Kapitola 32b.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 32b.
Jaký jest však osud oněch duchů, kteří ve druhé smrti opustili svá fluidická těla (larvy) a vstoupili ve vyšší pláň astrální, jež stojí již zcela mimo fysický svět s jeho prostorovými a časovými podmínkami? Sídlem těchto duchů jest místo, jež možno nejlépe nazvati očistcem nebo předpeklím, a odpovídá nejspíše Kama-loce a současně i poněkud Devachanu věrouky indické. Podle prvotních názorů babylonských není to však místo utrpení, ale také ne radosti. Jako matné stíny dlí tu zemřelí v mrákotném přízraku života, zcela ták, jak líčí toto místo a jeho obyvatele Homer v 9. zpěvu Odysseie. Jeho líčení bychom mohli nazvati takřka plagiátem stejnorodých názorů babylonských, kdybychom si nebyli současně vědomi okolnosti, že příčinou této překvapující shody názorů řeckých a babylonských mohlo by býti též přímé nazírání a vlastní zkušenost řeckých zasvěcenců a nekromantů.

Lituji, že nemám dosti místa, abych pojednal podrobně o Říši mrtvých podle tradice babylonské, o jejích představách záhrobního života a o bozích, jež vládnou oním krajem stínů. V podrobnostech mohu jen odkázati na příslušnou (a přístupnou) literaturu, a to především původní, již představují babylonské eposy: O Gilgamešovi (zejména II. a XII. jeho deska), dále legenda o bohu Nergalovi a bohyni Ereškigale a konečně slavný epos „Ištařina jízda do podsvětí“; z novějších pramenů vedle obšírného díla Jastrowova (Die Religion, etc.), jest to hlavně Delitzschův spis „das Land ohne Heimkehr“ a díla Jeremiasova: „Die babyl.-assyr. Vorstellungen vom Leben nach dem Tode“, dále „Hölle u. Paradies bei den Babyloniern“, a nejpřehledněji i pro laika dosti přístupné stati v díle Jeremiasově „Handbuch d. altorient. Geisteskultur“.

Uvedeme zde tudíž jen několik informativních poznámek: Říše mrtvých má v babylonské tradici četná jména: Nejobvyklejším jest Kur-nu-gi šumersky a Irsit la tári babylonsky, t. j. „Země bez návratu“, též Ki-gal, (= prostě Velká země), a Irkalla (obé šumersky), jest obvyklým názvem posmrtné říše, v asyrštině někdy krátce Irsitim, t. j. „Země“ zvané. Z pozdějších pojmenování jest konečně nejznámějším „Šu'alu“, t. j. „místo rozhodnutí, osudu“, u Hebreů Šeól (femininuim!), název to, doložený ze starého zákona, viz: Psalmi: 18, 6, Jesaia: 5, 14.

V této zemi mrtvých vládne bůh války a smrti Nergal (též Irkalla zvaný) a jeho choť Alattu (Ereš-ki-gal, Nin-ki-gal = paní velké země), jim k ruce stojí démon moru Namtar a vrátný Negab, čili Nedu, jenž hlídá 14 bran, vedoucích sedmerou zdí do vnitřních prostorů sídla zemřelých a paláce jejich bohů. Bohyně Mammetum soudí zemřelé a u nohou své vládkyně Alattu klečí bohyně Bélit-séri („paní pole“), jež vede seznamy mrtvých. Tuto říši představovali si Babyloňané na západě slunce (jako v Egyptě), za pouštěmi a horami a dále ještě za Okeánem, obtékajícím zemi. S jinou theorií o položení podsvětí v hlubinách země možno i prvý názor uvésti dobře v soulad, máme-li jen na mysli babylonskou představu země jako dutou polokouli, plovoucí na vodách Okeánu, jež vyplňují, nebo alespoň plynou také v její dutině. O životě mrtvých v tomto babylonském Hadu poučují nás dvoje různá podání. Podle prvého a nejstaršího z nich (jenž jest zjevným a převládá hlavně v eposu „Ištařina jízda“), jest osud mrtvých vesměs neutěšený a mátožný, bez rozdílu, jedná-li se o dobré či zlé. Pro ně všechny jest země mrtvých „Ašar lá amari“, t. j. „místo, kde není viděti“, propastí tmy a chladu. Názor tento odpovídá také nejlépe stavu, v němž tonulo na počátku historického času primitivní obyvatelstvo Babylonie, jemuž ethické a citové motivování lidských činů bylo ještě cizím. Těžiště jejich bytosti a egoistické centrum tkvělo tehdy ještě příliš ve fysickém těle a pro jejich dosud ne zplna vyvinuté duše byla říše vyššího astrálna téměř tím, co pro zvířata: Cizí zemí, jíž se posud nedovedli pochopením přizpůsobiti, a v jejichž proudech plynuli tudíž jako poloslepé, mátožné stíny. Na jejich duších jakoby symbolicky spočíval onen prach a plíseň, jež podle líčení eposu o Ištařině jízdě pokrývá ve věčném klidu veřeje, prahy a vůbec celý svět mrtvých v nehybných závějích. A teprve rozvinutím čistě lidských stránek bytosti a zvláště sféry citové, pošinulo se i posmrtné přebývání lidské monády do jasnějšího, daleko rozmanitějšího světa vyšší pláně astrální. Zde již nabýval platnosti plně uvědomovaný zákon odplaty. Zde se již různí osudy dobrých i zlých, bohatých a ubožáků; jejich dočasné žití tam jest daleko složitějším, než dříve kdysi v názorech jejich nedokonalých předků. Říše mrtvých v této novější podobě odpovídá pak hlavně tradici, uplatňované v eposu o Gilgamešovi a neliší se příliš v podstatě od systému nebe, a pekla, jenž tvoří další a dokonalejší fási ve své složitosti, ve shodě již se středověkými názory křesťanské Evropy a parsické, resp. musulmanské Asie a Afriky.

Jako střední pojítko mezi oběma názorovými etapami, jevícími se v básnických dílech: Ištařina pouť a epos o Gilgamešovi mohou sloužiti zajímavé (byť vzácné) zmínky některých partií starého zákona, hlavně žalmů.

Tím končíme kapitolu o duších zemřelých a v některých dalších podrobnostech odkazujeme ještě na stať o nekromantii.