Kapitola 44.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
ČÁST VI.
Kapitola 44.
MAGICKÝ RITUÁL.
VŠEOBECNÉ POJMY.
Magickým obřadem, čili rituálem, nazýváme souhrn na venek patrných úkonů, sloužících k realisaci určitého účelu v cestě magické. Je-li jeho zamýšleným účelem na př. očarování, mluvíme pak o rituálu maleficia, čili očarovacím, směřuje-li však počínání magikovo proti démonickým bytostem nelidského druhu, jedná se o rituál theurgický, resp. evokační, a konečně míříme-li svým počínáním ma odtělené bytosti kdysi lidského původu, je to případ rituálu nekromantického. Tolik k objasnění základních pojmů. Uvádíme výslovně toliko tyto tři druhy mag. obřadu, jimiž se výhradně obírala babylonská magie, a jež jsou předmětem tohoto díla. Vedle takto vypočtených obřadů zná babylonský okkultismus ovšem též rituál věštecký, čili mantický.

Zvláštní postavení rituálu, jako souhrnu úkonů, t. j. činných prvků, stojících mezi subjektem a objektem, jakožto prvým a třetím členem magického aktu, určuje samo sebou povahu rituálu, jako nezbytné náležitosti trojčlenné magie objektivní, mediální. Zajisté se ovšem může mluviti též o rituálu na př. v magii jednočlenné simplex (Jógu) pokud i tento užívá k dosažení svého cíle jistých, na venek patrných úkonů (na př. posice [asanas], modlitby, šamanistického tance dervišů, a pod.). Úplná, ideální bezobřadnost (bezforemnost), tudíž nepřítomnost rituálu v nejširším, ovšem nepraktickém smyslu, jest výsadou toliko Bytosti Nejvyšší, mimo níž nic vnějšího nestává.

V praktickém užití nemluvíme však již o rituálu tehdy, jakmile opustí jakkoliv na venek smyslům patrné formy projevu.

Řekli jsme, že toliko očarování a theurgie (včetně nekromantie) bude předmětem těchto kapitol. Máme-li pak na zřeteli dříve podané definice očarování a pod., bude v tomto případě rituálem „souhrn všech na venek patrných úkonů, jimiž se uplatňuje užívání všech cest a .prostředků, o nichž mluví příslušné definice maleficia a theurgie.“ Užíváme úmyslně posledního slova theurgie místo evokace. Této totiž nezná officielní babylonská magie v tom smyslu, jako na př. Novoplatonismus, Kabbala, nebo vůbec středověká tradice babylonská v Evropě. Očarování lidskými čaroději a neblahá posedlost démony, byla, jak jsme již častokráte připomněli, posuzována stejně co do účinků i magické obrany, a také rituál obou je stejný v podstatě i mnohdy jednotlivostech. Tím nechceme však říci, že by v Babylonii neexistovala známost evokace démonů přímo tak, jak si z pojmů theurgie obyčejně dedukujeme. Zdá se, že podle jistých prvků rituálu očarovacího a nekromantického, pokud jsou nám po ruce, a pokud lze též odjinud s bezpečností usuzovati, nebyla pravá evokace démonů babylonským magům nikterak neznámou. Avšak prameny literární, odkud toliko jest nám možno přímo čerpati, byly jen jednostranným výplodem officielní, veřejné, takřka professionální kněžské magie, co se nehodilo pro veřejnost a spadalo do pojmů mystérií, bylo zajisté mezi zasvěcenci toliko ústně tlumočeno, nebo i snad zaznamenáno způsobem, nám dosud literárně nedoloženým. Z toho důvodu také nemáme, leč analogií z bible, přímých zpráv o jiných magických fenomenech, mimo úkazy trojčlenné magie objektivní mediální, na př. o zjevech magiae obiectivae simplex (levitace, telekinese, ektoplasmie a pod.), nebo i magiae subiectivae (fakirské úkazy), neboť právě výhradní téměř bezforemnost a nedostatek určitého rituálu (při výlučné závislosti fenomenů toliko na moci magikovy vůle) činil objektivní záznam zbytečným.

Rituál očarování byl dvojí: útočný a obranný. Útočný byl dále jen aktivní, nebo passivní. O rituálu útočném nemáme přirozeně přímých literárních pramenů, neboť jako úkon černé magie nemohl býti předmětem kněžských officielních sbírek magických, jež byly právě určeny k ochraně veřejnosti před magickým zlem. Nepřímo jest nám však útočný rituál bezpečně znám z popisů, obsažených v magických rituálech obranných, a konečně z praktik obranných rituálů samých, jež používaly při aktivním zásahu tak zv. zpětným nárazem přesně těchže method, jako černí magové při svém útoku. Z příbuznosti působení zlých čarodějů a démonů, vyplývá tak často již zdůrazňovaná příbuznost očarování a obřadu theurgického. O útočném rituálu démonů není přirozeně praktický řeči, neboť démoni, podle všeobecné víry a zkušenosti zmocňovali se svých obětí bezprostředně, spíše bychom tuto jejich činnost mohli posuzovati jako bezforemný zásah magiae obiectivae simplex. Obranný theurgický rituál jest naproti tomu také aktivní a passivní a co do prostředků i formy v podstatě zcela stejný s obranným rituálem očarovacím. Obřad nekromantický, pokud se o něm zachovaly kusé zprávy, jest typu evokačního a bude o něm promluveno zvláště. Netřeba připomínati, že se při obranném rituálu ať očarovacím, či theurgickém methoda aktivní s passivní často kombinují.

Rituál jest tudíž „souhrn úkonů na venek patrných, prováděných subjektem na objektu, nebo vzhledem k tomuto.“ Tyto úkony mohou býti buď přímé, nebo symbolické. Úkony posledního druhu jsou nejčastějšími a pojmově i technicky zvláště důležité.

Již dříve jsme se naučili děliti navzájem různé druhy magie podle počtu členů a užití magické methody. Očarování i theurgie s nekromancií patří trojčlenné magii objektivní mediální, a tak zv. mediální agens, onen prostřední člen mag. poměru jest prvkem nejdůležitějším a bude nám, právě pomůckou, rozlišování různých forem rituálu. Tyto mediální agencie rozdělili jsme na: 1.) autodynamické (a sice živé — hlavně bohy a démony, a neživé), dále 2.) Volty, 3.) Ferencie a posléze 4.) Akcidence.

Magické methody krom prvé subjektivní (jež v trojčlenné magii nepřichází), jsou buď essentiální (nazoraer), nebo analogická.

Podle těchto základních prvků, (o nichž jsme již pojednali blíže v příslušné kapitole), určíme i oba druhy rituálních úkonů (přímého a symbolického). Přímá methoda rituálu bude se hlavně opírati o agencie autodynamické, nebo ferencie a vylučuje používání voltů, nepřímá methoda, prakticky nejčastější, spočívá v symbolických úkonech za nutného použití voltů a s event. přibráním ferencií a též i autodynam. medií. Čtvrtý druh mediálních agencií, akcidence, mohou při rituálu napomáhati jak v přímém, tak symbolickém působení. Pro snazší porozumění právě řečeného stůjtež zde následující příklady: Přímé působení pomocí autodynamických, neživých medií jest dáno na př. použitím talismanů, a to buď prostě, nebo s pronesením určitého říkání (řeč = ferencie). Přímým působením jest však též použití pouze ferencie při očarování kletbou, zlým pohledem (ferencie zde = slovo, řeč, v druhém případě: zlý pohled, resp. ód, emanující z oka čarodějova). Použití voltu podmiňuje naproti tomu vždy nutně přítomnost symbolického úkonu, event. s autodynam. mediem, (na př. talismanem), nebo ferencií (říkání). Konečně akcidence (na př. určitý čas, nebo místo) mohou býti vždy nepostradatelny při rituálu a obojí jeho methodě.

Závislost obřadní formy na druhu mediálních agencií jest tudíž prokázána, a další její popis jak při očarování, tak i theurgii objasní se nejlépe na těchto; také formy rituálu, ať přímá, či nepřímá (na symbol. úkonech spočívající), upíná se těsně k různým druhům mediálních agencií a bude proto též posouzena s nimi.