Kapitola 25a.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 25a.
DÉMONI NEMOCÍ; LABARTU.
V této a následujících kapitolách bude pojednáno o specielních démonech určitých nemocí, nebo chorob vůbec. Mezi nimi zaujímá svým významem prvé místo démona Labartu, čili Dime, dále přicházejí démoni Dimea-Labasu, Akhkházu, Díkhú, Ti'ú, Idpa-Assakku a Namtar.

Labartu: Nejvýznačnější mezi démony nemocí jest Labartu(m), zlá bytost ženského rodu, jež nabyla v babylonské démonologii mimořádného významu. Také tento démon rozšířeními své působnosti ztrácí později svůj určitě vyhráněný charakter a stává se na konec zloduchem nemocí vůbec, čímž možno jeho název posuzovati leckdy jako synonym jmen démonů ostatních. Na druhé straně opět vzrůstem své moci a významu přibližuje se démona Labartu svým pojímáním takřka bohům samým, čímž se jí dostává rázu skutečně bohyně zhouby, analogicky vládkyni podsvětí, bohyni Alatu.

Jméno Labartu ve staré akkadštině Labartum, značí „Potlačovatelka“, „Hubitelka“. Šumerský protějšek názvu jest Dime. Je-li pravdou, že by se jméno démony mělo čísti spíše Labastu, místo Labartu, měli bychom zde co činiti toliko se ženskou formou jména mužského démona Labasu, jež shodou okolností nabývala významu stále vyššího, až se posléze vyvinula v bytost samostatnou. Na to zdá se poukazovati též příbuznost názvu obou oněch zlých bytostí ve starším znění šumerském. (Dime = Labartu, Dimea = Labasu.)

O důležitém postavení, jaké Labartu zaujímala v šumersko-babylonské démonologii, svědčí četné památky výtvarného i literárního umění, především obsáhlá sbírka kouzelných textů, nazvaná podle jména démony. Z toho, co se nám z této serie zachovalo, možno již posouditi význam hrozné této ďáblice, jež svými atributy přibližuje se, jak řečeno spíše bohům, než pouhým démonům. Tak nazývána je Labartu ve stejnojmenné sbírce všeobecně „dcera Anuova“ (nejvyšší bůh nebeské trojice!), a družka Anuova bohyně Anatu jest její matkou. Nedůsledností názorů, s níž se často potkáváme v mythologických i čarodějných sbírkách zve se někdy jejím otcem též druhý člen nejvyšší trojice, bůh Bél. Vzhledem k vysokému svému původu a významu v démonologii měla by býti Labartu spíše, jak Jastrow právem poznamenává, čítána mezi Igigy, t. j. nejvyšší archanděly nebes a země, kdyby převažující její charakter zloducha nemoci nestavěl ji spíše do řady zlých démonů. Mimo značky boží v písmu před svým jménem nese též vysoký titul: „Vládkyně Černohlavých“ = „bélit ša nišé salmát kakkadí“, jimiž, jak na počátku bylo vyloženo, míněni jsou nejprve semitští Akkadové, později obyvatelé Babylonie vůbec. Tento název náleží vlastně bohyni Ištaře, jíž jest tudíž Labartum stavěna tímto titulem na roveň, tak jako jest i jinak srovnávána s Irninou, taktéž jednou z představ bohyně Ištary samé. Na amuletech, jež měly býti zavěšovány jejím obětem na šíji čteme sedm mystických názvů démony Labartum, jež, jako babylonská jména vůbec, znamenají zvláštní větu. Výčet těchto jmen, jejichž účel: „napsání na amulet“ jest podán na konci prvého zaklínání kouzelné sbírky „Labartu“, zní takto: (Viz Jastrow, Religion, I., str. 335):

„Labartu, dcera Anuova“ jest její jméno první,
druhé: „sestra pouličních bohů“,
třetí: „dýka, jež hlavu rozpoltí“,
čtvrté: „ta, jež zapaluje dřevo“,
páté: „bohyně, jejíž tvář je zsinalá“,
šesté: „svěřenkyně a adoptovaná bohyní Irninou“,
sedmé: „budiž zaklnuta při velikých bozích“.

„Pouličními bohy“, v textu zmíněnými rozumí se tu patrně podle Jastrowa sedmice zlých démonů všeobecně, o nichž se ještě podrobněji zmíníme. Jménem „Ta, jež zapaluje dřevo“ myšlen snad vzdálenou parabolou žár horečky obětí, démonou Labartum zachvácených. Irnina jest pak jedním ze jmen bohyně Ištary.

Podoba: Máme zachováno dosti obrazů Labartu. Jsou to hlavně četné destičky, jejichž účel jako amuletů k pověšení na krk jest zjevný jak z celkového tvaru, tak hlavně otvoru, sloužícího zřejmě k provlečení tkanice. Vedle amuletů jsou to zvláště některé větší reliefy, z nichž nejpamátnějšími jest tak zvaný bronzový „Hades-relief“ ze sbírky de Clergovy, objevený v Palmyře, kde zakoupen od jakéhosi rolníka. (Uveřejnil jej poprvé: Clermont Ganneau v Revue-Archéologique r. 1879.) Přes vzdálenost konečného naleziště pochází tento relief rozhodně z Asyrie. Na něm i jemu podobných jest démona Labartum nejčastěji zpodobována v postavě monstrosní ženy s hlavou lví a nohama, končícíma, jak u démonů babylonských bylo vůbec obvyklým, orlími spáry. V každé z natažených paží drží (nebo rdousí) hada. Na jejich prsech ssajíc visí dvojice zvířat, tak často zmíněných v textech o Labartu: Pes a vepř. Bohyně sama stojí, nebo klečí (tak na „Hades-reliefu“) na klečící klisně, jež opět někdy spočívá (na př. na zmíněném reliefu) na člunu. Toto objevování se klisny v blízkosti Labartu svědčí o její příbuznosti, avšak často mylném stotožňování (již u samotných Babyloňanů) s bohyní podsvětí Alatou, čili Ereš-kigal-ou, o níž až ve vzdáleném Karthagu byla nalezena řecky psaná kouzelná deska, v níž klisna (hé hippos) jest výslovně jmenována jako zvíře bohyně „Erescheigal“.