Kapitola 30.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 30.
PODOBA MRTVOLNÝCH DUCHŮ.
Původem svým jsouce vlastně lidmi, zachovávají duchové mrtvých, tak jako v tradici všech národů, dob a okkultních soustav, i za branou smrti podobu lidskou, či spíše zevnějšek, jaký měli v okamžiku smrti, a pouze ti z nich, jež náruživá vášeň a touha po životě udržuje v magickém kontaktu, nebo lépe raportu s mrtvým tělem, jež zanechali na zemi, prodělávají ve svém zevnějšku i změny, jakým podléhá jejich mrtvola, od zdánlivě nezměněné podoby krátce po smrti všemi dalšími stadii: hniloby, tlení až do obrácení v pouhé kostry, fakt to, vůbec známý v historii lidských strašidel. Tento okkultně správný názor pronikl i v babylonské démonologii a musil mu ustoupiti i jinak obvyklý a vžitý způsob fantastického zobrazování babylonských démonů. O tom svědčí na př. rituál o sdělání sošek duchů mrtvých za účely patrně nekromantickými, jenž popisuje zevnějšek těchto sošek zcela střízlivě. Dle jednoho popisu na př.: (Viz Jensen, Texte zur assyr.-babyl. Religion, Keilinschriftliche Bibl. VI., 2, str. 6-9.) vyhlíží démon toho druhu zcela „lidsky“, a zdobí jej toliko různé symbolické znaky, na př.: čelenka z rohů, obvyklý to znak síly, dále dvojitá sekera a luk, jež zdůrazňují patrně jeho bojovnou a násilnickou povahu. Nechybí zde ani zmínka o opásání, tak obvyklá při popisech démonů, jehož význam jest dosti záhadný. Naskytá se nám maně v tomto směru obdoba s tak častým rčeními bible o „opásaných bedrech“. Zdá se, že v obou případech se má symbolicky vystihnouti pohotovost a energie jak v bibli jest ostatně zcela zřejmo z logického smyslu neb i výslovného naznačení.