Kapitola 19.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 19.
ROZDĚLENÍ A DRUHY DÉMONŮ.
Badatel, jenž by chtěl přesně rozlišovati bytosti, vypočítávané asyrsko-babylonskými démonology, do určitých skupin asi tak, jako pořádá přírodopisec pozemskou faunu v její druhy neb řády, ocitl by se brzy na rozpacích, kam zařaditi bezpečně toho kterého jedince z mimozemské říše.

Nesmíme zapomenouti, že démonologie sineárských národů a jejich sousedů, jako nástupců v kultuře, jest historickým produktem a nikoliv umělou soustavou. Postupem staletí měnilo se vždy stanovisko, s něhož zprvu šumerští, pak semitští démonografové, neb kněží kouzelníci hleděli do nesmírného a rozmanitého světa bytostí, rozprostírajícího se v mnohotvárných pláních há-Ádámá, podměsíčného světa. Základním východiskem démonologických názorů ve staré Babylonii byl pradávný, původem mongolský kult a víra v duchy mrtvých. Zajisté si nedovedli prvotní nomádi šumerští představiti neviditelnou, nehmotnou bytost jinak, než jako ducha lidského tak, jak tento žil na zemi. Uvažováním dospěli pak od duší lidí k duším zvířat, odtud tak časté (a skutečnosti též odpovídající) zpodobňování démonů v podobách zvířecích, neb aspoň s jejich atributy; tím chtěli právě vysloviti člověku a duchům jeho zemřelých cizí, ne - lidský původ a povahu démonů. Pak se již vývoj počal normální, všemu pokročilejšímu lidstvu vlastní cestou od animismu k deismu a k pantheismu.

Avšak víra v duchy mrtvých zůstala vždy podkladem šumerské a poté babylonské víry v démony. Tu se nám však již naskýtá jiná nesnáz: Jazyk národů šumerských, z počátku pojmově chudý, pomáhal si nutně (a to nejen v démonologii) pro pochopení a pojmenování nových zjevů pojmy a názvy již známými.

Tak přecházela jména démonů, značící zpočátku určitě vyhráněnou skupinu, neb jedince, brzy i na jiné, nové skupiny, a odtud vznikal chaos v názvosloví babylonské démonologie, jenž nás někdy uvádí v rozpaky při posouzení, jaký vlastně druh démonů bychom si měli představiti pod určitým jménem. Abychom mluvili jasně: Téměř každý název babylonského démona může míti vedle zvláštního významu i význam druhový, všeobecný, může znamenati tudíž buď určitou duchovou bytost, nebo i (ne ovšem ve všech případech) démony vůbec. Tuto přeměnu prodělal též, jak jsme již uvedli v předešlých kapitolách, i název bůh (El, ilu) a podobné epochy v pojmosloví můžeme nalézti též jinde. Staroslovanská démonická bytost Běs na př. představovala určitého jedince, a v čísle množném určitý druh či skupinu, v naší představě značí nyní běs tolik, co ďábel vůbec.

Ve statích předchozích naznačili jsme již návrh rozdělení démonů, jehož nyní použijeme.

Do první skupiny umístíme tudíž všechny démony ve vlastním smyslu slova, bez rozdílu, zda jména některých budou značiti jedince, nebo démony všeobecně. Ve skupině druhé budou ochranní duchové onoho zvláštního druhu, jež můžeme nazvati jmény „Andělů strážných“ ve smyslu křesťanské, resp. katolické věrouky, která tuto instituci přejala ostatně zcela věrně z kultu orientálního, hlavně (a snad výhradně) babylonského. Na třetím místě budou pak ony neurčité bytosti, zpola již bohové, zpola ještě démoni, jež nazýváme Génii, ač by jim snad, vzhledem k jejich moci a významu příslušel nejspíše název křesťanských Archandělů, nebo v určitém směru Dévů parsické víry a démonologických soustav indických.

Než přistoupíme k podrobnému výčtu jednotlivých démonů, chceme uvésti ještě několik společných poznámek: Pohlaví těchto bytostí jest výjimečně u některých démonů sice bezpečně určeno, jinak však narážíme v této příčině v babylonské démonologii právě na takové překážky, jako kněžská autorita katolická, jež by měla zodpověděti otázku, zda jsou křesťanští andělé rodu mužského, neb ženského. V této věci lze ovšem podle původních pramenů babylonské démonografie těžko souditi; prameny, v tomto případě kouzelné texty krom jednoho místa (kde se o démonech praví, že „nejsou ani muži, ani ženami“), mlčí jinak o této skutečnosti. Zdá se však, že u démonů druhu geniů a pak ovšem u ochranných andělů bylo jakési rozlišování v tom směru, jak lze souditi z poznámek „můj bůh a má bohyně“ o strážných geniích, a sice v litaniích, hymnech a mantrech a posléze z některých obrazů. Tak patrně známý ochranný démon, zobrazený v paláci krále asyrského Ašúr-nasir-aplu-a v Nimrud-Kelachu (jak nazýváme nyní místo jeho naleziště), jest podle obličeje a těla zjevně bytostí ženského rodu. Vůbec lze se domnívati, že ti z duchů, kteří stáli bohům nejblíže, přijímali do jisté míry i jejich pohlavní rozlišenost v mužskou a ženskou potenci.

Pokud se všeobecně názvů démonů týče, vyjadřují jejich jména většinou pojmy velikosti a síly, též však nepřátelského vztahu k živoucím bytostem.

Máme-li se konečně definitivně vyjádřiti o dobrém a zlém charakteru démonů vůbec, a sice podle jejich roztřídění ve skupiny, jež jsme svrchu uvedli, jest prvá skupina, obsahující rozličné obecné démony bezvýjimečně zlou, (toť ostatně typický znak démonů), skupina druhá a třetí, jejichž členové blíží se již svou povahou bohům, jest dobrou i zlou podle okolností, tak jako i bohové vůbec; to však neplatí o zástupcích třídy ochranných duchů, jejichž dobrodějné poslání by se ovšem nesnášelo s eventuelně zlým jejich charakterem.

Přistupme nyní k podrobnému výčtu jednotlivých duchových bytostí podle navržených skupin.

Do oné první skupiny budou tudíž patřiti jednak:

a) démoni bez bližšího zvláštního určení a sice: Alu, Gallu, Ilu limnu, Rabisu-Maškimu, Gédim, Dimétum, Lachmu, Niziktum, démon větru, pak draci a pod. bytosti. Ve druhém pododdělení jsou:
b) démoni třídy incubů a succubů: Lilú, Lilítu, Ardat lili. Pak přijdou:
c) význační démoni nemocí: Dime-Labartum, Dimea-Labasu, Akhkházu, Dikhú, Ti'ú, Idpa-Assakku a Namtar. Ve čtvrtém pododdělení budou:
d) duchové mrtvých: Utukku a Ekimmu.

II. Třídu, neb skupinu druhou tvoří strážní andělé, nemající celkem zvláštního pojmenování.

III. Ve třetí třídě geniů jsou význačnými jejími zástupci: Šedú-Alad, Lamassu-Lamma, Nirgallu, „Sedm démonů“, Anunnaki, Ígigi.

Tyto všechny názvy, jak řečeno, neznamenaly vždycky jediného existujícího démona, nýbrž celou skupinu podobných jedinců, tak zvláště ve skup. I.d, (duchové mrtvých), I.b, (incubi a succuby), a II. (strážní andělé), méně již ve třídě I.a, a nejméně posléze ve skupině III. a I.c, kde moc a význam démonů učinily z nich takřka bohy, představované bytostí jedinou. Tak na př. Namtar, démon moru byl jediný svého druhu, naproti tomu však opět geniů druhu Anunnaki bylo více.

Vedle toho značí však názvy démonů většinou nejen jedince, aneb skupinu jedinců, nýbrž vyjadřují i povšechný pojem démonů vůbec. Čím starší jméno, tím mělo více času, aby nabylo rázu všeobecného. Nejstaršími jmény toho druhu (viz původ démonologie v kultu mrtvých), byl Utukku (též Ekimmu), jenž značí vedle ducha zemřelého, démona kať exochén, jak plyne již z názvu kouzelné sbírky Utukké limnúti = zde „zlí démoni“. Podobný všeobecný význam měla jména Alu, Gallu a Rabisu, čili Maškimu, z Geniů pak hlavně Šedú, jenž alespoň u Šumerů pod názvem Alad znamenal především každého Genia, pak vzhledem k nápadnému pozdějšímu dělení na dobrého a zlého Šedú-a a tím k možnosti i zlé stránky povahy, také i démona (zlého) všeobecně. Ale i Labasu a hlavně Labartum, tento typický zloduch určité nemoci vyskytá se někdy jako démon všeobecně.

V textech objevuje se pravidelně snaha vyčítati sumárně názvy jednotlivých duchových bytostí. Tak vznikají seznamy, jež se vyznamenávají určitým, strnulým pořadem jmen, jak se zdá od nejvšeobecnějšího a nejvíce známého až do méně významných. V serii „Zlí démoni“ vyskytá se podobný výčet na př. v desce III., jež obsahuje 6 jmen démonů, a sice: Utukku, Alu, Ekimmu, Gallu, Ilu limnu, Rabisu. Jinde se ovšem vyskytují četné variace v tomto výpočtu. V téže III. desce (verš 29-37) jest tato sestava: Utukku, Alu, Ekimmu, Labartu, Labasu, Lilú. Také řada o 12 členech přichází (deska C, I. Kol. I. 66-89), a sice: Utukku, Alu, Ekimmu, Gallu, Ilu limnu, Rabisu, Labartu, Labasu, Akhkhazu, Lilú, Lilítu, Ardat lili, nebo dokonce 14 členů (deska III., 195-197), kde se k výše vypočteným připojuje ještě Namtar a Ašakku. Že tyto názvy nebyly vždy míněny technicky přesně se stanoviska démonografie, svědčí na př. deska III., (z textu „Zlí démoni“), verš

153-155, kde se uvádí řada shora známých šesti démonů, pak Lilú a Lilítu a mezi oněch šest a tyto dva démony vkládá se ještě personifikace „nemoci“ (marsu) a „smrti“ (mútu, nebo mútánu). Jinak se výčet omezuje obvykle na jakýsi výběr: typičtí démoni Utukku, Alu, Ekimmu, Gallu, nebo jen Utukku a Alu, nebo opět jen duchové mrtvých po výtce: Utukku a Ekimmu. Podobně trojice Labasu, Labartu a Akhkházu. Někdy se démoni stručně uvádějí jako „Sedm“, zde však na rozdíl od ne dosti určité skupiny samostatných „Sedmi démonů“ zvláštních, o nichž bude ještě řeč.

Nyní přistoupíme k pojednání o démonech jednotlivých, podle rozdělení, jež jsme uvedli v předu.