Kapitola 53.

MAGIE A DÉMONOLOGIE VE STARÉ BABYLONII.
Kapitola 53.
STRUČNÝ PŘEHLED RITUÁLU.
V předchozích kapitolách rozložili jsme magický rituál takřka v základní prvky a projednali o těchto zvláště a jednotlivě.

V této kapitole bude proto nutno uvésti příklad některého obřadu, jenž se vyskytal nejčastěji a jest pro babylonský magický rituál svou obvyklostí typickým.

Stůjž zde příklad očarovacího rituálu obranného. Očarovaný sám, nejčastěji však kněz zaklínač provede v chrámě tento obřad: Nejprve dlouhým přednesem vylíčí operatér sugestivně a v dramatické formě útrapy oběti, což slouží jako koncentrační meditace k většímu ještě roznícení vzteku přítomných vůči buď známým, nebo i neznámým čarodějům. Po tomto úvodu vzývají se příslušní bozi k pomoci a ochraně a provede se vlastní symbolický úkon za pomocí voltů a různých ferencií. Při vlastním úkonu líčí se polohlasem, aby pozornost účinkujících nebyla hlasitým zvukem odváděna od aktu, postupně právě prováděný akt a ke konci se připojuje: 1.) přímé vyslání líčených útoků na čaroděje, eventuelně s dovoláváním se božstev, ve formě direktních rozkazů nebo přirovnání: („jako se děje nyní to a to, staniž se ti to a to“), buď 2.) prohlašuje se s autosugestivním pochodem v kategoricky určitém a ubezpečujícím tomu, že kouzlo zlých čarodějů bylo nyní zrušeno. Ačkoliv neznáme rituálů černých magiků z přímých pramenů, dovedeme si snadno učiniti představu o tom, jak vyhlížely. Vyskytoval se v nich zajisté obdobný, více méně dlouhý obřad, v němž líčení útrap očarovaného v úvodní části nahražuje líčení skutečných, neb domnělých zel, jež způsobuje magikovi v životě jeho nepřítel, a nastávající oběť. A vzhledem k pružnosti morálky, jakou se v podstatě obyvatelé staré Babylonie vyznamenávali, aspoň v době klasické, nebudeme se diviti, jestliže se čarodějové a čarodějnice neostýchali také vzývati za pomocníky ve svém zlovolném počínání bohy kouzel, kteří byli jinak výhradní podporou bílé magie, neboť pokoutním vyznavačům goetie bylo snadno vpraviti se do přesvědčení, že oni jsou vlastně napadenými a nikoliv útočníky. Jinak byly podrobnosti rituálu v celku stejné, jen chrám, jako sídlo kouzel byl nahražen jiným vhodným a skrytým místem.

Obřady theurgické byly v principu tytéž, pokud byly pojímány jako ochrana před očarováním démony a pokud se při tom řídily týmiž praktickými zásadami. Úvodní část o utrpení jejich obětí byla zpestřena všeobecným a obsáhlým líčením záhubné moci démonů, jak vidíme na př. ve sbírce „Utukké limnúti“. Akt vlastní dál se ovšem nejčastěji v bydlišti nemocného a u jeho lůžka. Tam, kde se kouzelný obřad stává vlastně medicinálním úkonem, podporovaným použitím eventuelně různých talismanů, mastí a pod., dán jest vnější ráz rituálu již sám sebou. Ovšem přistupuje zde vždy k těmto prostředkům různé povahy předepsaná zaklínání, jež doprovázejí jistě i jejich přípravu.

Někdy jsou takto vylíčené démonologické rituály opravdu složitým aktem magického umění, při němž s pompou a složitou obřadností přicházejí k platnosti autodynamické agencie, volty a nosiči všeho druhu, kouzelný kruh a různé nářadí nevyjímaje. Na př. theurgický obřad při vymítání démony Labartum vyhlížel takto: Po všeobecném a barvitém líčení hrozné činnosti této démony, jež se patrně zpívalo neb recitovalo ve formě jakýchsi litanií, byla zhotovena za obvyklého předříkávání formulí figura démony. Pak bylo vůči ní postupováno jako vůči zajatci, jako ona opět držela ve své moci nemocného. Tento sám byl podroben během následujícího obřadu samostatnému léčení: mazání dříve již zmíněnou mastí za současného říkání magických formulí, a pod., vedle vystavení účinkům rozličných talismanů. Jeho lůžko bylo při tom stále obehnáno isolačním kruhem z navlhčené mouky neb sádry. Po tři dny musila pak státi figura Labartum u hlav nemocného (ovšem vně kruhu), spolu s 12 bochníky chleba, vodou ze studně a černým psem (patrně figurou), jenž byl, jak známo oblíbenými zvířetem této démony. Potrava a voda měla patrně sloužiti po tu dobu za symbolickou stravu démony, jež byla tudíž vězněna doslovně o chlebě a vodě, či snad chléb a voda, jako symbol pokrmu a nápoje vůbec byl dán Labartum proto, aby majíc na této oběti dosti, upustila od nemocného? Před tím byla již pečlivě vyčistěna světnice a seškrabáné při tom hlíny z podlahy bylo právě použito ke zhotovení figury Labartum. Během třídenního obřadu svítil prii tom stále v pánvi zapálený oheň a vedle něho, patrně do země zaražen, tkvěl meč. Na sklonku třetího dne přikročilo se pak k závěrečnému aktu: Tu byla soška Labartum vynesena ven, oním mečem rozbita (obrazný akt zničení a v koutě zdi zakopána, při čemž bylo ono místo pro jistotu ještě isolováno magickým kruhem. Při tomto počínání nesměl se operatér za sebe ohlédnouti. Jiným, neméně význačným symbolickým způsobem odplavení démony Labartu bylo její vsazení (nám jíž známé) spolu se soškami psů do často úmyslně chatrné loďky, s níž byla takto v démoně personifikována nemoc, puštěna po vodě a obrazně deportována do ciziny.

Jiným, poměrně nejmírnějším způsobem zacházení s hroznou touto nepřítelkyní člověka bylo, že po třídenním věznění, patrně pro výstrahu, byl jí smírně navržen kompromis: Obětováno sele, její taktéž oblíbené zvíře a srdce jeho vloženo v ústa dagydy Labartum, jako symbol ukojení hladu. Přirozeně byl celý konečný akt doprovázen příslušným zaklínáním a vzýváním bohů na pomoc. Také příbytek nemocného byl isolován známým nám způsobem ve dveřích, neb oknech.