Kapitola 47a.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 47a.
AMULETY A TALISMANY.
Mezi autodynamickými mediálními agenciemi neživými, vynikají zvláště a nejvíce talismany a amulety. Talisman, (kteréžto slovo, řečeno mimochodem, jest původu arabského a zní vlastně správně talsam [též tilsem] viz: Lane, Arabská společnost, etc. str. 41, pozn.) — byl ovšem již bezpečně znám a užíván vyspělým okkultismem babylonským. Také amulety, druh to talismanů — hrály v babylonském magickém rituálu význačnou úlohu, a sice na rozdíl od talismanu vlastního, (podle uznávaného, byť nepřesného výkladu) jako talismany (zde v širším smyslu slova) passivního, obranného charakteru, (kdežto talismanu vlastnímu nutno rozuměti jako stělesnění nějaké činné, aktivní ideje).

Talismany babylonské byly druhu nejrozmanitějšího. Za prvotní jejich vzory bylo by považovati různé magicky-symbolické obrazce na předmětech votivních, ozdobných, neb i věcech všední potřeby. Pro historii těchto emblemů, platících v okkultismu podnes, jest důležitým, byť v příslušné literatuře dosud málo oceněným dokladem stáří a významu právě jejich vyskytání se v památkách babylonských. Z různých stylisovaných symbolů vesmírných vztahů vzhledem k člověku a jeho světu, jež, u vědomí jejich magických sil byly používány jako talisimany, zaujímá prvé místo Tetragram ve formě kříže. Bylo by totiž velikým omylem spatřovati snad ve kříži teprve nově vynalezené poznávací znamení a symbol víry křesťanské. Dávno před vznikem křesťanství byl již kříž znám ve všech svých obdobách jako mag. obraz čtyřstranného vesmíru a symbol božské čtvernosti, promítnuté v pláň fysickou. Abychom podali několik důkazů o této skutečnosti, omezíme se však toliko na pole babylonské a jí nejbližší sousední kultury.

Již v nejstarší periodě šumerské a s ní stejně staré, ne-li starší elamské, objevuje se zhusta symbol kříže zjevně s úmyslnou náboženskou, resp. talismanickou tendencí. Elamský kříž jest stejnoramenný, jednoduchý, šumerský pak má někdy kruh tam, kde se protínají ramena kříže. Kroužek na stejném místě, ramena však neprotínající, mají ostatně i některé, obdobně provedené kříže protoelamské z doby určitě před r. 3000 př. Kr. Zdá se, že jest zjevný vztah a příbuznost mezi nejstaršími znaky kříže u prvých Elamitů a Šumerů. Kříže z doby elamské, provedené často s různými uměleckými variantami, avšak vždy stejnoramenné, nacházíme nejčastěji na malovaných vásách, nebo jejich střepech; (více takových příkladů uvádí a reprodukuje na př. dílo Délégation en Perse). Pocházejí většinou z vykopávek v hlavním městě elamském Susách (Šušún). Z pozdější, avšak stále ještě archaické doby jest znám neobyčejně složitý, jednou čarou provedený kříž na bizarní pečeti, jejímž vlastníkem byl „Lugalanda nukumal patesi Širlabur-ki“ (= L., patesi [kníže] města Lagaše), jak s prava na levo možno čísti na hořejším okraji otisku uprostřed. (Tato pečeť jest snad nejumělečtější skvost reliefové šumerské plastiky; její obraz jest reprodukován v Jeremiasově díle: Handbuch, etc., str. 99.)

Z doby asyrsko-babylonské setkáváme se s křížem na šatě bohů (na př. obraz prostředního boha na pohraničním kameni, t. zv. kudurru z doby bab. krále Nabú-šum-iškun-a). Interessantním v tomto směru jest dále monolith asyrského krále Šamší-Adad-a (825-813 př. Kr.), nalezený v Nimrud-Kelachu. Na něm jest vytesána podoba krále s korunou a mečem po boku, na jehož prsou, prostých jinak všech ozdob, visí na řádové stuze kol krku krásně provedený a nám dobře známý Johanitský kříž!

V témže svém díle (viz shora!) uveřejňuje ostatně Jeremias (str. 98) reprodukci egyptského obrazu velekněze z Memfi, jehož prsa zdobí složitý šperk s četnými (nejméně šesti) kříži, na způsob naších řadů. Přirozeně se shledáváme s křížem též u babylonských sousedů, na něž působila sineárská kultura; na př. užívali často křížů co talismanů arijští národové Hetitů v Malé Asii a nad Syrií na Eufratu. Některé z nich mají i u nás obvyklou podobu kříže s delším svislým ramenem. Také na Krétě nalézáme kříž, jehož ramena končí malými kroužky.

Obdobou kříže, jenž byl výhradním symbolem Slunce (v Babylonii též Saturna, jenž jest projevem slunce ničivého), jest Svastika, toto starobylé a posvátné zpodobnění kolotajícího, činného slunce. Představuje kříž (symbol činné síly ve vesmíru), a sice v činnosti, pohybu. Otáčením kříže kol jeho středu tak, až jeho ramena ztrácejí se v závratném kmitání, vzniká konečně kruhovitý terč s význačným středem: Symbol Universa, vzniklého ve své nekonečné rozčleněnosti, pohybem, t. j. Životem čtyř zákl. prvků, neb sfér. Svastika pak, jako střední názorné stadium mezi křížem a terčem naznačuje svými nedokreslenými úseky toto vznikání kruhové plochy z otáčejícího se kříže a jest spolu symbolickým obrazem aktivního spermatu, jež víříc, vniká do ženského vajíčka (znázorněného zde kruhem) a oplodňuje je životem. Svastika, zvaná také svaz, (souvaz) nebo sekáčový kříž (německy: Hackenkreuz), není nikterak snad ojedinělým symbolem, jejž pangermánská vzpupnost usiluje učiniti výhradním znakem německého Herrenvolku! Daleko ještě spíše se vyskytujíc u Slovanů (kde má také původní název), a to ve všech dobách se všemožným způsobem užití na nádobách, popelnicích, obětních kamenech, národním vyšívání (Bulharsko!), objevuje se i na nejstarších památkách v Babylonii a sousedství. Délégation en Perse XIII., Pl. XLI., Nr. 3. reprodukuje obraz prastaré elamské vásy ze súské nekropole, na níž jsou, spolu s elamským křížem, znázorněny dvě typické svastiky. Na jiném místě shledáváme se opět se svastikou hlavně v Asyrii ve starší době na poklopech hrnců a jako s kamenickým znamením kol r. 1300 př. Kr. Poslední skutečnost připomíná tak nedávno vyslovenou theorii, jež se ve svastice domnívá spatřovati mezinárodní značku keramiků, vzhledem k jejímu nápadně častému vyskytání se na hrnčířských výrobcích Evropy a Přední Asie, a to již v době předhistorické. Zdá se, že i tento názor bylo by možno zcela nenásilně spojiti s okkultním a metafysickým významem svastiky. Vynalezení hrnčířského kruhu znamená totiž epochální a téměř symbolický objev v kultuře lidstva. A tak svastika, jato symbol slunce mohla býti zcela dobře zvolena též za symbol hrnčířského umění již v pradávné době, vzhledem k samo sebou se nabízející příbuznosti představ žhoucího, tvořivého Slunce a hrnčířského, taktéž tvořícího kruhu, k němuž se associací připojuje představa utvrzujícího žáru hrnčířské pece. Umění hrnčířské se sochařským bylo ostatně u všech národů pokládáno za umění božské, vždyť i bozi stvořili z hlíny prvního člověka, a z toho důvodu právě nese na př. bohyně Ištar příjmení „Hrnčířka“.

Vedle tetragramu, t. j. kříže a svastiky, těšil se v Babylonu úctě i pentagram, tento magický symbol mikrokosmu (fys. světa). Podivnou logikou značí pentagram v klínovém písmu znak Ub (= tupku, nebo kibratu), t. j. buď světovou stranu, nebo též sféru v tom smyslu, v jakém mluvíme v okkultismu o pláních, na př. astrální. Světových stran jest ovšem toliko čtvero, zdá se však, že babylonští mágové chtěli touto pěticí ve shodě s pozdější logikou kabbaly vystihnouti principielní jednotu čtverného světa, vyslovujíce axiom: čtveřice jest jedno (a ciframi: 5 = 4 + 1).

Z jiných magických symbolů jest v historii magie vůbec důležitým t. zv. caduceus, ona význačná dvojitá berla Merkurova, jež vyjadřuje dvojpolárnost Sil, bohaz a jakin, ód a ob astrálního Působce. Jest nyní jisto, že myšlenka tohoto velikého symbolu pochází z Babylonie, a to již z doby nejstarší. Sarzec uveřejňuje ve svém díle (Découverts en Chald., Pl. 44.) výzdobu vásy z doby již častěji zmíněného šumerského vládce Gudey: Dva korunovaní, okřídlení démoni po obou stranách drží mezi sebou magickou hůl boha Nin-giš-zidy („Pán spravedlivé [kouzelné?] hole“), již tvoří dva hadi, obtáčející známým způsobem vlastní hůl a čelící na jejím vrcholu hlavami symetricky proti sobě. Podle zakončení dole jest to vlastně jediný had, jenž na prodlouženém těle nese na místě ocasu druhou hlavu. Pravzor caduceu v kouzelné holi babylonského boha jest tudíž nepopíratelný. Současně jest tato hůl vzorem známé lékařské hole boha Asklepia (had hůl obtáčející), neboť božstvo Nin-giš-zida bylo bohem výlučně léčebným a v době řecké s Asklepiem identifikováno.

Poznámka: K tomuto poznatku bylo by připojiti ieště jinou dedukci. Ona hůl s měděným hadem, kterou Mojžíš podle Exodu léčí hadem uštknuté již pouhým pohledem na ni, jest zjevně kopií hole léčebného babylonského boha Nin-giš-zidy, jenž byl učenému Mojžíši v té době (směšování babylonské a egyptské kultury za tamní 19. a 20. dynastie), jistě znám. Tak a nejinak bude nyní podle našeho názoru vykládati tento, jinak podivný prostředek Mojžíšův, jenž se tak objevuje novým potvrzením panbabylonistické these, ať si jej vykládají katoličtí a evangeličtí exegeti sebe násilněji (na př.: že had na holi jest vědomý předobraz Kristův na Kříži [sic!]!)

Také talisman, nazývaný v Egyptě Onech (Anch), t. j. život, ve formě tau (T) s kruhem nahoře (crux ansata), obdobný stauru gnostiků objevuje se, patrně vlivem egyptským v době amarnské, ale též i starší. V díle „Altorientalische Texte u. Bilder zum altem Testament“ jest vyobrazen velmi starý amulet, určitě z doby vlády I. dynastie z Babilu (tudíž kol r. 2000 př. Kr.). Pochází z Kanaanu (naleziště: Tell ta' ánnak, viz: Sellin I., str. 28) a náležel jistému „Atanachili-mu, synu Chabsi-ovu, služebníku boha Nergala“, jak svědčí klínový nápis na levé straně. Uprostřed amuletu jsou pak dva znaky Onech nad sebou, a pod nimi pták. V pravo, (poškozena), jest znázorněna adorační scéna se směsí klínového písma a egyptských hieroglyfů. Zdá se, že rozeznáváme klínopis „an“ (= ilu, dingir: bůh), hieroglyfy: „nefer“ (= dobrý), dále „ka“ (= duše) a snad „setep“ (?). Celek tvoří amulet neznámého významu, jenž v podobě pečetního válečku zavěšován byl na prsa, nebo nošen na zápěstí.

Než promluvme si nyní o vlastních babylonských talismanech. Některé z nich sloužily zřejmě jako amulety k ochraně proti všeobecnému, často blíže neurčenému zlu, vlastních talismanů bylo opět používáno v mag. rituálu aktivně, a bylo jimi čeleno určitému démonu některé nemoci. Původní termín pro talisman jest šumerský název sagba (?), semitsky mamítu, ačkoliv toto slovo značí také kouzlo, očarování vůbec. Pokud se amuletů týče, sloužily nejčastěji k ochraně příbytků před vniknutím zlých démonů. Sestávaly buď z hliněných destiček s kouzelným nápisem, nebo z obrázků, či dokonce sošek bohů a démonů, vždy však s případným nápisem. Manipulace s těmito amulety byla různá: věšely se do rohů místnosti, na vynikajících místech, hlavně však ve dveřích a jiných otvorech tak, jak jsme se na př. již zmínili při popisu démonů o zavěšování a podobě sošky zloducha „Západního větru“, na příslušné světové straně domu. Tento obyčej zdědili po Babyloňanech Židé, kteří podnes ověšují svá okna a dveře cedulkami s kabbalistickými formulemi a obrázky. Pouze na místo hlíny nastoupil jako materiál pergamen, nebo i papír. Jiné používání talismanických sošek připomíná opět rituály očarování. Sošky bohů byly totiž jako talismany zahrabávány pod prahy bran a dveří, jak o tom svědčí Bottův nález v královském paláci v Chorsabadě — (palác: Dúr-Šaru-kín [= „hrad Sargonův“] asyrského vladaře Sargona II.), jenž sestával z několika sošek z vypálené hlíny, představujících různé bohy, na př. Béla, Nergala a pod. (Viz: Lenormant, str. 48.) Nástupce Nabukadnezarův, král babylonský Nergal-šar-usúr zmiňuje se ve svém nápise, že ve znovuzřízené chrámové věži umístli pod brány: „osm talismanických figurek z bronzu, jež nepřátele a veškeré zlo úděsem zahánějí“. (Lenormant: ibidem.) Podobný účel mělo i zatloukání sedmi hřebů do vnější strany dveří; hřeby tyto představovaly pak ochranné souhvězdí, zvané: Šibittu, t. j. „Sedm“ (= Plejady). Také známé nám již kolosy dobrých okřídlených geniů (Lamasu) a býčích sfing (Šedu, Kirubu), měly v branách měst, chrámů a paláců podobný, nápisy doložený účel. Dodatkem k otázce materiálu amuletů budiž podotčeno, že jím byla (vedle hlíny vypálené, nebo terakoty) také sádra, asfalt, kámen a konečně i kov (nejčastěji bronz).