Kapitola 35a.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 35a.
"SEDM DÉMONŮ“.
Pozoruhodné místo mezi démony vůbec zaujímá pověstná Sedmice Inteligencí, jejíž význam rovná se takřka významu bohů a jejichž nevyzpytatelné, mohutné a opět rozmanité síly nechávají nás mnohdy na pochybách vystihnouti jejich pravý charakter a umístiti je v oněch četných a od sebe se lišících řádech démon. bytostí, jež vládnou Vesmírem, stojíce na rozhraní mezi světem bohů a říší lidí. Při žádném druhu démonů nesetkáváme se v pramenech s takovým zmatkem, jako zde. Nemýlíme se asi, tvrdíce, že nejsprávnější jeho příčinou jest dlouhý čas vývoje démonologických soustav od počátku, kdy primitivní národ Šumerů přinesl ze své středoasijské vlasti neuvědomělou ještě víru v duchy předků, neznal však dosud bohů ve smyslu pozdějším. Od odtělených duší lidských a jejich larev postupoval pak vývoj názorů v démonologii, jež Šumerům nahražovala náboženství, k nelidským obyvatelům mimofysických plání, duchům elementálním, a všeho druhu bytostem nižšího i vyššího Astrálna, v němž se demonologové setkali konečně s mocnými Jedinci, kteří svým významem a mocí překonávali daleko nízké duchy fluidické Linga Šariry. Bytostmi těmito byli především vládcové živlů, mocní Káma-dévové víry indické a Dévové vůbec, ti, jež okkultní středověk nazýval knížaty živlů, jakým byl na př. vladař Gnomů Urinafaton, nebo královny vil. Od těchto vysokých, a přece ještě ne nejvyšších bytostí proniklo pak poznání babylonských démonografů již v nejstarší době až do úrovně Manasu, kde vládnou ve srovnání s nepatrnými lidmi nezměrné Inteligence Rupa a Arupa-dévů, Archandělů, Mocností, Knížat, Bné Elohím (synů božích) učení Kabbaly, zvláště však Inteligence planetární. Duchové planet, také Sedm na počet podle oběžnic (k nimž se ovšem tehdy v geocentrické soustavě počítalo i slunce s měsícem), představují personifikovaný souhrn vlivů určitá „planety“ na naší zemi. Jsou takřka vyslanci, nebo representanty cizího planetárního státu ve státě naší Země. Jak ze středověké okkultní tradice, na př. Agrippovy známo, bylo rozeznáváno vždy více nestejně mocných duchů té které planety. Ve středověkých grimoárech odlišují se tak pečeti a karaktery planetární inteligence, planetárního démona a konečně nejvyššího anděla planety. Vzájemný jejich poměr jest asi ten, že „inteligence představuje všeobecně souhrn dobrých vlivů planety, „démon“ naopak zlých, a „nejvyšší anděl planety“ personifikuje nejvyšší, neutrální a oba protivné póly jednotící, souhrn planetárního vlivu a působení. Jsme toho názoru, že toto středověké rozdělení lze dobře aplikovati i na babylonské poměry: Démony planetární by představovalo oněch Sedm démonů, inteligencemi planet by byli géniové Anunnaki, o nichž uslyšíme v následující kapitole, a nejvyššími duchy konečně Ígigi. Než v tomto stadiu vývoje ovlivněn byl již šumerský animismus či démonismus prvky theickými. Bohové, ve svém, démonům protivném postavení zmocnili se nejvyšších míst, a ovládli pojmově i planety, tam, kde byli dříve Ígigi, jako universální planetární archandělé. Na druhé straně jiná ještě závada vnesla zmatek do představy Sedmi démonů: obsáhlým členěním démonologického systému nedostávalo se brzy dosti názvů pro všechny jednotlivé typy démonů. A tehdy právě nastává doba, kdy původně zvláštní jména démonů stávají se jmény generativními, kdy pojmenování Utukku, nebo Alu na př. vyskytuje se již v širším pojetí jako obecný název všech duchů. Tomuto postupu neuniklo ani Sedm démonů, a tak se již brzy počala uplatňovati theorie babylonských démonografů, že oněch Sedm (většinou zlého charakteru) jest úhrnným názvem pro duchové bytosti vůbec, jejichž zlý ráz byl pojmovým jejich znakem. Tak také vznikl (ovšem ve shodě též s primitivním stavem počtářství) názor, že počet Sedm značí vůbec veliké množství a v tomto svém, ne více již určitém pojímání byl posilován ještě častou reduplikací, jež ovšem již původnímu striktnímu počtu neodpovídala: čtrnáct, aneb rozvedeno „sedm a ještě sedmi jich“ (sibitti adí sibittišunu). Než původní pojem Sedmi zachoval se někde i přes toto pomísení, taktéž počet Sedmi brán doslovně. Potom však démonografové, jimž význam původních Sedmi nebyl již dosti jasnými pokoušeli se vpraviti do tohoto počtu jména nejvýznačnějších samostatných démonů, ovšem s malým zdarem, neboť vždy přebývalo z nich několik neméně důležitých. Tento pokus byl na př. učiněn ve známé nám sbírce, pojmenované (po příslušném démonu nemoci) Ašakku marsu. Tuším v desce IX., verš 16. uvedeno jest takto nám již povědomých sedm démonů: Ašakku, Namtar, Utukku, Alu, Ekimmu, Galu, a Ilu limnu (zlý bůh).

Aby byla tudíž vnesena jakási soustavnost v chaotický pojem sedmi démonů, pokusíme se o toto bližší, názorné rozdělení: Jako Sedm démonů byli pojímáni:

1. démoni vůbec, pleonasticky, ve svém úhrnnu.
2. Sedm hlavních zástupců, neb druhů samostatně pojmenovaných démonů, ač ne důsledně a ne všech nejdůležitějších.

Obě tyto verse ad 1. i 2. spočívají tudíž na nesprávné a nedobře pochopené spekulaci démonografů. Skutečnými, zvláštními démony druhu Sedmi byli pak:

3. Knížata a představitelé čtyř živlů (indičtí Káma-dévové) a sice po 7 z každého živlu,
4. planetární démoni, a sice zlé potence planet, zatím co místo planetárních, v podstatě dobrých inteligencí zaujali Anunnaki a částečně i Ígigi, a místo nejvyšších andělů planet bozi sami.

Poznámka: Pojem Anunnaki-ů a Sedmi démonů se někdy mísí a zaměňuje, pak ovšem také Anunnaki, jak ještě uslyšíme, objevují se ve zlém a zkázonosném pojetí.

Nesmí nás dále mýliti, že oněch Sedmic zlých démonů jest více. Všechny lze zredukovati na jedinou Sedmici a sice personifikaci nepříznivých vlivů planet v úrovni nejvyšší, jež se pak manifestuje v pláních nižších, zvláště ve sféře jednotlivých živlů, při čemž každá sféra a živelní úroveň představuje jaksi zrcadlo, v němž se odráží jediná, nejvyšší Sedmice, tak jako jeden člověk může docíliti současně více svých obrazů, podle počtu zrcadel, odrážejících jeho podobu.

Máme-li mluviti nyní podrobněji o jménech, původu, vlastnostech, etc. Sedmi, tak, jak žijí v tradici babylonských kouzelných textů, bude nejlépe citovati několik míst z kouzelné sbírky „Utukké limnúti“, jež se obírá téměř výhradně Sedmi démony. Všeobecně lze říci, že oněch Sedm, jejichž označení přichází se steterotypním úslovím: „sibitišunu“ = sedmero jich (asyrsky), a šuměrsky iminna-meš, nebo umuna meš, představuje sedm plamenných strašidel a knížat pekel ve středověkých theurgických názorech, stojících v protivě se 7 kůry andělů a archandělů Božích, s nimiž stále válčí, tak jako démoni Angra-maniu bojují bez přestávky proti geniům Ahuramazdovým v náboženském systému Zendavasty.

(Násl. verše serie Utukké limnúti uvádíme podle Jastrowa, Religion, etc., I., str. 360—365.)

Utukké limnúti, deska V.: (Sedm démonů)

„nahoře burácí, dole (zem) pustoší,
pekla zrozenci oni jsou!
Nahoře řvou a dole zas ječí,
hořkou slinou bohů jsou!
Těžkou bouří, jež s nebe se valí, jsou oni,
sovou, jež po městě křičí jsou oni!
Dětmi Anuem zplozenými, zrozenci země jsou,
přes zdi vysoké, široké zdi, tak jako záplava se řítí,
z domu do domu vnikají,
žádné dveře jim v tom nemohou zabránit,
žádnou závorou jich nelze zadržet,
dveřmi tak jako hadi se do domu připlíží,
skulinami dveří jak bouřný van zavanou.
Ženu odloučí od objetí mužova,
pána rodiny z jeho rodiny vypudí,
bolest a žal, jenž mužům se na paty věší, jsou!“