Kapitola 49a.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 49a.
SYMBOLICKÉ ÚKONY, S VOLTY SPOJENÉ.
Princip magického zastupování (nazoraeru) podmiňuje výkon celé řady rozmanitých činů, konaných buď s volty a mumiemi, nebo samostatně. Pojednáme nyní o podobných aktech pouze vzhledem k prvým dvěma případům, a do skupiny ferencií pod heslem: magický posuněk zařadíme všechny ony úkony, jež stojíce o samotě bez nutné souvislosti na př. s volty, stávají se významným nositelem magikovy vůle.

Pokusíme se rozlišiti tyto úkony podle příbuznosti, jež bude podmíněna druhem voltů, na něž jsou vázány. Nejčastějším materiálem figur a voltů vůbec byly hořlavé látky. Spalovací proces byl uznán již šumerskými čaroději za nejvhodnější prostředek, jak působiti protivníku skutečně vybraná, a co do trvání regulovatelná muka, jež trýznila celé tělo oběti, jak oheň postupně sžíral a rozpouštěl figuru na celém jejím povrchu. O všeobecné oblíbenosti symbolického pálení v babylonském rituálu svědčí úcta, jaká se stala údělem boha ohně Girru-Nusku-a, a jež jej učinila jedním z nejdůležitějších božstev kouzel. Také již názvy příslušných magických sbírek jsou významné. Obě jména Šurpu a Maklu znamenají totiž, jak již řečeno: „spalování“. (Prvé slovo jest od verba šarápu = páliti, hebrejsky sáraf; odtud Serafím [Serafové] = ohniví andělé.)

Symbolické spalovací akty jsou tudíž obsahem hlavně zmíněných sbírek a objevují se jako doplněk i při jiných ještě symbolických úkonech. Zatím, co se volty nad ohněm rozpalovaly, nebo pomalu roztékaly, vzýván bůh Girru v obranných textech knězem-zaklínačem; zlí čaroději sami vzývali buď též svatokrádežně boha ohně, nebo vysílali alespoň při aktu nenávistné kletby na účet svých obětí.

Příklad některých officielních rituálů při symbol. spalování (Maklu II.):

„ó, silný Girru, ty, jenž jsi „hrozným dnem“ (nanduru)
upal čaroděje a čarodějnici!“

Nebo: (Maklu II., 132-135, Jastrow I., str. 308):

„v tamto dni (dnes) přijdiž ku soudu mému,
potlač zlobu, pokoř zlo!
Jako že tyto (volty) se chvějí, roztékají a tají,
tak nechť se chvěje, roztéká a taje můj čaroděj a má čarodějnice!“

Právě citované tantram jest po technické stránce charakteristickým svou stručností, názorností a určitostí. Všimněme si jen, jak se v kletbě na čaroděje pečlivě opakují tatáž slova, jimiž byl před tím líčen osud kouzelných figur pod dotekem ohně. Symbolický akt spalování se tu takřka imaginací plasticky přenáší na vytknutý cíl.

V Maklu I., 135-143, Jastrow I., 308, útočí se i proti démonům, (již jsou jmenováni obvyklým pořadem), očarovacím rituálem, realisovaným symbolickým pálením jejich sošek:

„Zdvíhám pochodeň a vaše sošky zapaluji!
Vy, obrazy démonů  —  —  —  (zde jména)
chvějte se, rozpouštějte a zanikejte!
Váš kouř nechť stoupá vzhůru k nebesům,
vaše údy nechť bůh slunce zahladí,
vaše síly nechť zlomí veliký kouzelník, syn Éův (= bůh Marduk)!“

Líčení toto jest vskutku sugestivní! Nechť si jen čtenář představí, jak zaklínač, polohlasně odříkávaje toto tantram, přistupuje k trámu, s něhož visí deset škaredých figur démonů, ze smoly zhotovených, a vyslovuje postupně jména jednotlivých zloduchů, zapaluje je pochodní. S prskáním, v mámivém chvění v šalebné hře plamenů, hoří sošky a roztékají se, pozbývajíce tvaru, zatím co čpavý kouř vystupuje mezi trámy vzhůru. Fantastický obraz, hodný štětce malířova!

Tyto příklady dostačí nám k pochopení věci, pokud se jedná o symbolické spalování. Než zajímavé byly též symbolické, zničující akty pomocí vody. Čaroděj utápěl v nádobě s vodou symbolicky figuru své oběti, prodlužuje často její muka pozvolným naléváním vody. Realisoval-li se, jak z tradice víme, účinek ohně, jemuž byla figura oběti vystavena, v hrozném pálení a palčivé horečce, sžírající tělo nešťastníkovo až k smrti, jevil se opět účinek symbolického topení v zoufalé dusnosti; postižený lapal křečovitě po dechu jako tonoucí, dusil se, a v nejhorším případě zmíral konečně za příznaků udušení. Než nechme mluviti texty: Maklu III. 104-107, (Jastrow I., 310) uvádí tantram, jež vyslovuje magik, doprovázeje svá slova případnou manipulací s figurou své oběti:

„Já však tebe (čarodějníku), strčím do cisterny,
kotlík (vodou) naplním a líti jej budu na tvoji prokletou hlavu!“

O zvláštním, podobném způsobu protikouzla mluví opět jiné verše: zde se obrazné utopení uskutečňuje položením figury čarodějnice do modelu malé, chatrné loďky, jež odstrčena byvši do proudu řeky, pomalu tone. Místo ono (Maklu III., 118 až 126, Jastrow I., 310) zní:

„Ta, jež mne očarovala a mne okouzlila,
do proudu vody mne zavedla,
do toků vodních mne přivedla,
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —
Toto budiž (v odvetu) tvou lodičkou!
Jako tato lodička se roztrhne (ztroskotá),
tak i její kouzlo nechť se roztrhne a na ni a její sošku se svalí zpět!“

Zvláštní skupina symbolických úkonů upínala se dále k amorfním voltům, o nichž jsme již mluvili, a jejichž povaha určovala pak blíže ráz jednotlivých aktů. Vždy však téměř, význačná to známka důležitosti ohně v čarování, přistupuje i zde ke konci symbolické spalování k dokončení fenomenu.

Typickými amorfními volty byly cibule, datle, květinové plátky a palmové větévky, a posléze semena rostlin. Symbolický úkon spočíval buď v otrhávání okvětních plátků bylinek, nebo datlí s větévky, nebo konečně v postupném odhalování slupek cibule, a znázorňoval symbolicky vzrůstající seslabování sil čarodějových, případně jeho odtržení od větve života, t. j. smrt. V tomto směru budou nám příkladem tyto verše sbírky (Maklu V., 57-60, Jastrow I., 315):

„Vaše kouzlo budiž pryč odváto jako Pu rostlina, budiž obloupáno tak jako cibule,
budiž utrženo jako datle, otrháno jako květinové lístky,
(to) na rozkaz Ištary, Tammuze, Nany paní milosti,
a bohyně Kanišury, vládkyně kouzelnic.“

V tomto textu jest zajímavým vzývání toliko bohyň, jež zde jsou všechny vlastně projevy jediného ženského božství Ištary, s níž jmenován ještě jen nerozlučný její milenec Tammuz (Duuzu). Ištar-Nana vystupuje tu zjevně jako bohyně vegetace, vládnoucí použitými rostlinnými volty.

K vylíčeným obrazným úkonům přistupovalo často dodatečné spalování oloupaných slupek cibule, utrhaných datlí, nebo květinových lístků. Jak texty pro tento případ výslovně uvádějí, mělo býti očarování zrušeno při tom nenávratně tak, jako se spálené datle nebo cibule nenavrátí již do země, aby splnily svůj přirozený úkol. Text (Šurpu V., 55-59, J. 329) praví na př.:

„kouzlo budiž zaklínáním boha Éy
tak jako cibule obloupáno,
tak jako datle odříznuto,
tak jako palmová větévka odtrženo!“

Tato slova provázel magik zřejmě příslušnými symbolickými úkony, načež došlo ke spalovacímu aktu.

Šurpu, V.-VI., 60-70, (Jastrow I., 329) pokračuje:

„Tak jako tuto cibuli, slupek zbavenou a vrženou do ohně,
sžírající spálí plamen,
a ona nikdy více v zahradě již nevzroste,
prstí a stružkou nikdy více obtočena nebude,
ni její kořen nikdy více v prsti nezakotví (pak),
její stvol nikdy víc nevzroste a slunečního světla neuzří on, nikdy již,
a ona sama na stůl boha, nebo krále nikdy nepřijde
—  tak nechť kletba, kouzlo, žal a zármutek,
nemoc, nářek, hanebnost, zločin, prohřešení, hřích,
—  nemoc, jež vězí v těle mém, mém mase, údech mých,
nechť jako tato cibule jest obloupána (teď)!“