Kapitola 18.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 18.
VLASTNOSTI A PŮSOBENÍ DÉMONŮ.
Hlavní vlastností démonů, ač ne důsledně pronikající, jest jejich neviditelnost. Tento názor odpovídá přirozeně představě o duchovitých, nehmotných tvarech démonických bytostí, kterou jest z lidí dáno spatřiti většinou pouze čarodějům a věštcům, kteří jediní mohou tudíž podati zprávu o jejich tvářnosti a zevnějšku. Povaha a vlastnosti démonů jsou přerozmanité a odpovídají postavení, jež zaujímají tito v náboženství a okkultismu vůbec: tvořiti skrytou příčinu a býti personifikací všech nepříznivých člověku událostí, jež nejsou zřejmě způsobeny volní činností jiné (vtělené) bytosti.

Jednotlivým třídám démonů a jejím představitelům byly přisuzovány zpočátku zvláštní a odchylné vlastnosti, posléze, hlavně z důvodů jejich tak časté anonymity a neviditelnosti vůbec přestalo ponenáhlu podrobné dělení skupin a jako rys všem démonům společný, vynikl pak jen hlavně jejich zlovolný charakter, jenž s neviditelností a úzkým vztahem ke skryté příčině lidských i zvířecích nemocí stal se převládající charakteristikou démonů. Tato zloba vůči lidskému světu vyniká (v protivě s bohy) v babylonské démonologii nejvíce u oněch bytostí, stojících mezi nebem a člověkem, a stala se takřka strnulým jejich epithetem. Tak asyrský král Sinacherba (Senacherib) zve ve svém vzteku odbojné Babyloňany: „galúti limnúti“: zlými ďábly! (Viz: Taylor Cylinder, Kol. VIII., 1.)

Jako odnože této všeobecné zloby a nepřátelské posice, jakou zaujímají démoni vůči člověku, vyličují se potom v textech rozmanité jejich vlastnosti a projevy základní charakteristiky, jež nás poučuje hlavně o mnohotvárném způsobu činnosti démonů, o jejich oblíbených úskocích a o jejich vztahu k nemocem a posedlosti. Uvedeme tu některé druhy vystupování démonů, pokud se těmto připisují vůbec, bez jmenování určitých typů.

Tak v V. desce sbírky „Zlí démoni“, jež jinak ovšem, zdá se, pojednává spíše o tak zv. „Sedmi“ démonech, dovídáme se o zvláště vynikající jejich vlastnosti: „Takřka všudypřítomnosti, hadí obratnosti, jíž žádná hmota není překážkou, před nimiž ani nejbezpečnější dveře neobstojí.“ Jak vidno, byla konkrétním názorům šumersko-babylonským cizí představa, nám zcela logická: že nehmotní duchové mohou snadno pronikati libovolnou pevnou látkou; namáhali se raději zjistiti alespoň sebe menší skutečnou skulinu, jíž potom démoni podle jejich představ, jako hadi se vkrádají do příbytků lidských. Oblíbenou jejich činností byla snaha vyštvati a vypuditi buď fysickou, nebo psychickou útrapou lidi i zvířata z jejich domovů. O tom zmiňuje se na př. kouzelný text (Utukké limnúti, (IV.), I., 25-30):

„vyhánějí muže z jeho rodiny,
vyhánějí syna z otcovského domu,
nutí holubici, aby opustila svůj holubník,
nutí ptáka, aby hnízdo svoje opustil,
zaženou býka, způsobí, že se jehně zatoulá.“

O hadích vlastnostech démonů a jejich vynalézavosti ve vkrádání se v lidské příbytky a způsob, jímž smrtelníky děsí, vypráví nám jiné šumerské zaklínání. (Text bez bližšího udání místa reprodukuje dr. Meissner ve spisu: Keilschrift S. Göchen, str. 31.) Text tento cituje ve dvouveršové soustavě eventuality činnosti démonů a ihned zároveň prostředek proti jejich působení. Způsob, jímž démoni straší a přepadávají člověka, jest na př. tento:

„ab ti ta igi mun šin barri ene,
ab igilal ta gumunandee,
ab sigga ta mundabšušu ene,
lach ta mun šin giggiga,
giggiga ta nimgir gim mun girgiri ene,
kirruda ta mun zalach ene,
kindara ta mum sursur ene“, t. j.
 
„Jestliže otvorem „strany“ (zdi?) sem nahlédnou …,
jestliže otvorem okna na tebe (démon) vykřikne,
jestliže otvorem střechy se dovnitř vylijí [patrně deštěm],
jestliže při denním světle se zatmí [démoni],
jestliže za tmy jako blesk zazáří,
pakliže skulinou zavanou,
jestliže ze štěrbiny ven vylétnou“.

Z těchto původních veršů jsme poučeni o zajímavém a přerozmanitém vystupování démonů: nakukují strašidelným způsobem (zde se patrně stávají viditelnými), z nenadání do příbytků lecjakou skulinou ve zdi, nebo vykřiknou náhle zlomyslně oknem na polekaného člověka a zase zmizí. Způsobem nám nepochopitelným co do rozeznání vniknou s dešťovou vodou (?) do domu, (či se zde snad pomýšlí na vzácný u nás úkaz elektrického světélkování dešťových kapek za silných bouří?), za jasného dne choulí se náhle před lidmi jako záhadné stíny, ve tmě opět zasvitnou příšerným svitem blesků, nebo skučí podivně za větru štěrbinami stěn, to vše jsou hojné, ba nevypočítatelné formy, v jakých se lidé s démony potkávají. Některé z nich bychom snad mohli připisovati nevinným celkem přírodním úkazům (pokud ovšem i za těmito nestojí různé inteligence) a jejich působení na podrážděnou obrazotvornost diváků (na př. onen světélkující déšť nebo sténání větru), naproti tomu jiné projevy shodují se zcela s obdobnou tradicí démonologických soustav jiných národů a dob (stíny za dne a ohnivé zjevy v noci). Některé, spíše zlomyslné než nebezpečné způsoby strašení lidí možno opět přisuzovat činnosti elementálů (přír. duchů), kteří si zvláště oblibují podobné, více méně nevinné škádlení lidí ještě podnes ve spiritických séancích.

Než dále: Jako nepřátelé bohů světla, představujících princip dobra, jsou démoni činni s oblibou za noci, neboť tma platila vždy a platí i nyní za ochranný plášť činnosti astrálních bytostí ve světě fysickém, pokud bude míti platnosti zákon, vystižený jasně poprvé spiritickými experimenty, že světlo působí ničivě a rozkladně na fluidická, materialisující se těla (ektoplasmu) bytostí z onoho světa.

O různých vlastnostech a formách působení démonů poučuje nás nejvíce text sbírky, zvané Utukké limnúti (zlí ďáblové), z níž jsme již svrchu citovali a o níž bude ještě více pověděno. Pokud se obsah zachovaných částí této sbírky nevztahuje na určité démony a jejich skupiny, nýbrž na duchovité bytosti všeobecně, buďtež zde ještě uvedeny některé výňatky. Na př. III., 36-40:

„Zlou kletbou člověka stihají,
neštěstí, bídu na jeho tělo uvalí,
jedem a hanebností jej obtíží,
zlo působí  —  —  — “

Z desky V. Kol. V. dovídáme se ze zaklínačových slov, obsahujících podrobné zákazy různých činností, co bylo zvláště u démonů oblíbeným způsobem znepokojování lidí. Praví se tam k některému z démonů:

„… proti muži, synu svého boha, nenastupuj!
Pryč s tebou!
Svou hlavu nepokládej na jeho hlavu,
svou ruku nedávej na jeho ruku,
svou nohu nedávej na jeho nohu,
svojí rukou se ho nedotýkej!
Nepřistupuj k němu! (doslovně: „svůj chřtán k němu neobracej!“)
Svého oka k němu nepozdvíhej,
neobracej svůj obličej dozadu (t. j. neohlížej se po něm!)
nevolej naň! (t. j. neproklínej ho),
do jeho domu nevkročuj,
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —
v příbytku k němu nepřistupuj, po straně ho neobkličuj!“

Jak patrno, tají se v tomto mnohomluvném líčení jednak všeobecné, blíže nedefinované způsoby útoků démonú na člověka, jednak technické podrobnosti jejich nepřátelských aktů, od příšerně důvěrného přitisknutí hlavy neviditelné bytosti k hlavě nic netušícího člověka, až k číhavým pohledům na zad, o nichž se i jinde mluví, a jež působí zjevně uhrančivě jako jettatore („zlý pohled“).

Souvislost démonů s nemocemi jak lidskými, tak i zvířecími jest nejzvláštnější známkou povahy a působení babyl. démonů. Ve zmatku, v jakém se postupem času ocitlo dělení mezi jednotlivými skupinami neb jedinci zlých duchů co do jejich působnosti, zůstala vždy beze změny vyhráněna činnost těch z nich, kteří se stali representanty určitých nemocí. Vůbec se v babylonské démonologii uplatňovala zásada, že není nemoci, jež by nebyla způsobena nějakou zlou bytostí démonického původu, ať z moci této samotné, či, jak se později s vývojem ethiky věřilo, z dopuštění bohů, jako trestu za spáchané viny. Také ovšem čarodějové dovedli způsobovati nemoci, avšak vzájemné jejich zaměňování s démony, hlavně však jejich moc nad nimi napomáhalo víře, že i v takovém případě není vyloučeno zasáhnutí démona a to na základě výslovného rozkazu a poslání čarodějova.

Všechny hlavní druhy nemocí, jež soužily časem (někdy epidemicky) obyvatele Babylonie a Asyrie i jejich zvířectvo, ať krotké, či divoké, měly v čele démona určitého pojmenování. Mnoho nemocí ovšem podléhalo neznámým démonickým původcům, neboť též ostatní démoni vůbec měli již svou povahou co činiti s nemocemi, tímto největším zlem člověka. Také každá část těla, pokud podléhá samostatné nemoci, stává se tím i obětí určitého démona.

Nejširší formou ovládnutí těla člověka démonem nemoci určité, nebo nemoci vůbec, bylo tak zvané posednutí, jež hraje jinak značnou roli v okkultní medicinské tradici okolních národů, stojících pod vlivem babylonské kultury. Každému jsou zajisté známa místa v novém zákoně, kde se mluví o posedlých, jež Kristus léčil. Posedlost se pak lišila od nemoci tím, že tu scházely obyčejně obvyklé vnější symptomy nemocí, jako rány a pod., lokalisace tělesného utrpení byla nejistou a středisko choroby zdálo se spočívati spíše v psychické než fysické stránce bytosti nemocného. Především choří duchem a šílení vůbec byli pokládáni za démony posedlé. Pokud hlavně duchové mrtvých byli z pochopitelných důvodů, o nichž se ještě zmíníme, původci posedlosti, bude o nich pověděno na svém místě. Zdá se, že žádný člověk nebyl bezpečen před posednutím, neboť z jednoho kouzelného textu (Western Asia Inscription IV. 6, Kol. 6, viz: Lenormant, str. 35), se dovídáme, že i král sám stal se obětí démonů posedlosti.

Avšak se také moc démonů neobmezuje toliko na slabé smrtelníky, jejich zlověstná působnost namířena jest i proti bohům samým a nabývá tudíž charakteru astrálního, resp. kosmického. Toto neslýchané vzepjetí se moci zlých duchů, jež, jak text „Zlí démoni“ dokládá, způsobuje i zatmění měsíce, připomíná pak již báje o válkách bohů s Giganty, nebo lépe ještě, legendu o boji démonů proti nebi a jejich svržení do pekelných propastí s odpadlým Andělem Luciferem v čele. Než tato titanská, velkorysá činnost jest již vlastní určitě vyhráněné skupině polobohů - polodémonů, kteří pod názvem „Sedmi zlých duchů“ jsou jako význačné démonické bytosti předmětem líčení zvláštních rituálů.

Shrneme-li tudíž povahu a vlastnosti démonů povšechně, můžeme říci: Démoni jsou méně, nežli bozi, neboť činnost jejich jest obmezena vůči těmto jak kvalitativně, tak kvantitativně, žijí však stále v odporu a boji s nimi, a třebas vždy na konec poraženi, přece je někdy nebezpečně ohrožují. Démoni jsou dále mocnějšími než lidé, přece však téměř vždy jsou nuceni poddati se mocným čarodějům a zaklínačům. Pravidelně jsou démoni zlé povahy, vyjma snad těch, kteří patří do skupiny nebeských archandělů; představují takřka personifikaci všeho zla, číhajícího na zemi a její obyvatele, jmenovitě jsou zosobněnou příčinou nemocí jak lidských, tak i zvířecích. Ti z nich pak, kteří původem patří vlastně lidstvu, t. j. duchové mrtvých, zmocňují se nad to rádi posednutím člověka a vegetují jako parasiti na jeho těle, duši, životě a životních požitcích.