LUCIFER.

LUCIFER.
Lucifer je jedno ze jmen obvykle používaných pro Satana, ale jeho význam je širší: světlonoš, jitřenka, též antonymum pro Krista apod.

Etymologie a původ
Slovo Lucifer pochází z latiny (lux = světlo, fero = nesu), kde znamená v překladu světlonoš, tj. v prvé řadě jitřenka (tj. jitřní hvězda, Venuše) a v běžné latině nemá žádný zvláštní význam. Planetu Venuši pravděpodobně římští astrologové nazývali Lucifer, než dostala v křestanské éře své dnešní jméno.

Svatý Jeroným tímto termínem překládá verš v knize Izajáš 14,12:
"Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodù! (lat.: Quomodo cecidisti de caelo lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes - „Jak jsi spadl z nebe, jitřenko, který jsi zrána vycházel, pospíšils k zemi, ty, jenž jsi zraňoval národy“.
V původním významu tento verš nemá se Satanem nic společného. Avšak z hlediska křesťanské mytologie, která se rozvinula po Jeronýmovi, se Lucifer stal nejvyšším andělem, hodností a mocí hned po Bohu. Pro svou pýchu však se postavil proti němu a Bůh jej srazil z nebe i s jeho anděly, kteří jej následovali. Tak se stal zlým a jeho následovníci jsou známí jako démoni.

Lucifer ve Starém zákoně
Jak již bylo řečeno, „Lucifer“ je jméno, kterým Jeroným přeložil hebrejský termín (helel ben šachar, „zářící, syn jitra“), kde „helel“ je termín pro planetu Venuši, „ben šachar“ označuje skutečnost, že vychází k ránu jako posel dne. V textu Izajáše se takto hovoří o babylonském králi, jenž byl pro svou pýchu svržen podobně jako zářící jitřenka. Autoři knihy Izajáš naráželi na starý mýtus známý např. v řecké podobě jako mýtus o Faethónovi.
Pozdější židovská tradice, kterou první církevní otcové dobře znali, hovořila o pádu andělů pod vedením Šemchazaje a Azazela (viz Kniha Henochova 6,6n.). Jiná legenda vyskytující se v midraši hovoří o kajícím Šemchazajovi zavěšeném mezi nebem a zemí jako hvězda, namísto aby byl uvržen do šeolu. Mýtus o Helelovi (Luciferovi) byl přenesen na Satana někdy v 1. století n. l. podle pseudoepigrafu Života Adama a Evy a apokryfní starozákoné Knihy Henochovy (29,4; 31,4).

Lucifer v křesťanské tradici
Křesťanská tradice o Luciferovi vychází jednak z Jeronýmova překladu Izajáše, jednak čerpá i z Knihy Zjevení svatého Jana („Apokalypsy“) 12,7.10, kde Jan ztotožňuje dávného hada z Edenu s padlou hvězdou, tedy Satana a Lucifera. Podobně ztotožňují Lucifera a Satana Tertullián (Contra Marcionem 11,17), Órigenés (In Ezechielem 3,356) a další.
Plně rozvinutá křesťanská tradice založená na Jeronýmově překladu Izajáše 14,12 učinila z Lucifera jméno hlavního padlého anděla, který ztratil svou původní slávu jitřní hvězdy. Pokud (hlavně před Jeronýmem) tento termín neoznačuje vlastní jméno Satana, používá se pro stav, ze kterého byl svržen a který ztratil.
Na rozdíl od pozdější tradice však Starý zákon nikde o pádu andělů nebo Satana nehovoří. Tato legenda má své kořeny především v apokryfní židovské a raně křesťanské literatuře. Nový zákon, pokud hovoří o jitřní hvězdě nebo o Luciferovi (v překladu Vulgáty), označuje tímto termínem obvykle Ježíše Krista, „jitřní hvězdu“.