NOC, SELÉNÉ, ZORA A SLUNCE.

NOC, SELÉNÉ, ZORA A SLUNCE.
Zvolna jede po nebi ve svém voze, taženém černými koňmi bohyně noci Nyx. Svým temným příkrovem zakryla zemi. Tma zahalila všechno vůkol Kolem vozu bohyně noci kupí se hvězdy a na zemi sesílají své zrádné, kmitavé světlo. Jsou to mladí synové bohyně Éóie (Zory) a Astraia. Je jich mnoho, je jimi poseto celé noční temné nebe. Hle, zdá se, že se na východě ukázala lehká záře. Stále silněji a silněji se rozhořívá. To vychází na nebe bohyně měsíce Seléné. Ostrorozí býci zvolna vezou její vůz po obloze. Klidně vznešeně jede bohyně Seléné po nebi ve svém dlouhém, bělostném hávu se srpem měsíce na závoji, který jí pokrývá hlavu. Mírně svítí na spící zemi, oblévá vše stříbrným svitem. Když bohyně měsíce objede nebeskou klenbu, spustí se do hluboké jeskyně hory Latmu v Kárii. Tam spočívá, pohroužen ve věčnou dřímotu, překrásný Endymión (starý kárský bůh snů). Jeho miluje Seléné. Sklání se nad ním, laská jej a šeptá mu slova lásky. Ale Endymión, pohroužen v dřímotu, ji neslyší. Proto je Seléné tak smutná a smutné je světlo, které lije v noci na zemi.
Blíží se jitro. Bohyně Seléné se již dávno spustila z nebeské klenby. Tu sotva znatelně pobledl východ. Jasně zahořela na východě zvěstovatelka úsvitu Éós – jitřní hvězda. Zadul lehký větřík. Stále jasněji se rozhořívá východ. Tu růžovoprstá bohyně Éós otevřela bránu, z níž záhy vyjíždí zářivý bůh slunce Hélios. V jasně šafránovém šatě, na růžových křídlech vzlétá bohyně Éós na rozjasněné nebe, zalité růžovým světlem. Ze zlaté nádoby lije bohyně na zemi rosu a rosa obsypává trávu a květy kapkami zářícími jako démanty. Libě voní vše na zemi, vše vydává vůni. Procitnuvší země radostně vítá vycházejícího boha slunce Hélia.
Se čtyřspřežím okřídlených koní, ve zlatém povoze, který ukoval bůh Héfaistos, zářivý bůh vyjíždí na nebe od břehů Ókeánu. Zdá se, že vrcholky hor, ozářené paprsky vycházejícího slunce, jsou zality ohněm. Hvězdy při pohledu na boha slunce prchají z nebeské klenby a jedna za druhou se skrývají. Stále výše se zvedá vůz Héliův. V zářícím věnci a dlouhém třpytivém šatě jede bůh po nebi a zalévá svými životodárnými paprsky zemi, dává jí světlo, teplo a život.
Po skončení své denní pouti se bůh slunce spustí k posvátným vodám Ókeánu. Tam jej očekává zlatý člun, v němž pluje nazpět k východu, do země slunce, kde je jeho palác. Bůh slunce tam v noci odpočívá, aby se následujícího dne znovu objevil ve stejném lesku.