Kapitola 24b.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 24b.
Kouzelná série Maklu, deska VII., verš 80-107, líčí zajímavým způsobem činnost jakési démony, o níž Jastrow (Religion, I., str. 310) se domnívá, že se hodí především na Ardat lili. V tomto názoru se i my shodujeme. Text tento jest zajímavý hlavně tím, že jeho auktor použil bezděky způsobu, jakým jsou obyčejně líčeny nepřátelské akty čarodějnic vůči člověku. (Mimo to vyskytá se v tomto textu pozoruhodná skutečnost, že o pomoc proti, v textu uvedené bytosti, uchází se napadený nikoliv u bohů, jako obvykle, nýbrž u čarodějů, patrně však nikoliv officielních [kněží]). Místo ono zní v českém překladu podle Jastrowa (až k verši 98.):

„Chytačka mezi chytačkami,
čarodějnice mezi čarodějnicemi,
jejíž síť jest políčena na ulicích,
na otevřených místech města bloudí její zrak,
na muže města podniká svůj útok,
mezi muži města ukládá i o mne,
kolem městských děvčat obchází,
mezi městskými děvčaty plíží se i za mnou!
Však tebe také dopadnou nepřátelské moci čarodějníci,
a zlomí tvoje kouzlo!
Kouzelníci nechť tě očarují, tvé kouzlo (tím) zlomím!
Kouzelnice nechť tě okouzlí, tvé kouzlo (tím) zlomím!
Čarodějníci nechť tě očarují, tvé kouzlo (tím) zlomím!
„Bojovné moci“ (?) nechť tě okouzlí, tvé kouzlo (tím) zlomím!
„Zaklínači hadů“ nechť tě okouzlí, tvé kouzlo (tím) zlomím!
Ti, „kteří kolem kradmo se plíží“, nechť tě očarují, tvé kouzlo (tím) zlomím!
Rozbiji tvoji sílu, tvůj jazyk vytrhnu!“

Zbývá nám objasniti původ a základ víry v succuby a incuby, víry, jež nalezla tak hrozného a pronikavého ohlasu a vytvořila jaksi samostatný systém v mnohotvárném okkultismu, specielně démonologii evropských národů. Víra v možnost pohlavního obcování mezi bytostmi záhrobními a vůbec duchové říše na jedné, a smrtelníky na druhé straně, vzala svůj vznik již v dobách nejstarších. Postupem času vyvinula se pak tato víra v bezpečný rituální systém a význačný článek semitských náboženských soustav. Zmínili jsme se již o systému náboženské prostituce, jež vzniknuvší v Babylonii, a to již za doby šumerské, rozšířila se postupem času po celé přední Asii. Židé ji zvali „Kadešén“, t. j. „svatá (činnost)“ a její kněžky sluly pak také v Babylonii nejširším názvem „kádištum“, t. j. hierodule, posvátná otrokyně. Bylo by omylem tvrditi, že tato instituce vznikla toliko na podkladě zcela světského zvyku, jenž nutil v těch dobách mocí posvátné povinnosti pohostinství, hostitele poskytnouti svému hosti nejen pokrm, nápoj a obydlí, nýbrž i ženu k ukojení jeho tělesné potřeby. Naopak, tento usus, v němž mnozí spatřují vznik prostituce vůbec, byl teprv následnou formou, vzešlou na podkladě daleko starší prostituce posvátné. Zdá se, že kněží těch dob byli si vědomi, jak často tehdy v primitivním a hrubém vývoji lidstva zasahoval záhrobní svět ve své animální touze do požitků našeho fysického bytí, z nichž nejvýznačnější byla u dodnes smyslných Semitů rozkoš soulože. Dlužno si představiti, že hrubí, hmotařští lidé na úsvitě první vzdělanosti podléhali po své smrti v podstatě jiným vývojovým zákonům, než lidstvo nynější. Zatím co daleko (poměrně) inteligentnější a jemnější duchovní stránka nyní žijících lidi způsobuje, že jejich duše po smrti dlí řidčeji a po kratší dobu v nejhrubší a fysickému světu také nejbližší sféře pláně astrální, žili duchové tehdejších primitivů nejdéle v této sféře, poutáni k tomuto místu (loka) hrubými vášněmi, jež způsobovaly, že i po druhé smrti potom na onom světě a vzestupu lidské monády do vyšší pláně astrální, trvaly zde hrubé mrtvoly jejich fluidických těl jako silné a životné larvy, nabité takřka smyslnými touhami a neukojenou vášnivostí těla, jež je udržovaly při existenci a činily vzdornými vůči rozkladu. Při tom je nutily státi se upíry k zachování přizračné existence, ať již tím, že budou ssáti lidem, skutečně krev, či jen nervovou sílu, nebo budou sváděti muže, hlavně ve snu k pohlavním stykům, jejichž následkem jest mocnější vybavováni a unikání životního fluidu z těla, se současným výstřikem semene.

Že byla tato skutečnost dobře známou národům na prvotním stupni vývoje, svědčí shodně nejen nejstarší představy o zemřelých, a o nebezpečí, hrozícím s jejich strany živoucím jak v Egyptě a Babylonii, tak na př. i v Řecku a jinde, nýbrž i drastický způsob, jakým se nakládalo s mrtvými v nejstarší periodě egyptské vzdělanosti, právě tak jako u Šumerů. Všechny způsoby pohřbívání v této době svědčí o strachu, jaký měl tehdejší člověk před svými mrtvými, jen o málo menší, než mají podnes různí domorodí nárůdkové v Africe a Okeanii, jejichž příslušníci opouštějí zhusta nejen chýši, nýbrž i celou vesnici, jakmile v ní někdo zemřel. (O této bázni před mrtvými a jejích důsledcích bude promluveno ještě v kapitole o mrtvolných démonech a ve stati o některých ferenciích a jejich významu v magickém rituálu (viz „džbán“).

Víra v zasahování mrtvých při pohlavním styku byla tudíž obecnou, a domněnka o násilném působení démonických bytostí na ženy nabývala půdy tím spíše, čím častěji bylo lze uplatňovati známou právnickou thesi „pater semper incertus“, t. j. anonymitu otcovství. Ve shodě s touto domněnkou bylo tudíž předpokládáno zasáhnutí znásilňujících démonů všude tam, kde žena nemohla vysvětliti svůj stav pohlavním stykem s živým člověkem. Přirozeným pochodem, jakým se vyvinul z animismu deismus a nabylo vrchu uznání a vzývání božských bytostí vedle pouhých duchů, přenesla se i víra ve fakt transcendentálního pohlavního styku i na bohy. Zatím co tentýž styk s démony byl považován za něco neblahého, nebo aspoň méně vítaného, spatřováno naopak v pohlavním soužití s bohy vyznamenání pro vyvolené smrtelnice. Tohoto úkazu ujali se brzy kněží ve správném předpokladu, že ženy, sloužící takřka za viditelný a živoucí stykový pól mezi světem lidí a bohů, pojmou v sebe také nějakou část božské podstaty a stanou se tak účastny alespoň božské moudrosti a vševědoucnosti, (jako jasnovidky a věštkyně). Posvátný succubát chámových žen byl proto podporován kněžstvem vším možným způsobem. Jelikož byl však tento fenomén ve své pravé podstatě poměrně vzácným, nahrazoval je většinou podle neměnných okkultních zákonů o analogii symbolický akt, jimž bylo možno na podkladě principu nazoraeru dosíci stejných, nebo aspoň poměrných účinků. Vyvinula se zde tudíž instituce náhradníků božských bytostí. Byl jím buď kněz, jenž s vnějšími atributy boha zmocňoval se za příslušných magických ceremonií kněžky, jako její „hieros gamos“ (svatý manžel) v nazírání řeckém. V méně ceremonielním případě ožívaly opět staré okkultní tradice o anonymitě démonů, napadajících ženy, v tom směru, že neznámý původ vůbec stal se význačnou známkou božského milovníka, jehož potom zastupoval každý cizinec. Již Herodot (I., 199) správně postihl, že cizinec platil u Babyloňanů za maskovaného boha, názor to, jenž se rozšířil všeobecně potom k sousedům sinearské kultury, a objevuje se i u nás (ač-li zde není původním). Zajisté sem patří četné báje Řeků na př. o inkognitním vystupování bohů, jako na př. Zeva u Deukaliona, též v naších pověstech o Kristu a sv. Petru a jejich putování na zapřenou po naších vlastech.

K realisování těchto základních i pozdějších názorů o pohlavním soužití bohů a démonů s lidmi sloužila tudíž posvátná a zmonopolisovaná prostituce, jež, jak již řečeno, byla v Babylonii považována za sakrální úkon, a stygmatisovala její příslušnice jako kněžky, jejichž význam a povinná úcta k nim došla zabezpečení dokonce zákonnou sankcí, (viz na př. § 127. kodexu Chamurabiova). Rozeznával se celkem při tom dvojí druh posvátných nevěstek: U prvního druhu těchto žen, jejichž vlastní název znám jest toliko v šumerských klínových ideogrammech s nejistou výslovností (Sal-me), zastupoval cizinec, t. j. osobně neznámý muž vůbec, boha, nebo démona; u vyšší třídy kněžek, jež se těšily veliké úctě a sluly enáti, vystupoval buď kněz jako zástupce boha, nebo byly tyto kněžky ponechávány přes noc na nejvyšších terasách chrámových věží (zikkuratů), neb i na jiném, vhodném, posvátném místě, kde pak k nim za noci přistupovali ze vzduchu démoni, nebo bohové a pojímali je do svého objetí. Název enáti, jehož jednotné číslo jest buď entu, nebo enítu(m), jest ženský tvar slova enu, jež značilo zvláštní třídu kněží. Šumersky odpovídalo tomuto výrazu jméno „Nin-dingirra“, t. j. paní boží. Překládá se obyčejně slovem Vestálka (sic!), boží nevěsta, podle Wincklera: boží sestra, dle Jensena pak, ve shodě s šumerským názvem: božská paní. Žily tak, jako jejich družky prvé třídy v jakýchsi klášteřích, zvaných Gagum. Tam byly držány v hodnosti kněžek ve velmi přísné kázni, a uprchly-li snad, neb se oddaly prostituci na způsob volných, nereglementovaných nevěstek, jež se ani v Babylonii, zemi výlučně sakrální prostituce nepodařilo nikdy vymítiti, nebo jestliže si zavedly výčep, aneb navštívily krčmu, hrozil jim trest smrti upálením!

Poznámka: O tom všem viz zejména: Jeremias: Handbuch, etc., v kap. 20., kde se uvádí i původní citát (str. 341), znějící: „ilu Sin Nin-din-girra eréš“, t. j. „bůh Sin oplodní „paní boží“!

Z této všeobecné bab. víry v succubát a incubát vyvinuly se pak příbuzné tradice především u národů sousedních. Každému čtenáři bible jest zajisté známo krásné místo na počátku kap. 6. prvé knihy Mojžíšovy, kde se praví: (verš 2.): „že vidouce Synové boží (Bné ha-Elóhím) dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali“. (Překlad bible králické.) A ve verši 4. se praví dále: „ve-gam acha-ré-ben ašer jábóú Bné ha-Elóhím el benóth há-adám“ („ano i tehdy, když vcházeli synové boží k dcerami lidským.“) Také v Egyptě panovala stejná víra a zcela samozřejmě byli považováni faraonové za „nisut sa Ré“: „královské syny (boha slunce) Réa“. O milostných dobrodružstvích řeckých a římských bohů se smrtelnicemi, jest zajisté s dostatek známo, neboť jest více podobných příběhů v příslušném bájesloví a prvních legendárních dějinách. O víře součastníků v tato fakta poučuje nás na př. příběh o Atyse, potomní matce římského císaře Augusta, nebo příběh Pavlíny a římského šlechtice Munda, o nichž nám vypráví St. de Guaita ve svém díle „Chrám satanův“ (str. 41, čes. překladu). Také není místa, abychom učinili něco více, než pouze upozornili na hrozný rozmach a význam, připisovaný succubátu a incubátu ve středověku i novověku v době pronásledování čarodějství.

Než i v našem „osvíceném“, materialistickém věku nepozbyl tento tajuplný fenomen zcela svého významu, jak jest každému příteli okkultních věd známo z více příkladů, uvedených na př. St. de Guaitou ve výše citovaném jeho spise, nebo Kiesewetrem (Faust in der Geschichte, etc.). Vskutku, kdybychom zde měli více místa, mohli bychom uvésti četné doklady o tom, že pradávná babylonská ďáblice Ardat lili, nebo Lilítu žije dosud ještě stejně svůdná i osudná v erotických snech mužů a tropí dodnes svá, celkem nikoliv nepříjemná kouzla, tak jako kdysi před čtyřmi tisíci lety; neboť ona nestárne!

Pokud se týče ještě onoho výše zmíněného obřadu, v němž babyl. kněz zastupoval boha v pohlavním obcování s kněžkou stojí za zmínku zajímavý analogický usus, zachovávaný ještě nyní u zagroského kmene Dušik-Kurdů: Také zde přistupuje kněz k ženě a praví obřadně: „Já jsem ten velký býk!“, načež ona odpoví: „Já jsem mladá kráva!“ (Viz: Blau, stať v Zeit-schrift der deutschen morgenländischen Gesellschaft, XVI., str. 624, dále: Jeremias, Handbuch, etc.) Tyto výroky připomínají nápadně atribut nezbytných býčích rohů, jež Jako charakteristický symbol plodivé síly tohoto zvířete provází představy o podobách bohů a démonů, stejně jako pojímání Ištary a bohyň vůbec jako posvátné krávy.

Než zakončíme tuto, již dosti objemnou kapitolu o trojici démonů Lilú, Lilítu a Ardat lili, uvádíme ještě, že démona Lilítu stala se pod známými jmény Lilith, Lilitha významným subjektem kabbalistických tradic židovských, podle nichž tato mocná ďáblice byla dokonce v ráji před Evou prvou ženou Adamovou. Podle rabínů a kabbalistické literatury, na př. traktátů knihy Zohar-chadáš (Jitro, str. 29), díla Šabbath (fol. 146) nebo knihy Sefer Ammudí Šiba (fol. 51, kol. 3. a 4.), a jiných ještě, jest Lilitha, nazvaná „zmijí se svíjející“ jednou ze čtyř žen archanděla démonů Samaela, jenž jest Satan sám. Brzy však opouští v tradici svou úlohu milostné ďáblice a na její místo nastupuje družka její, a taktéž choť Samaelova Nahéma, o jejichž hrozných skutcích a čárech vypráví na př. Elifaš Lévi (Histoire de la magie, str. 438), taktéž de Guaita: Chrám satanův, str. 40, kterýmžto odkazem také kapitolu o babylonských succubech a incubech končíme.