Kapitola 39.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 39.
BŮH MARDUK A BOHYNĚ SARPANÍTU.
Třetími v magické trojici Éově, s ním, a jeho manželkou byl po Éovi nejhlavnější bůh kouzel, Marduk, přední bůh země a města Babylona. Jeho vztažení do souvislosti s Éou je umělé a vděčí za tuto okolnost pouze energii a ctižádosti kněží, kteří s rostoucím potomním významem města Babilu od 24. stol. př. Kr. hleděli učiniti boha Marduka prvým v celém sineárském pantheonu. To se jim dařilo tím způsobem, že jeho jména vkládali do textů legend a mythů, pojednávajících původně o jiném bohu, jehož hrdinné činy a význam nerozpakovali se takto přičítati Mardukovi samému. Tak nastoupil tento bůh v legendě o stvoření světa na místo Enlilovo (= Bél, 2. osoba nejvyšší trojice), a vítězství tohoto boha nad Tiámatou, bohyní chaosu bylo již v nejrannější babylonské literatuře a ve výtvarných památkách přeneseno na Marduka. Přirozeně také v hlavním oboru žádoucí působnosti bohů, v dobrodějné magii, musil brzy i Marduk hráti význačnou roli. Objevuje se proto hned od počátku své existence jako syn Éův, nastoupiv zde místo původně jiného šumerského boha a syna Éova, a přejímá pak nejen jeho význam, nýbrž i jména, jež posuzována odtud jako Mardukova synonyma. Oním původním synem Éovým, o němž mluví šumerské kouzelné texty byl bůh Šilik-lu-šar. (U Lenormanta, a po něm u Kiesewetra a Grieseho vyskytá se v tom směru zastaralé čtení Šilik-mu-lu-khi.) Také šumerský název Mardukův Asari náležel dříve patrně onomu bohu, než-li byl přenesen na Marduka. Úloha, kterou tento šumerský bůh, syn Éův hrál v mýthech jest velmi interesantní se stanoviska panbabylonistických theorií. Byl totiž těšitelem trpících, uzdravovatelem nemocných (na př. chromých, v příslušných textech), hlavně však přímluvcem a prostředkovatelem mezi lidmi a svým nebeským otcem. Byl proto předobrazem Messiáše a Krista, a Jeremias ve svých dílech přesvědčivě, až překvapujícím způsobem, dokazuje oprávněnost této představy, jež z tradic babylonských přešla do literatury biblické a hlavně k prorokům, a hrála odtud tak závažnou roli zde, v křesťanství a lidské kultuře vůbec. Po Šilik-lu-šarovi byl pak Marduk s bohem Éou nejdůležitějším činitelem v babylonské magii a v kouzelných textech, jež téměř všechny, hlavně Šurpu obírají se jeho jménem na prvém místě (po Ěovi). Bylo by v tomto našem spise zapotřebí nadbytku místa, abychom mohli čtenáře informovati podrobněji o babylonské představě tohoto velkolepého boha, jenž vládl vlastně sám rukou svých kněží pyšnému městu Babylonu, jeho králům i lidu a pokořeným národům sousedním. Jméno samotné: Marduk (ozývající se u Židů od časů babylonského zajetí podnes v pojmenování Merodach, Mardochej), jest samo původu záhadného. Nejpravděpodobnějším se zdá, že v tehdy ještě bezvýznamném městečku, zvaném později „Brána boží“ (šumersky: Ka-dingirra, semitsky: Bab-ilu = Babylon) ctěn byl zprvu místní bůh, nazývaný „Amar (?) utu“, t. j. „Syn (?) slunce“, a jeho město pak: Amar-utu-ki (= „osada (město) syna slunce“). A z tohoto posledního názvu vlastně nelogicky vzhledem, k zachování konečného slova: ki = osada, město, vznikli patrně v ústech šumerštiny neznalých přistěhovalců amoritských, název boha „(A)marutuki“, Marutuk, Marduk. Tím způsobem snad omyl, nebo náhoda dala vznik jménu božství, jehož sláva po více než dva tisíce let stínila země sinearské a státy sousední. On byl nejvyšším vladařem země; pokud se o novoroč. slavnosti Zakmuku „nechopil“ nový král jeho rukou, („katé Béli isabat“), t. j. rukou sochy, jež stála pod sedmi patry pověstné „babylonské věže“, nebyl uznán za legitimního vladaře. Chrám Mardukův v Babyloně, zvaný šu-mersky É-sag-ila, t. j. „dům pozdvižení hlavy“, kde stála ona sedmipatrová Věž, pojmenovaná „É-temen-anki“ („dům základů nebes a země“), byl Babyloňanům tím, čím chrám Jova kapitolského římskému imperiu, ba ještě více!

V kouzelných textech až do omrzení často se vyskytá passus, jenž ilustruje nejlépe význam Mardukův a jeho synovký poměr k bohu Éovi. Toto místo zní vždy podobně, ne-li stejně: Marduk přichází k svému otci Éovi, s dotazem, co by měl činiti, aby pomohl člověku, postiženému démony nemocí nebo očarováním mstivých kouzelníků. Bůh Éa, dříve než mu žádanou radu poskytne, předesílá vždy:

„Můj synu, co bys ty nevěděl, abych ti musil připomínati ?“

Je velice charakteristickým pro význam boha Éy, jak nešetrní jinak v tomto směru kněží Mardukovi neodvažovali se vzíti bohu Éovi jeho zasloužený význam a věhlas magický, vyšli však alespoň svému bota Mardukovi vstříc citovaným lichotivým veršem.

Manželka Mardukova, bohyně Sarpanítu (vlastně Zérbánítu = „roditelka potomstva“) jest však na podiv zřídka uváděna v kouzelných textech, uvážíme-li jinak veliký magický význam Éovy choti Damkiny, jež naopak zase ve veřejném kultu a v politických poměrech hrála daleko menší úlohu, než choť Mardukova.