Kapitola 34.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 34.
GÉNIOVÉ: ALAD-ŠEDU, LAMMA-LAMMAS(S)U, NIRGALU.
Oba první jsou si významem navzájem tak blízcí, že můžeme o nich pojednati společně. Podle původně šumerských jmen Alad a Lamma, lze souditi na veliké jejich stáří, tím spíše, že jméno prvého z nich, Alad (= býk) čili Šedu, sdílelo z tohoto důvodu osud ostatních jmen duchových bytostí, nabyvši významu druhového. Jen tak si vysvětlíme, že i Alad-Šedu, prvotně původem i významem dobrodějný genij nabývá někdy v textech též zlého významu, kde pak ovšem jeho jméno značí (zlého) démona vůbec, jak svědčí na př. 2. verš jistého zaklínání (Haupt: str. 83, kol. I.):

„zlý Šedu  —  —  —  —  etc.“

Podobně v často již citovaném textu (Haupt: Sumer. u. Akkad. Keilschrifttexte, Nr. 11, Rawlinson II., 17-18), klade se výslovně „zlý Šedu“ (zde zjevně místo slova démon) oproti Šeduovi dobrému.

Jinak byl pozdější babylonský a hlavně asyrský Šedu a Lamasu význačnou dobrodějnou, ochrannou bytostí, jak se již v samém jméně Lamasu skrývá slovný pojem „ochrany“. Šedu byl zobrazován v oné dobře známé podobě „okřídleného býka“ s nádhernou hlavou přísného vousatého muže a s korunou „s rohy po své straně“, jak praví nápisy. Ohromné, ve vypuklém reliefu znázorněné tyto býčí kolosy střežily, proti sobě stojíce, brány hlavně asyrských paláců, než i v Babylonii hojně přicházejí.

Naproti tomu Lamasu, jenž podle mínění Delitzschova byl dobrým geniem kať exochén, představován býval ve vznešené lidské podobě nejčastěji ženy, an stojí za králem s obětní číší neb vějířem v ruce, a s dvěma, neb i s třemi páry křídel na plecích.

Obě tyto podoby staly se pak klassickými vzory andělů a archandělů, (zvaných u Židů „maleach, maleachím = poslové). Oněmi archanděli, kteří ve Starém Zákoně zastírali Slitovnici Hospodinovu (Árón ha-berít = archu úmluvy), byli patrně okřídlení býci Šedu, u Židů zvaní Cherubím = Cherubíni, snad od jména chereb, hebr. meč, či spíše podle jednoho příjmení Šedu-ů babylonských, jež znělo Kirubu (podle Lenormanta). Kdo pak zná aspoň z obrazu velebný zjev těchto býčích geniů, mečem opatřených, má jen shovívavé politování pro lehkomyslného posměváčka Voltaira, jenž se tolik nasmál této symbolické podobě, jíž přezděl „vůl s mečem“. Lidskou podobu svých andělů převzali pak Židé opět od okřídlených postav babylonských Lamasu, již vzhledem k četným babylonským narážkám v textech na ohnivé démony a genie této třídy nazvány byly Serafím, t. j. „Paliči“. (Od slovesa sáraf (= hebrejsky) a asyrsky: šarápu = pálím.)

Než vraťme se k babyl.-asyrským představám. Oba géniové, zvláště Lamasu byli jmíni za ochotné přímluvčí u bohů za poklesky lidí a tyto samotné, jimž pak vyprosili odpuštění. Tak král Assurbanipal modlí se na př. (Delitzsch, Mehr Licht, str. 62, Jeremias: Handbuch, str. 297): „Lamasu, jenž vyslyšení a odpuštění zvěstuje, (= „kábú šemú u magári“) nechť kráčí denně po mé straně!“

Tento slovný obrat opakuje se často v textech; na př. ve sbírce „Zlí démoni“ praví zaklínač (deska III., Jastrow: Religion, str. 355):

„dobrý Šedu nechť kráčí po mé pravici,
dobrý Lamasu nechť kráčí po mé levici!“

Na jiném místě téhož textu volá zaklínač k bohu Éovi, neb Mardukovi:

„ó, buď ty mým ochranným Šedu-em,
ó, buď ty mým ochranným Lamasem!“

Vzhledem k tomuto pojímání jest pak přirozeno, že postupem času bylo na oba tyto genie nazíráno shodně jako na ochranné bohy osobní, s nimiž se srovnávají co do ochrany člověka přede zlem, pochodícím od čarodějů, neb démonů. V této obdobě byl pak hlavně Lamasu skutečným osobním, ochranným bohem, jenž sídlí v těle lidském, jak možno souditi z textu, v němž se vybízí démon, aby opustil lidské tělo a na jeho místo aby se usídlil dobrý Lamasu.

Nirgalu, (též Urigal(l)u, Urgallu, množné číslo Urgallé, byl lví kolos na způsob Šedú-a a představoval patrně démona, původně s bohem války a smrti identického: Nergal-em. Asyrští králové Sargon a syn jeho Sinacherba zdobili jím, vedle kolosů býčích, brány svých paláců. Jinak jest otázka samostatného démonického původu bytosti, zvané Nirgalu nejasnou. Zdá se, že zde božstvo Nergala zastihl pouze z části, a k tomu ještě za plného jeho významu onen deminutivní proces, jenž činil postupem času zvláště z méně významných bohů pouhé démony, jak již bylo častěji naznačeno.