Kapitola 24a.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 24a.
INCUBOVÉ A SUCCUBOVÉ.
Babylonská démonologie zná tři členy této třídy: démona Lilú a dvě démony Lilítu a Ardat lilí.

Předem musíme však podotknouti, že vládne jistý zmatek v úsudku o činnosti a významu všech těchto tří démonu. Myslím však, že nelze již pochybovati jednak o vzájemné jejich příbuznosti, jednak o dvojím jejich významu: především jako démonů vzduchu a potom teprve jako duchů milostných.

První dva z nich, Lilú a Lilítu stojí ve vzájemném poměru jako mužský a ženský tvar téhož démona. Jména jejich jsou prastarého, šumerského původu, a jak v předchozích statích uvedeno, patří buď aspoň Lilú, neb i jeho družka, a dále démona Ardat lilí do officielně vyčítané řady 6, 12, resp. 14 zlých duchů babylonské démonologie. Jména jejich psána jsou v řeči šumerské pro mužského démona: Lilla, a ženského: Ki-el-lilla. Tento způsob psaní jest také dokladem jejich původního významu. Základem jejich jmen jest klínopisný znak tak zv. „kítu“, mající, (vedle nepatrných variantů ve výslovnosti) hlavní slabikový význam: kit, git, sach, sich, lil, a slovně odpovídá, jako ideogramm pro pojmy: Lilú = démon (psáno po způsobu šumerském s obvyklým, (ve výslovnosti posemitštělým) fonetickým komplementem „-la“, tudíž: Lilla), dále pro výraz zakíku: bouřlivý vichr, ale též prostě šáru = vítr. Příbuznost démona Lilú a jeho družky s pojmy vzduchu, resp. větru, jest tudíž nepochybnou, a také na př. Delitzsch překládá název Lilú: Sturmdemon = d. bouře.

Stručně shrnuto: Povětrnými duchy čili sylfy (elementály vzduchu) v babylonské démonologii byli: démon Lilú a démona Lilítu v jazyce semitském, a Lilla, resp. Kiel-Lilla v řeči šumerské.

Poznámka: Lilla a nikoliv Lillal, jak ještě zastaralým způsobem čte Lenormant, a po něm Kiesewetter ve své, jinak výborné práci: „Der Okkultismus des Altertums“ a od něho česky Griese v článku: „Okkultismus u Akkadů“.

Naproti tomu u třetího, ženského démona „Ardat lili“ jest bezpečně prokázán vlastní charakter succuba. Význam tohoto jména jest: „dívka noci“, ač-li by nebylo lépe překládati děvka, jednak již vzhledem k její činnosti, jednak k vlastnímu jménu Ardatu: otrokyně, služebnice v tom pojetí, v jakém právě bible králická překládá jej do češtiny zmíněným názvem „děvka“.

Bude nyní otázkou, v jakém blízkém poměru jest démona Ardat lili k Lilítu. Odvozujeme-li v prvém případě slovo „lili“ od západosemitského, na př. hebrejského „lajíl, lajlá = noc, byla by příbuznost této démony s ďáblicí Lilítu zcela nahodilou a zakládající se na pouhé zvukové shodě jmen. Naopak jest však jisto, že i Ardat lili, dívka noci, jest původu babylonského, a v řeči tohoto národa, resp. v asyrštině, objevuje se pravidelně zcela jiný výraz pro „noc“, a sice mušú. Pak by Ardat lili byla příbuznou s Lilítu a jméno lili bylo by toliko obměnou jejího jména. Ve shodě s touto slovnou příbuzností bylo by pak též u původně čistě povětrných démonů Lilú a Lilítu nutno předpokládati povahu succubů a incubů. Tento ráz, pro nějž Lenormant neměl ještě dokladů, avšak na němž stál, můžeme míti nyní za prokázaný. V důležitém a obsáhlém, zvláště však nepojmenovaném textu, z něhož jsme již citovali v kap. o čarodějích, a jenž nese označení: Rawlinson II., 17-18, nebo Haupt: Akkadisch-Sumer. Keilschrifttexte, Nr. 11., čteme v Kol. II. mezi jinými tyto dva verše, jež svolávají ochranu bohů:

„proti Ardat lili, jež postrádá muže,
proti silnému Lilú, jenž postrádá ženy.“

Zde jest zřejmé démon Lilú líčem jako incubus, vyhledávající ženy a Ardat lili stavěna proti němu zřejmě jako identická s démonou Lilítu. Toto splynutí znaků možno po mém soudu vysvětliti takto: Lilú i Lilítu byli od prvopočátku vzdušní, létající duchové, Ardat lili pak succub jako „nočni ženka“, — připustíme-li, že slovo lili znamená noc, slovo to, v babylonštině cizí a vniklé do tohoto jazyka pravděpodobně z jazyků západosemitských. Neobvyklost výrazu lili sváděla pak jak lidové, tak officielní názory k domněnce o příbuznosti slov „lili“ a „lilú“, resp. „lilítu“, čímž vznikla záměna a pojmové splynutí obou druhů démonů. Ardat lili propůjčila duchům Lilú a Lilítu svůj obscénní, erotický význam a noční činnost, a navzájem přijala od nich jejich vzdušný charakter.

Poznámka: Lenormant ve své „Magii“ etc., na str. 40. německého překladu jde ovšem příliš daleko ve svém nesprávném výkladu, že asyrské názvy Lilú a Lilítu souvisejí zjevně a především s výrazem „noc“ (lajíl, lajlá) a že jeví jen náhodou podobnost se šumerskými jmény těchto démonů Lillá (tlumočeného jím ostatně nesprávně jako Lillal). Podobně o Ardat lili (psáno podle něho: Kiel-udda-karra) vybájil, ačkoliv přiznává, že mu v tom směru není znám žádný původní doklad, že jest tato bytost jakýmsi domácím skřítkem (Hauskobolt). Toto mínění neodpovídá ovšem skutečnosti, vzhledem k známým nyní pramenům, jež Ardat lili nelíčí nikde jinak, leč jako succuba. Po něm octl se tento nesprávný názor též u Kiesewetra a v Grieseho: „Okkultismus u Akkadů“.

Po rozluštění těchto důležitých rozporů a základní identifikaci povahy tří démonů své skupiny přistoupíme nyní k podrobnostem.

V protivě s obecným jinak názorem na démony, jejich zlobu a nepřátelství vůči lidem, nejsou Lilú a Lilítu výslovně uváděni jako nemilosrdní protivníci člověka. V kouzelné sbírce „Utukké limnúti“ (deska III., verš 30.) přichází sice Lilú ve všeobecném výčtu démonů, stihajících lidstvo nemocemi, avšak jeho líčení není nikterak hrozivé. Verš onen zní (v přístupném nám šumerském textu):

„Lilla edina ni gidgideš am“, t. j.
 
„Lilú, jenž po poušti se potuluje“.

Zdá se, že tento démon a jeho družka v původním svém pojetí byli celkem lidstvu neškodné bytosti, jež byly spatřovány zrakem jasnovidců, any se vznášejí vůkol vzdušnými proudy, plujíce na větru ve svém živlu jako ryby v moři. V naukách pozdější démonologie středověké i dnešní odpovídají tudíž Sulfům a Sylfám, těmito celkem přívětivým dětem Vzduchu, jež ze čtyř druhů elementálních bytostí byly vždy člověku nejpříznivějšími. U Jugoslávů pod jménem Vila Samovil uzavíraly pobratimství s junáky a dařily je svou věrnou přízní jako na př. Marka-králeviče, v horách našeho Slovenska byly přítelkyněmi hrdiny Jánošíka, jehož obdařily pásem síly a valaškou — samosečkou. Podobně tomu bylo zprvu zajisté též v názorech staré Babylonie, a teprve později všeobecný náhled o škodlivosti démonů, a zaměňování vzdušných oněch bytostí s vampíry plodivé síly a beztělesnými znásilňovateli žen toho druhu, jakou byla démona Ardat lili, poskvrnilo i pověst vzdušných duchů, kteří žili dosud bud v nevšímavém, nebo aspoň ne nepřátelském poměru k lidem. Známe-li podle nynějších názorů klassifikaci sylfických bytostí, jakými byly Lilú a Lilítu, nebude nám také nesnadno vystihnouti pravou povahu bytostí třetí, zvané Ardat lili: Jest to již podle jména beztělesný činitel rodu ženského, (ač se podobá, že mu nescházelo také mužského protějšku, jakým se později stal též démon Lilú). Ardat lili jest typem středověké ďáblice succuby a představuje původem svým buď bytost kdysi lidskou (duch zemřelého člověka, pronásledovaného nenasycenou erotickou vášní), nebo oživenou, určitou (zde taktéž erotickou) ideou galvanisovanou a v nižším astrálnu se pohybující troskou, stínem či larvou fluidické duše člověka, kterou tento odvrhl (jako kdysi své pozemské tělo), při své druhé smrti v říši duchů, než se povznesl do jemnější pláně astrální. Posléze může býti bytost druhu Ardat lili buď umělou astrální zplozeninou smyslné lidské fantasie (i zv. egregor), buď produktem fysicky neplodného pohlavního styku lidí se zvířaty, nebo konečně astrálním zmetkem, vděčícím za své zrození onanickým aktům živých lidí. Jak patrno, není démon druhu Ardat lili jednotnou bytostí co do svého původu. Kromě přirozené formy jest tudíž nejčastěji výsledkem umělého aktu, někdy i mimovolného, a může býti takto zařazen do skupiny uměle vytvářených bytostí, zvaných nepřesně elementály, na něž se však hodí nejlépe asyrský název „šiknát napištim“, t. j. „oživené útvary“.

Máme-li tudíž shrnouti stručně charakteristiku bytostí této třídy, jsou Lilú a Lilítu vzdušní duchové, činní nejčastěji za noci a nutící lidi spánkem bezbranné a jejich vůli snáze přístupné k pohlavnímu obcování. Ardat lili jest pak výlučně ženský succub, objevující se kouzlem spánku jasnovidným očím mužů, jež smyslně dráždí a vyzývá k souloži tak dlouho, až spícím svým obětem v erotickém snu způsobí eiaculationem seminis - polluci. V ní vázaným životním fluidem sytí pak milostná ďáblice své tělo a udržuje tak svoji duchovou (fluidickou) existenci. Někdy, jak se zdá, nespokojuje se nabytím lidských sil v této cestě, nýbrž jako obyčejná noční můra (podobná na př. démonovi Rabisu, nebo Alu), ssaje lidem přímo z těla nervovou sílu. To bylo tudíž hlavní činností oněch tří démonů. Později podlehl jejich ráz všeobecnému způsobu nazírání o zlovolnosti, způsobu činnosti, hlavně však vztahu k nemocem všech démonů vůbec. Jen tak si můžeme vysvětliti, jak již zmíněno, že původně zcela neškodné vzdušné bytosti Lilú a Lilítu vypočítávají se na počátku desky III. sbírky „Zlí démoni“ mezi obecnými původci lidských nemocí - démony.