Kapitola 32a.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 32a.
VLASTNOSTI A PŮSOBENÍ DUCHŮ MRTVÝCH. JEJICH SÍDLA.
Z toho, co bylo v předchozích statích řečeno, možno si již učiniti dostatečný přehled o povaze a působení oné skupiny zemřelých, jíž náležejí mrtví bezprostředně po své fysické smrti a později jejich larvy, a zvou se Utukku, neb Ekimmu. Oba tyto názvy jsou tudíž synonyma jednoto druhu bytostí, po výtce zlé, upíří, smyslné a sobecky kruté povahy, řídící se většinou jen zákony pudového zachování života. Těmto vlastnostem odpovídá pak také jejich působení. V původních pramenech dovídáme se hojně podrobností: tak Ekimmu líčen jest jako stínové strašidlo oblétající hroby, (ve shodě s všeobecnou tradicí všech národů ve všech dobách), nebo číhající v pustinách a temných místech na člověka, aby se naň náhle vrhl, jej k zemí srazil a vyssál pak bezbrannému patrně buď krev, nebo nervovou sílu. V textu Utukké imnúti (deska II., 26) praví se (v šumerské versi):

„Utuk chul edinna lu — tila bangaz“, t. j.
 
„zlý Utuk, jenž v pustině živoucího vraždí“.

O jiné hrozné zábavě duchů mrtvých se vypráví opět v jiném textu (Haupt, Akkadische u. Sumer. Keilinschrifttexte, str. 83, kol. I., Jastrow, Religion I., 280):

„zlý Utuk, jenž člověku kůži s těla sedřel“,

a v témže textu nalézá se dále jakási litanie, vyličující zřejmě v určité zpěvné rytmice působení duchů mrtvých; verše ony znějí v asyrském originálu:

„Utukku kamú ša améli,
Ekimmu kamú ša améli,
Ekimmu epiš limnútim,
Utukku epiš limnútim!“, t. j.
 
„Utuk, jenž člověka uchvátí,
Ekim, jenž člověka uchvátí,
Ekim, jenž zla je strojitel,
Utuk, jenž zla jest strojitel!“

Jména těchto dvou nejstarších démonů vůbec stala se brzy, jako mnohá podobná pouhými druhovými názvy všech zlých duchů, na př. v titulu nám známé kouzelné sbírky: Utukké

limnúti. V jiném textu, shora citovaném, (Haupt, ibidem, str. 83, kol. I., 1-10. Jastrow: I., 279) rozlišují se pak různí démoni podle místa svého působiště a nazýváni jsou všichni bez rozdílu Utukky:

„Utuk pole, Utuk pohoří,
Utuk moře, Utuk, jenž ve hrobech číhá“.

Jako démoni postupem času vůbec, stávají se také Utukku a Ekimmu duchy nemocí. Ve sbírce Ašakku marsu (Pl. 9., 1-16, Rawlinson IV.2, 29, Nr. 2, Jastrow, Religion I., str. 349) uvedeni jsou s následujícími vlastnostmi:

„Zlý Utukku přiblížil se jeho (člověka) krku,
—  —  —  — —  —  —  —  —  —
Zlý Ekimmu přiblížil se jeho žaludku (vnitřnostem)“.

Jak vidno, byl Utuk nebezpečný krku lidskému (ssál patrně v těchto místech krev, jak jest u upírů obyčejem), Ekim byl zase démonem břišních, než žaludečních nemocí (ssál snad nervovou sílu z plexu solaris v krajině žaludeční?). Setřením původního významu zvláštního démona mrtvých stalo se, že Utukku a Ekimmu pojati byli i do skupiny t. zv. Sedmi démonů elemetárních, jakýchsi knížat duchů, tehdy, když také původní samostatný význam, těchto Sedmi upadl. V jejich řadě uvádí se pak Utukku jako zplozenec nejvyššího boha Anua, což jest zajisté cizí původní představě duchů mrtvých, jako takových.

Co se týče hlavního místa přebývání duchů zemřelých, tu ti z nich, kteří ve stálém neklidu, vášní k životu jsouce štváni těkají na zemi buď jako skuteční duchové mrtvých, nebo i pouhé jejich stíny (larvy) vázáni jsou, jako vždy a všude především na místa, k nimž je přitahují vzpomínky z jejich života, nebo předměty, či osoby jejich nesplněných tužeb. Tak duch matky, zemřelé po porodu, nebo při kojení, zdržuje se, nepřekonatelným poutem jsa vázán, na blízku svého dítěte, zavražděný, nebo náhlou smrtí skosený poletuje nad svými tělem, nebo na místě, kde jej smrt postihla, a ti, jimž nebylo popřáno pohřbu, lkají nad pozůstatky svých tělesných schránek, jakoby v očekávání, až se někdo nad nimi smiluje a pokryje jejich těla zemí. Jinak jest nejčastějším místem pobytu zemřelých přirozeně jejich domov, rodina, kruh přátel a okolí jejich někdejší životní pouti. Larvy naproti tomu, u nichž většinu rozumových a citových hnutí zatlačila surová, animální pudovost, poháněny jsou tam, kde doufají nerušené ukojiti svou chtivost po životodárné síle. Při tom prodlévají nejraději v samotách a temnotě, neboť světlo jest jejich největším nepřítelem, rozkládajíc ektoplasmické shluky jejich fluidických těl. Konečně někdy, aspoň ve chvílích nasyceného klidu přitahovány jsou tyto larvy také k místům, kde odpočívá kdysi jejich fysické tělo, jež představuje takřka jediný jejich stykový pol se světem hmotným. Pak se vznášejí bez hnutí, aneb s líným pohybem nad hroby, jak je ještě někdy podnes spatřuje na pohřebištích oko „vidoucích“ sensitivů.