Kapitola 38.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 38.
HLAVNÍ BOZI KOUZELELNÝCH TEXTŮ; BŮH ÉA A DAMKINA.
Ačkoliv řady jmen bohů, hrajících významnou roli v babylonském praktickém okkultismu dosahuje často úctyhodného počtu členů — i nad sto, jak bylo řečeno, možno přece jen lehce spočítati ty z nich, jejichž jména jsou vždy přítomna a jejichž význam jest nenahraditelným na poli magického působení. Jastrow (Religion, I., str. 294) praví o nich: „Jejich přispění jest pro zdar zaklínání nevyhnutelně nutným. Stojí v úzké a bezprostřední souvislosti s útrapami, před nimiž se člověk snaží zachrániti.“ Bez nich nebylo možno odolati hrozným démonům nemocí, pouze jejich jméno, neb přímá jejich pomoc mohla tyto zlé bytosti obrátiti na útěk, neboť ony sklání se vždy v bázni před magickou mocí nejvyšších bohů kouzel. Těmito předními bohy byli: Éa, jeho choť Damkina, bůh Marduk, božstvo ohně: Girru-Nusku a Sin, bůh měsíce.

Éa: Jeden z nejstarších bohů a člen nejvyšší trojice. Jest bohem Moudrosti, t. j. oné nezměrné nádrže poznatků a konkrétních vědomostí astrální pláně, jež představuje pamět naší Země. Tomuto duchovnímu okeánu, mnohotvárnému, věčně pohyblivé náplni života odpovídá ve světě reálných zjevů živel vodní, ať již v pramenech, lagunách, řekách či mořích. A jako božstvo astrální pláně a vody jest Éa nejvyšším magickým bohem, neboť úroveň astrální, toť již od prvopočátku hlavní sféra kouzelné činnosti a východisko parapsychických fenomenů. Okkultní věda jest vědou nejpřednější; proto se také stává bůh Éa, její představitel, bohem moudrosti, jenž jest předchůdcem Ducha sv. v pozdější trojici křesťanské. Vztah tekutého živlu — vody k magickým účinům byl brzy správně pochopen. Voda byla v zemích babylonských nezbytnou nutností každodenního života nejen jako nápoj, nýbrž i očisťující prostředek jak fysický, tak i okkultní. V magickém rituálu hraje tudíž voda jednu z nejvýznačnějších úloh a proto její božský představitel stává se nutně i bohem kouzel. A konečně již od šumerského pravěku ctěn byl bůh Éa jako zvláštní a nejvyšší ochránce lidstva, jakožto držitel kultury, jež též podle bájí byla darem Éovým. Proto bylo přirozeným důsledkem této patronace, pakliže se k němu obraceli o pomoc ti, kteří byli stiženi neštěstím největším: očarováním démony nemocí, nebo zlými čaroději.

Bůh Éa byl původně městským bohem v přímořském městě šumerském Eridu (Nunki, nynější Abu-Šahrein), pročež přijímá příjmení „král z Eridu“. Město toto bylo zajisté jedním z nejstarších sídlišť Šumerů, kteří od mořského pobřeží teprve znenáhla vnikali do vnitrozemí. Jméno Éa značí „dům vod“ (psáno ideogramy) a nebylo jediným, třebas přicházelo nejčastěji. Jiné, původní, taktéž ideografické jméno Éovo jest En-ki, t. j. „pán toho, co jest dole“, čili moře, jež podle babylonských názorů teče pod Zemí v její vyduté části a obtéká dále zemi kol dokola jako Okeanos Řeků. Z tohoto podzemního moře pramení všechny okeány pozemské, jež byly opět v životodárném koloběhu vody původci pramenů a řek. A tak podzemní moře až do nejmenšího praménku a vodní kapky bylo konečným zdrojem pozemského života. V kouzelných textech přicházejí ještě četná jiná jména Éova, (tak uvádí Rawlinson seznam o více než 20 jménech), na př.: Nin-a-gal (= Pán veliké síly), Nin-kurra (= Pán zemí), Lugal-zuab (= Král mořské hlubiny), též Patesi (= kníže) zuab v textu „Zlí démoni“, dále podivné šumerské názvy jako Ennugi, Nin-zadim, Guš-chin-banda, Nin-igi-nangar-gid, a podobně, jména to vesměs šumerská a starobylonská. Význačné magické jméno Éovo bylo již dříve zmíněné „Nunura lugal nam-išibba“, t. j. „Éa, král zaklínání“, (asyrsky: Éa, béli šippúti), nebo Éa dingir enénuru = „Éa bůh zaklínačů(v)“, (asyrsky: Éa, ilu ša ašipi). Také bozi uznávají plně magický věhlas Éův. Je-li při zatmění měsíce bůh Sin (měsíc) napaden démony, jest to pouze Éa, jenž jej na prosby bohů může zachrániti. V legendě o potopě světa praví bůh Adar k bohu Bélovi: „mannúma ša la ilu Éa amátu ibbanaši, u ilu Éa idéma kálu šipti“: „Kdo jiný mimo Éu mohl tuto věc (= potopu) učiniti, však věru bůh Éa zná všeliká kouzla!“

Není tudíž divu, že ve všech kouzelných textech již od dob nejstarších stojí vždy bůh Éa na místě prvém, a také většina těchto textů dá se svým původem odvoditi z Eridu, města Éova kultu.

Význam boha Éy v magii sdílela s ním i jeho ženská potence a choť, bohyně Damkina, jejíž jméno ze všech bohyň nejvíce vyskytá se v kouzelných textech. V šumerských rituálech v době nejstarší přichází pode jménem Damgalnuna (znamená as „Velká paní moře“, nebo „paní velkého vodního domu“), také název Nin-išib-abzu (= paní očisťujícího moře?) jest znám, a jest pamětihodným složením se slovem išib (išipu). (Viz Frank: Studien, etc., I., 9.) Tak jako „mužem Éovým“, zove se často kouzelník ve své důvěře v podporu nadsmyslných bytostí též „mužem“ (t. j. chráněncem) bohyně Dam-gal-nuny.