Kapitola 29.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 29.
DUCHOVÉ MRTVÝCH; ÚVOD, NÁZVY A POJEM.
V dalších kapitolách přistoupíme nyní k nejčetnější a spolu nejdůležitější skupině našeho schematu babyl. démonů, jimiž jsou duchové zemřelých lidí. Odtělené bytosti byly prvými ze světa duchů, prvými obyvateli zásvětné říše, s nimiž se setkal ve vývoji své kultury člověk vůbec a mongolský národ Šumerů zvláště. Jest takřka význačným rysem náboženských nauk žluté rasy, že animismus a spojená s ním víra v nesmrtelnost duše a s ní opět kult předků, nejen že se zachoval dokonale v pozdějšími vývoji, nýbrž, a to jest význačno, přežil i deismus sám, jenž, povstav z něho, pozbyl opět významu, jako v Číně na př., (odmyslíme-li si zde vlivy ostatně cizorodého Buddhismu). Netřeba podotýkati, že systém nauky o duších zemřelých přejali officielně též semitští Akkadové a že nauka tato stala se pak obecnou věrou všech národů, ovlivněných babylonskou kulturou, Židy, a též i Řeky v tom směru nevyjímaje.

Název a pojem duchů mrtvých: Pojmenování duchů zemřelých jest v důsledku svého vzniku původu nejstaršího, a datujícího se již od Šumerů. Nejčastějším názvem pro ně jest Utuk, nebo Utug, semitsky Utukku. Synonymem: slova Utuk jest Ekimmu nebo Etimmu (toto čtení navrhuje na př. Jeremias), kteréžto jméno v textech a mythologii přichází neméně často jako název Utuk. Ekimmu samo jest výraz asyrský, šumerský ekvivalent tohoto jména zněl Gédim, nebo Gigim, jak čteno dříve, na př. u Lenormanta. Méně obvyklým jest dále název šalamtu, (= mrtvola), pocházející od podst. jména šalámu = pokoj, a značí tudíž podle Jeremiase: „toho, s nimž jest již všecko skončeno“. O velikém staří obou názvů Utuku a Ekimmu, resp. Gédim (o kterémžto posledním, jako názvu samostatného démona ve významu strašidla, viz předchozí kapitoly) — svědčí jednak umístění jich na prvém, resp. třetím místě obvyklých sérií démonů o 6, 12, nebo 14 členech, jež se stalo pak stereotypním, jednak okolnost, že ze jména jejich utvořeno bylo brzy a nejdříve generativní pojmenování démonů vůbec, jak svědčí na př. název často již uvedené sbírky „Utukké limnúti“, t. j. zlí démoni.

Jest důležito vystihnouti přesně původ a klassifikaci mrtvolných démonů, abychom mohli jejich systém uvésti v soulad s nynější, všeobecně platnou theorií spiritismu, resp. okkultní. Názor o posmrtném bytí lidských individuí v babylonské démonologii postihoval toliko prvá dvě možná stadia osudu zemřelých, totiž především stav jejich bezprostředně po smrti, kdy duch zemřelého žije ještě v našem světě ve shodě s jeho prostorem a časem. V tomto stadiu nemění takřka zemřelí svého působiště, v jakém byli za živa; prodlévají dále ve svém bývalém okolí, domě, u svých rodin, nebo na blízku svého těla, plynou většinou neviditelně, vyjma zvláštních případů, nebo tam, kde jest jejich přítomnost vnímána sensitivy, ve fluidické sféře naší země, jež odpovídá pláni Linga-šariry podle indické okkultní terminologie. Se svého stanoviska jsou si mrtví v tomto prostředí dobře vědomi našeho světa a jeho dějů, a snaží se také případně působiti v určitém směru na jeho osudy. To jest tudíž první stadium záhrobního života.

Po nějaké, individuelně různé době nastává přeměna: dostavuje se opětně smrt, t. j. odloučení se lidské monády od nejhrubší, fluidické duše: vlastní bytost člověka, daleko jemnější podstaty, vstupuje do vyšší sféry světů, jež stojí většinou již zcela mimo zákony prostoru a času světa našeho. Tam je již říše Snů a Fantasie, tam utvářejí se v pláni astrálna v sebe uzavřené fáse a útvary nového života, k nimž tíhne pak duch zemřelého podle individuelní sympatie, čili lásky, jak učí Swedenborg, jež odpovídá jeho duševnímu rozvoji, utkvělým představám, nabytým vlivem náboženství neb způsobem jakýmkoliv. Zatím jeho fluidická mrtvola po této druhé smrti zůstává ve sféře přitažlivosti naší planety, a plyne s jejím časem a prostorem. U lidí citově vyrovnaných a celkem pokročilých na dráze svého vývoje rozplývá se a hyne většinou velmi brzy tato larva, či mátoha, ať již způsobem přirozeným, neb násilným. Naproti tomu u primitivních, hrubě materialistických lidi zůstává tento stín oživen utkvělou, vášnivou touhou po svém sebezachování a návratu k hrubým požitkům hmotného světa, jejž musil zemřelý opustiti často v plné touze a radosti ze života a jeho rozkoší. Tento vášnivý stav mysli ovládá jak zemřelého bezprotředně po prvé jeho smrti v pláni fluidické, tak i zůstavený jím zde Stín, či fluidickou mrtvolu v okamžiku, kdy jest duch jeho přitažen v druhé své smrti neodolatelně silami vyššího astrálna. A tito mrtví, nalézající se dosud v pláni fluidické, a mátohy, po nich pak zde zbylé, toť jsou oni démoni, zvaní Babyloňany Utukku neb Ekimmu. Kdežto však mrtvý sám v tomto stavu a na rozdíl od pouhé své larvy, neb stínu jest, dík složitosti své bytosti a přítomným současně vyšším jejím složkám, stále ještě přístupen, tak jako za živa reakci na různé impulsy, přicházející z Vnějška, ze světa hmotného, na př. prosby a modlitby, odvolávání se na jeho city a vášně, jak je choval v sobě za živa v celé jejich rozmanitosti, dále na důvody ať citu, či rozumu, představuje jeho fluidická mrtvola neb larva monoideickou bytost, pouze s nepatrnou zásobou nutných představ a upomínek a s nízkou inteligencí, potřebnou a zamířenou toliko k jedinému cíli: udržení života a dosažení všech možných jeho požitků, za každou cenu. Na ně nemohou působiti již affekty citové neb rozumové, leč by výjimečně byly samy onou monoideisující ideou, na př. mateřská láska zemřelé matky k živým jejím dětem. Svým intelektem jsou podobné larvy rovny pouhým zvířatům a to dravcům. Jejich pud sebezachování činí je sobeckými a zlými, čímž se stávají pravými démony ve smyslu babylonském. Také způsob, jímž dosahují cíle, t. j. zachování života jest bez výjimky zlý a žijícím nebezpečný: ssají lidem, hlavně ve spánku krev, nebo aspoň nervovou sílu. Jestliže však podobná larva touží spíše po smyslných, erotických požitcích, vystupuje též v úloze démona Lilú, nebo jeho družky Lilítu či Ardat lili. V této podobě jest ovšem méně nebezpečnou.

Stručně shrnuto, znala pode jménem démonů mrtvých babylonská démonologie celkem dva druhy příbuzných bytostí: Zemřelé, které jakákoliv příčina poutá dosud mocně k opuštěnému jimi fysickému světu, nebo larvy těchto mrtvých po druhé jejich smrti, larvy, oživené nejsilnější ideou, jaká mrtvé přežila, totiž touhou po hmotném životě a jeho smyslných požitcích, k níž se pojí všeobecný pud sebezachování, činící z těchto larev nebezpečné, nejvýš sobecké a dravé šelmy, neštítící se ničeho, co by jim aspoň dočasně umožnilo prodloužiti upíří jejich existenci. Pokud se týče druhého stavu zemřelých, v jakém se tito ocitají po své opakující se smrti a vystoupení z fluidického těla, nenáleží tato fáse života již našemu světu a nemůže se proto uplatňovati v jeho prostorových a časových podmínkách, vyjma snad vzácného a problematického případu úmyslné nekromantické evokace. Bytosti v této fási neb formě života nemají již pro živoucí lidi praktického významu a nenáležejí tudíž mezi démony v babylonském pojetí. Jimi se obírá již nikoliv vlastní magie, jako spíše náboženské soustavy, a z původní literatury sbírky legend a epická poesie.