Kapitola 48a.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 48a.
VOLTY.
Nejdůležitější pomůckou a formou čarodějných praktik babylonských magů, při očarování, avšak též při aktech theurgických bylo používání tak zv. voltů. Představují, jak jsme již poznali druhou skupinu mediálních agencií a sice ty z nich, které nemají již sil samostatných, tkvících na nich od samotného jejich vzniku, tudíž bez úmyslného působení a přání magikova v tom kterém případě, (tak jako jest tomu při autodynamických agenciích), nýbrž jsou magickou působností obdařeny teprve v důsledku nějakého kouzelného aktu, jenž je činí účastnými mocí a vlastností subjektu nebo objektu.

Při tak zvané essentiální methodě působení, zakládající se na principu magického zastupování (nazoraeru), jež jest hlavní formou činností v trojdílné magii objektivní mediální, jsou volty naprosto nutnou podmínkou zdaru ve většině praktických případů. Na nich se pak manifestují symbolické akty, vyplývající svou technikou právě z používání essentiální methody magického činu.

Slovo volt pochází z latinského slova vultus = obličej, podoba, a tímto svým etymologickým významem nekryje se vlastně přesně s pojmem, jaký hodláme si učiniti o voltu v theorii očarování. Navrhuji však z historických důvodů podržeti tento ustálený název, a rozlišiti dále tento pojem voltu v širším slova smyslu (všeobecně): 1.) ve volt v užším slova smyslu, a 2.) v tak zv. mumii („magnet“).

Volt v užším slova smyslu může býti opět buď: A.) subjektivní, čili kontaktový, a B.) objektivní, přímo působící. Volt subjektivní nemá zprvu ničeho společného s objektem a jest buď bez určitého tvaru (amorfní) vzhledem k objektu, jako cíli očarovacích praktik, nebo může míti též vzhledem k objektu podobu sošky, či obrazce. Od voltu objektivního (viz svrchu ad B. a dále ještě), liší se tím, že jeho sošky a obrazy nejsou hotoveny k zamyšlené podobě oběti a nemají s ní tudíž ničeho společného. Lidský tvar těchto soch a pod. slouží toliko jako pomůcka k bližšímu určení cíle útoku (na př. noha, ruka, hlava oběti). Jinak možno definovati subjektivní, kontaktový volt jako „věc, na níž jest čarodějem (subjektem) magicky (imaginací, magnetickými tahy a pod., včetně aktů symbolických k témuž účelu) soustředěna útočná idea jakéhokoliv druhu na způsob fluidického, nebo psychického (působení astrální, neb mentální) náboje, jenž se vybije podle plánu teprve docíleným kontaktem s obětí (odtud název kontaktový)“. Příklad: Magik (francouzský způsob) soustředí záhubnou, útočnou ideu jakousi, imaginací na vejce, nebo ropuchu, probodanou hřeby, event otrávenými, (případně moderní nigromant použije k témuž účelu bakterií některé obyčejné, avšak smrtící nemoci), na to zakope tento subjektivní volt pod práh domu své oběti. Kouzlo začne působiti teprve tehdy, až když obět překročením prahu, (neb dotknutím se při tom voltu) uzavře kontakt se skrytým voltem (odtud název „kontaktový“). Chceli dále magik na př. ochromiti pravou ruku své oběti, zakope pod práh domu svého nepřítele (sošku) podobu oné pravé ruky, do níž jsou zabodnuty hřeby a pod. Také zde jest potřebí kontaktu pro uvolnění a vybití náboje, jejž v daném případě představuje symbolicky idea ochromení. Pravili jsme výše, že náboj onen může býti buď fluidický (právě uvedený případ), nebo též psychický: k voltu je imaginačně připoutána (přikouzlena), aby se však poté dotknutím, etc. (kontaktem) opět uvolnila, idea úzkosti, zádumčivost, neb i nutkání k sebevraždě.

Voltem objektivním (viz svrchu ad B), přímo působícím, rozumíme zastupující ideu (nazoraer!), jež hlavně vnější podobou a známkami snaží se napodobiti určitý objekt, na nějž se magicky útočí, a to s přímým účinkem, bez nutného předem kontaktu.

Mumie jest beztvárný volt jakéhokoliv druhu, taktéž s přímým, bezkontaktovým účinkem, a jest vnitřně (fluidicky) sharmonisována (sladěna) s objektem mag. útoku.

Oběma těmto druhům jest společný (jakožto mediálním agenciím v širším smyslu) prostředkující charakter, cosi podobného a spojujícího je s objektem, ať hned od počátku či ve stadiu potomním. Toto tertium comparationis, t. j. společná, spojující idea jest při objektivních voltech přímo působících závislá od vnějších vlastností objektu, při mumiích však závisí na fluidické příbuznosti, jež se na venek obyčejně nijak zvláště nejeví. Kromě toho jsou přirozeně možný kombinace objektivních voltů přímých s mumiemi; tyto jsou v praksi nejúčinnější, jako vůbec mumie jsou pravidelně automaticky, a to značně, citlivější pouhých voltů, jež vyžadují veliké síly imaginační a magicky školené vůle. Ohledně voltů objektivních navrhuji toto rozdělení: Pro volty obj. přímo působící hodí se nejlépe název figury, manipulace s nimi budiž nazvána figurace. Figury i figurace může býti: 1.) mentální (čaroděj si živě imaginuje v duchu podobu oběti, na niž poté provede útok a to slovním symbolickým aktem, nebo kletbou, zakletím), 2.) figurace pravá, čili másenická (másená = hebrejsky: socha), nejznámější to očarování pomocí voltu. Podstatou této figurace jest soška, nebo vůbec sošku nahrazující trojrozměrný, hmotný útvar, představující oběť. Tímto tvarem může býti neživá soška, nebo i vhodné zvíře ji zastupující (ovce, ropucha). Sošce skutečné dává se v magické praksi název dagyda. 3.) figurace obrazková, čili temunická (temúná = v hebr.: obraz), kde fotografie, malba, výkres oběti, tuto zastupuje.

4.) Konečně můžeme mluviti také při objektivních, přímo působících voltech o figuraci amorfní, resp. o voltech amorfních, kde určitou podobu sošek neb obrazů zastupuje symbolicky jakákoliv věc hmotná (ne však mumie), na př. cibule, srdce zabitého zvířete a pod.

„Mumií jest pak každá věc, jež vešla ve fluidický styk s obětí a stopu tohoto styku v sobe zachovává, ať jest to látka, původem přímo z oběti (hlavně: krev, nehty, vlasy), nebo odjinud, pokud dotykem, nošením, nebo jiným vhodným způsobem zanechal na ní objekt svou fluidickou stopu (na př. oděv, obětí nošený a vůbec předměty denní potřeby, jí užívané)“.

Působení objektivních voltů přímo působících a mumií jest tudíž okamžité, přímé a nevyžaduje k realisaci útoku teprve kontaktu s vyvolenou obětí.

Svrchu podané rozlišení jest přirozeně ne zcela úplným co do podrobností; nedostatek místa nám nedovoluje blíže rozvésti všechny theoretické i praktické vztahy a celkový rozbor nauky o voltech, jež má býti toliko tímto pokusem poprvé v historii magie aspoň v hlavních rysech normalisována a logicky ve svých pojmech vytýčena.

Vraťme se však k magii babylonské: ze všech druhů voltů, v předešlé stati vypočtených nemáme sice přímých dokladů o užívání voltů subjektivních kontaktových, není však příčin, domnívati se, že by babylonským čarodějům nebyl tento způsob znám. Opět nesmíme zapomínati, že dochované nám rituály obracejí se vůči většinou anonymním útočníkům, z toho plynoucí neznalost jejich vylučuje pak ovšem sama sebou možnost docílení kontaktu. Z tak zv. voltů objektivních, přímo působících není taktéž dokladů o užívání figurace mentální. Naproti tomu figurace másenická (pomoci sošek) dosáhla v Babylonii neobyčejného rozšíření, a figuraci temunickou (obrazovou), v podstatě s ní stejnou, vylučují toliko technické obtíže, neboť není zde prakticky vhodného materiálu k potřebným obrazům, a techniky, jež dávala raději přednost sochám před obrazy, užívanými většinou toliko k účelům monumentálních dekorací ve způsobu spíše reliefu, než stejnoplošné kresby, neb malby. Figurace amorfní byla taktéž ve veliké oblibě; v textech nám známých objevuje se téměř častěji, než na př. figurace másenická (sošková). K jejímu rituálu pojí se celá řada zvláštních symbolických úkonů, jež babylonský způsob očarování tak charakterisují.

Konečně o mumiích máme také, leč nepatrné zmínky; důvodem k tomu jest opět hlavně officielní ráz nám dochovaných textů, jež se obírají toliko magickými protiakty vůči většinou neznámým objektům, jejichž anonymita ovšem potom brání opatření si vhodné mumie.

Pokud historických údajů se týče, podává nám stáří kouzelných sbírek Šurpu a Maklu samo sebou svědectví o starobylosti používání maleficia, jež v užívaných zde formách bylo zcela jistě vynálezem již šumerské kultury v době před prvými králi spojených Šumerů a Akkadů, tudíž před r. 2700 př. Kr. O tom, jak byly akty očarovací obvyklé, a takřka v magické praksi Babyloňanů zakořeněné, svědčí několik dokladů. Očarování jest jedinou a vždy hlavní methodou v magickém boji, ať jest jeho cílem člověk, nebo démon, proti němuž se postupuje ostatně shodně, jako by byl nepřátelským magem. V babylonských žalmech (IV. R2 60, C, Jeremias, Handbuch, 321) naříká ubohý smrtelník:

„kořistí smrti jsme jeden jako druhý,
neboť nelze hotoviti „obrazů“ Smrti.“