobností zevnějšku démonů týče, uvedeme v této kapitole jen všeobecné znaky, dávané buď démonům vůbec, nebo aspoň těm z nich, o nichž jako zvláštních representantech své třídy bude promluveno jinak zvláště. Celkem možno říci, že podoby démonů odpovídají zevnějšku bytostí, zalidňujících, podle babylonského historika Berosa pradávný Chaos před nastoupením světového pořádku. Hlavní systém jejich podob spočíval v kombinaci tvarů lidských a zvířecích a to v nejrůznějších variacích.

Památkou na tyto podoby jsou nám nyní zachované jednak sošky démonů, užívané při rituálech, jednak obrazy, sloužící buď témuž, nebo aspoň dekorativnímu účelu v chrámových svatyních neb i jinde. Podle toho v různých rituálech patrně pro potřeby kněží čarodějů vyskytují se podrobná vylíčení jejich podob a tvarů, tak, aby podle tohoto popisu bylo možno zhotoviti snadno kopie ďábelských těchto tvorů k rituálním účelům.

Všeobecně převládá podoba buď lidská, nebo zvířecí. Někdy, ač neviditelni, vtělují se démoni do některých zvířat, obyčejně nebezpečných a obávaných, také však zcela neškodných, a nesou pak jejich podobu. Jsou to hlavně hadi a škorpioni, kteří svým náhlým objevením, střelhbitým často útokem a opět zmizením vyděsí člověka, nehledě k následkům jejich jedů, jež účinkovaly podle tehdejších názorů vlastně v kouzelné cestě. V té době totiž (a také ještě za středověku) hrál jed, jehož složení bylo zhusta tajemstvím, v oboru magiae naturalis tutéž úlohu, jako maleficium, tím spíše, že o mnohých podobných jedech (t. zv. magických) jsme nyní často na rozpacích usouditi, zdaž účinkovaly čistě fysiologicky, nebo také, třebas i výhradně psychicky (metapsychicky); pak by již byly skutečnými magickými přípravky, ve shodě s naší definicí pravé magie, jež nepočítá vlastně již ve svůj obor t. zv. magii naturalis.

Než dále: Vedle podob hadů a štírů, tudíž čistě zvířecích, vystupují dále ještě démoni v podobách oslů neb lvů, nebo se v dalším stadiu odívají aspoň některými částkami jejich těl. Tvar oslí zastupuje zde patrně podobu koní, zvířat to v době vzniku těchto obrazů (3. tisíciletí) v Babylonii ještě celkem neznámých.

Zdála by se snad podivnou tato okolnost, že trpělivé, mírumilovné a nijak strašlivé zvíře jako osel (zastupující zde příbuzného koně), má, tak jako později kůň, představovati zosobnění nějakého démona. Avšak překvapující vyskytání se koňských strašidel na př. ve staroperské demonologii, hlavně však ve středověku, kde připisována byla ďáblům alespoň koňská kopyta, svědčí o tom, že již ve staré babylonské demonologii byla tušena správně, jinak nevysvětlená dosud ve své příčině, magická analogie některých zvířat, hlavně osla, koně, psa a ropuchy (nebo žáby vůbec) vzhledem k člověku, jež, nedbajíc jinak logiky v posuzování poměrné neškodnosti, nijak neděsícího celkem zjevu, ba naopak užitečnosti těchto zvířat, nechává démony a strašidla vystupovati s oblibou ve zmíněných zvířecích podobách jak v magii tak i v pohádkách všech dob.

Kromě zvířecích forem převládaly hlavně příšerné podoby seskupující stejně znaky lidského jako zvířecího zjevu. Zdá se, že mocná křídla, netopýří neb ptačí byla již tehdy význačným atributem démonů, jako podnes v naší představě o ďáblech. Oblíbenou byla dále kombinace těla v podstatě lidského, avšak s okončetinami a hlavou (vedle jiných přídavků) zvířecí, nebo vůbec fantastickou. Lví a šakalí hlavy, ptačí nohy, podoby kentauří, tvořené tělem lva a poprsím vousatého muže, to jest nejobvyklejší vzezření démonických bytostí babylonské theurgie. Pokud se jejich výrazu týče, šklebí se vesměs buď potměšile a ďábelsky, nebo aspoň ponuře, a cení zuby, jakoby se chystali chňapnouti po své oběti.

Jsou také ozbrojeni, hlavně dýkou, mečem, tukem neb i dvojitou sekerou, (patrně původu hetitského, kde dvojitá tato zbraň, nazvaná „labris“, byla odznakem maloasijských bohů, hlavně Téšuba). Jeden relief, nalézající se nyní v Louvru, znázorňuje nad podobou kentauří sfingy, svrchu zmíněné, různé skupiny démonů, z nichž krajní dvojice na pravo, nejlépe zachovaná, představuje párek k sobě obrácených démonů. Jsou oděni jako asyrští bojovníci, nohy jejich končí však orlími spáry; hlavy s otevřenou tlamou mají podobu patrně nějaké větší kočkovité šelmy, snad lva; v lidských rukách drží konečně po dýce. Stojí vůči sobě v typickém nepřátelském střehu, z čehož jest vidno, že i mezi démony vládne nepřátelství. Tato dvojice, již Delitzsch ve svých přednáškách o Bábelu a bibli nazývá žertem zajímavým dokumentem v historii souboje jest takto zobrazena též na jednom bronzovém zvonu babyl. původu, umístěném, nemýlím-li se, v Berlíně, a v malé obměně i na pověstném reliéfu „Labartum“, o němž budeme míti ještě příležitost zmíniti se podrobněji. Jiný démon opět, jehož soška až na uražené paže jest zcela zachovalou, představuje lidskou podobu, zahalenou šatem až k patě. Hlava jeho jest bud psí, neb šakalí, s ušima zahrocenýma a vzpřímenýma. Ve zvířecích rysech hlavy, jež jsou však zlidštěny podivuhodným uměním, tkví v přimhouřených, jakoby stranou hledících očích a v příčné linii úst výraz tak ponurý a zlověstný, spolu s přídechem ďábelské ironie, že pokládám tuto podobu démona ze všech mi známých za nejinteresantnější. (Obraz viz: Jeremias, Handbuch, str. 300, dále české vyd. Delitzschova díla: „Babel u. Bibel“). Některé figurky démonů sloužily zřejmě ne tak k rituálním, jako spíše ochranným účelům ve formě talismanů, či lépe amuletů. V museu v Louvru jest na př. uložena bronzová soška tohoto druhu, představující démona zlého „Západního větru“. Kroužek na zadní části hlavy svědčí o jejím účelu: Byla zavěšována na dveřích neb oknech, k západní straně čelících a sloužila za ochranu před nepříznivými účinky horkého a suchého západního větru, vanoucího z pouště. Soška jest zřejmě asyrského původu a práce. (Popis viz u Lenormanta: Magie, etc., str. 52., obraz uveřejnil taktéž Len. v „Choix de textes cunéiformes“, No 95.) Představuje polosetlelou umrlčí hlavu, avšak s očima a kozlými rohy, tělo jest psí, zadní tlapy končí však, jak u babyl. démonů obvyklé, orlími spáry, přední pak lvími tlapami. Trup zakončen jest vzadu jedovým ocasem škorpiona a opatřen dvěma páry křidel. Podobně v britském museu nalézají se dvě různé hlavy tohoto démona „Záp. větru“, jak svědčí nápisy na nich, shodné s textem na exempláři v Louvru.

Než zakončíme tuto stať, uvedeme ještě některé původní popisy démonů podle svědectví asyrsko-babylonských čarodějů, jež svědčí svou podivností ne-li o vynalézavosti démonografů, jistě o originelní symbolice sil, vládnoucích v astrálnu a formujících podoby jeho obyvatel. (Překlad popisů podáváme podle originálních, bohužel místy poškozených a nejasných textů, uveřejněných Jensenem v I. části jeho: Texte zur as.-babylonischen Religion, Keilinschriftliche Bibliothek, II., 2. Teil, 1915, Berlin.)

Na př.: (Text, označený C T XVII, 42, Kol. II., 15-22, Kol. III. 23-25, Jensen: str. 2-5):

„Hlava (jest) hlava hada,
na jeho nose (jest jakoby) („chiinzu“) [Jensen překl.: Talg (?)] znázorněno,
z jeho ucha splývá voda,
 —  —  jeho (jest) utvořen(a, o) jako „mořský had“ (v originále: bášmi),
 —  —  jeho (jest) na třikrát do kruhu složeno,
uzel z vlasů (jest) utvořen na jeho obličeji,
tělo (jeho jest tělo) ryby „suchur“, „plné hvězd“ (šupin!),
(co se týče) jeho nohou, jejich spáry jsou chodidla pat nemající.
Jeho jméno jest „Sássú … innu“ Láchmua moře, toho, (jenž jest tvor) boha Éy.“

Poznámka: Láchmu, celkem neznámé jméno démonů, připomíná se v eposu o „stvoření světa“ (Énuma éliš) jinak jako jméno jednoho člena dvojice prabohů, kteří vládli v Chaosu: Lachmu a Lachamu. Příklad skutečnosti, že jména významu pozbyvších a zapomenutých bohů stávají se časem índividuelním, nebo druhovým pojmenováním pouhých démonu. Jiný popis: (Ibidem, Kol. III., 26-41, Jensen: str, 4, 5): „Hlava (nese) korunu (nebo vínek = kubšu), tlama jest … , roh, jako gazely trčí jí na zad, (jest) krátký, roh, jako gazely trči jí vpřed, (jest) ostrý. (Její) ucho (jest) ovčí, „ruka“ (jest) lidská, v obou „rukou“ má pokrm (chléb) (a) drží (jej) u svých úst její trup (jest tělo) ryby dozadu pokřivené, její chodidla … , (její) vlas jest pohozen mezi jejími rohy na záda, obchází na svých chodidlech, od svého pasu až ke svým chodidlům (jest podobou jako) pes, „stanovisko(?)“ ve středu (?) … (jest) úvazkem opatřen(a, o), … (její jest) v podobě hada zavinut(a, o). Její jméno jest … „ vyhlédnutý“ (tvor) bohyně Ereš-kigál“. (Pozn.: Ereš-kigál = bohyně podsvětí.)

Tím končíme kapitolu o podobách a tvarech babylonských démonů všeobecně a v ostatním odkazujeme na pojednání o démonech jednotlivých.