Kapitola 27a.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 27a.
DÉMONI HOREČNATÝCH NEMOCÍ HLAVY, ZVLASTĚ TYFU: DIKHÚ, TI'Ú A IDPA-ASSAKKU.
Přistoupíme nyní k další trojici význačných démonů nemocí, jejímiž členy jsou: Dikhú, Ti'ú a Idpa-Assakku. Zmatek, jenž panuje v bližším rozlišování jejich působnosti nedovoluje mám dosud ujasniti si bezpečně jejich povahu. Dikhú a Ti'ú, jež by bylo snad nejlépe považovati za synonyma jednoho a téhož démona, jsou společně předmětem zvláštní kouzelné sbírky, zvané stručně „Murus kakkadi“, t. j. „Nemoc hlavy“. Avšak tento název není vlastně případným, a hodil by se spíše na třetího démona, jménem Assakku, jemuž jest také věnována stejnojmenná s ním magická sbírka. Podle našeho mínění byla by dokonce všechna tři jména považovati za názvy jediného démona, jenž slul původně Idpa (šumerské jméno), semitsky poté Assakku, a byl personifikaci hrozné a v Babylonii, hlavně jihovýchodních jejich bažinách podnes endemické nemoci hlavničky (resp. tyfu skvrnitého). Vzhledem k tomu však, že nejedna nemoc projevuje se vysokými horečkami a utrpením, především ve hlavě pociťovaným, vztažena působnost tohoto démona pod novými též jmény na celou řadu nemocí vůbec, z nichž pouze některé možno pojímati jako specifické nemoci hlavy, resp. obličeje. Z příčin, nyní ne dosti jasných, přisouzeny konečně působnosti onoho démona pod názvem Díkhú všeliké zvířecí nemoci, především jistý druh dobytčího moru, postihujícího však stejně divoké, jako krotké býložravce. Naproti tomu názor, že by bylo démona Ti'ú považovati za personifikaci toliko nemoci hlavy, t. zv. růže, nezdá se ani Jastrowu případnou. Stručně shrnuto, možno v jinak nejasném chaosu všemožných horečnatých nemocí považovati démona Idpa-Assakku-a za představitele především tyfu, démona Ti'ú za zosobněnou příčinu všelikých jiných nemocí, majících svůj původ, nebo hlavní pole činnosti v lidské hlavě, a konečně démona Dikhú za personifikaci zvířecího moru v nejširším slova smyslu.

Vzhledem k rozdělení kouzelných textů pojednáme i zde společně o démonech Dikhú a Ti'ú a zvláště potom o Idpa-Assakkovi.

Dikhú a Ti'ú: Ti'ú, psáno šumersky sag-gig (doslovně „ hlava — nemoc“) parafrasuje se často názvem „murus kakkadi“, t. j. „nemoc hlavy“, Dikhú pak se objevuje též s fonetickou variantou Dichi. Výše zmíněná kouzelná sbírka, o těchto dvou démonech pojednávající, jest, vzdor různým archaickým názorům, zjevně mladšího původu, neboť o žádném z oněch tří démonů nezmiňuje se patrně klassická sbírka „Utukké limnúti“, ani se jména jejich neuvádějí obvykle v řadě démonů o 6 neb 12 členech.

Démon Ti'ú nazývá se v příslušném textu „páchnoucí nemocí“, což by ovšem poukazovalo na příznaky skvrnitého tyfu, a bylo by důkazem, že vlastní jeho působnost nebyla nikdy přesně odlišena od působnosti tyfového démona Assakku. O původu obou démonů (Ti'ú a Dikhú) a děsivých formách jejich působení na lidi a zvířata rozepisují se obšírně četná místa kouzelného textu, nešetřící zvláště květnatými příměry, majícími vystihnouti všestranně pronikavou působnost smrtelných chorob, jejichž personifikací jsou oba démoni.

Tak praví na př. o původu démonů začátek 3. zachované desky: (Cuneiform Text, XVII., 12. obv. 2-13, Jastrow, Religion I., str. 341):

„Dikhú vyplil svůj jed do jeho (člověka) tváře!
Dikhú z „domu hory“ (É-kur) vytáhl,
z domu Bélova ven vyšel,
přes krajiny země z klína hor vyšel,
z končin pohoří přes země sestoupil,
aby se již nevrátil, z planin, přes země sestoupil,
k pastvinám kamzíků se obrátil,
ke kozorožci s „otevřenými rohy“ dolů pak sešel,
od (zvířat) s „otevřenými rohy“ ke (zvířatům) s „velikými rohy“ sešel dolů,
to na velká zvířata! Před očima jeho pastýřů,
skot ve stájích, skot jímá do svých pout!“

Pozoruhodnou v této části textu jest okolnost, že právě druhý člen božské trojice, bůh Bél-Enlil a jeho nippurský chrám É-kur prohlašuje se za původce, resp. východisko démona Dikhú. Jest to dokladem skutečnosti, že babylonské názory připouštěly myšlenku o volném zuření démonů jaksi jen z dopuštění božího, případně i na přímý jejich rozkaz. Na jiném místě praví se na př. analogicky, že bohyně Ištar káže démonům nemoci sestoupiti s pohoří. Jinak lze souditi z uvedeného textu, že vlastním domovem démonů jsou především neobydlená a neschůdná místa, jako pouště, hory a pod., kde jen kamzíci a kozorožci (citovaný text zná jich dva druhy) se prohánějí mimo dosah člověka. Zvířecí mor, jehož zosobněním jest pak Dikhú, nešetří, jak vidno, ani krotkých, and divokých zvířat. Tak na jiném místě vypočítává text opětně: skot, divoké býky (rému), kamzíky a kozorožce, a praví o nich, že jsou poráženi bez smilování démonem nemoci, jehož zběsitosti neujde žádné zvířectvo vůbec. O hrozné tvářnosti démona Dikhú nazvaného zde „pakittum labartu“ (= ve smyslu démona vůbec): „číhající labartu“ (a snad současně též o podobě Ti'ú) poučují nás následující verše (Jastrow, Religion I., str. 342):

„Pokoje (člověku) nedopřává, snem nedává se mu utěšiti,
jest nemocí denní, jak noční!
Jeho hlava jest (hlava) démona Alu, postava jeho jest (jako) vířivá smršť,
jeho pohled jest podoben ozářenému nebi,
jeho (obličej) jest (jako) hustě zastíněný les,
jeho ruce jsou (jako) smyčka, jeho noha — díra v močále,
on působí, že se (člověku) zaněcují klouby,
údy jeho rozpaluje horkostí.
Tak uvádí on tělo v třesení, tělo sužuje,
a rozbijí je jako nádobu šacharratu!“