Kapitola 28.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 28.
NAMTAR, DÉMON MORU.
Zvláštní, téměř bohům jej přibližující postavení mezi démony, má Namtar, asyrsky Namtaru, zloduch moru. Jméno jeho jest čistě šumerské: tar značí souditi, nam jest grammatická částice, jež ze sloves činí substantiva; tudíž Namtar: Osud. Avšak souvislost jeho s morovou nemocí jest nepochybná a datuje se již od dob nejstarších. Odlišné své postavení ve srovnání s jinými démony vděčí Namtar svému významu v říši mrtvých, kde jest prvním služebníkem, vykonavatelem rozkazů, poslem, zkrátka ve smyslu orientálním vezírem vládkyně „Veliké země“, bohyně mrtvých Ereškigaly, čili Alatu. Tato víra, spolu s názvem Osud jest zajisté zbytkem pradávných theisticko-demonologických názorů prvotních Šumerů, u nichž pevný systém náboženský a představy o záhrobní říši nebyly dosud zcela ujasněny. Tehdy ještě byl Namtar-Osud božstvím a personifikací beztvaré smrti vůbec, bez bližšího rozlišení jejích příčin. Později pak s vývinem deismu a démonologie, kdy jednotlivé příčiny smrti, hlavně nemoci, staly se přívlastky zvláštních démonických postav, zůstala vyhrazena bohu smrti, Namtarovi toliko nemoc nejhroznější: Mor! Dalším vývojem názorů o jeho souvislosti se smrtí ustanoven byl Namtar stálým činitelem v říši stínů, a stal se i zde takřka bohem, jak svědčí legendy, tím vyloučil se však opět z možnosti bezprostředního svého působení na zemi a jedná se o něm proto jen zřídka v kouzelných textech.

O významu Namtarově poučují nás nejlépe legendy, zvláště tak zv. „legenda o Ereškigale“, mythus to významu spíše pouhé epické básně bez zvláštního okkultního podkladu. Vypráví se v něm na počátku o tom, jak bozi uspořádali ve „vznešeném nebi“ hostinu, na niž pozvali též svoji sestru, bohyni Alatu, aby se jí súčastnila alespoň svým zástupcem. (Viz Ungnadův překlad legendy v Grossmanově díle: Altorientalische Texte u. Bilder I., str. 69 a další). Alatu posílá tudíž svého posla (sukallu), jímž jest démon Namtar. Když pak Namtar vešel do shromáždění bohů, povstali tito před ním uctivě, pozoruhodný to projev pocty pouhému démonu, jímž má býti ovšem dokumentován respekt samotných bohů před všemocným majestátem smrti, zosobněným zde v postavě Namtarově. Toliko bůh války Nergal nepovstal před poslem bohyně Smrti. Uražený Namtar spěchá si postěžovati své paní, jež povolá tudíž Nergala k zodpovídání se z učiněné jí urážky. Nergal poslechne, avšak nerozvážná ve své pýše Alatu se šplatnou se potáže. Na boha Nergala její moc nestačí. Ten ji přemůže, učiní ji však po naivně dojemné scéně (již, mimochodem, pokládám za jedno z nejhezčích míst v babylonských mýthech) svou chotí a sdílí s ní odtud vládu nad říší zemřelých.

V jiném, (nekromantickém) eposu, zvaném: „Ištařina jízda do podsvětí“ jest to opět patrně démon Namtar, jenž na rozkaz své paní otvírá bohyni Ištaře postupně sedm bran, vedoucích sedmerou zdí do země stínů a odnímá jí při tom její šat a ozdoby, a na konec jest to opět výslovně Namtar, jenž na rozkaz Alatin (verš 68-75) poráží spanilou bohyni lásky všemožnou nemocí, hrozný to symbol, třebas dočasného vítězství Smrti nad mládím, krásou a láskou.

V eposu o Gilgamešovi-Nimrodovi naříká tento rek nad smrtí svého druha Eabaniho a mezi všemi možnostmi smrti, jimž tento unikl, aby na konec zahynul ponižujícím způsobem na štípnutí nepatrného hmyzu, uvádí na prvém místě boha moru Namtara, („ilu Namtar ul isbatsu …“ : „(bůh) Namtar jej neschvátil …“), pozohodný to detail, ana na př. u národů tak bojovných obvyklá smrt na bojišti se uvádí teprve na čtvrtém místě.

Abychom konečně připojili ještě původní líčení působení a vlastností Namtarových, stůjž zde příkladem úryvek z jednoho kouzelného textu (Etudes aecadiennes, II., 1, No, XVIII., překlad viz též Lenormant: Magie, etc., str. 51):

„— zlý Namtar spaluje zemi, tak jako požár,
Namtar napadá lidi jako Idpa (= Assakku),
Namtar táhne rovinou, podoben řetězu,
Namtar člověka jímá tak jako nepřítel,
Namtar zapaluje člověka tak jako plamen,
Namtar nemá rukou, ni nohou, padá však na člověka jako smyčka … etc.“