PROBLÉM OČAROVÁNÍ -
Imaginace.
Druhým činitelem při očarování je tzv. imaginace neboli magická obrazotvornost, která je, abychom tak řekli, autosugescí vyššího řádu. Při obyčejné autosugesci mohou se ještě vyskytnouti stadia pochybnosti, imaginace naproti tomu vylučuje však veškerou pochybnost. Stav imaginace je stavem naprostého přesvědčení vzhledem k jejímu obsahu.
Zabývá-li se např. někdo myšlenkou, že je pronásledován, vyvolá ona svojí autosugestivní mocí obavy a úzkosti. Je to prostý akt autosugesce. Stupňuje-li se však tato autosugestivní činnost do té míry, že se dotyčná osoba domnívá skutečně vidět pronásledovatele, je to již počátek činnosti imaginační, v tomto případě patologické. Tu nestačí seberozumnější důvody a vysvětlování ke zdolání halucinace, vyvolané nemírnou činností rozrušeného mozku. Halucinovaný vidí pronásledovatele tak plasticky, tak reálně, že je o jejich skutečnosti pevně přesvědčen.
Imaginace je silou tvůrčí, jejíž obsah se vždy realisuje. Realisace nastala i ve shora uvedeném případě. Vizme jak.
Podle okkultní teorie je každá myšlenka hmotnou věcí, jejíž forma odpovídá jakosti myšlenky. O tom lze se přesvědčit dosti snadno pokusem. Přiložme v naprosto temném pokoji velmi citlivou fotografickou desku na čelo a soustřeďme po nějakou dobu (půl hodiny až hodinu) svoje myšlenky na určitou věc, např. na hodinové kyvadlo. Vyvoláme-li po té fotografickou desku, objeví se na ní obraz kyvadla více méně zřetelný podle toho, jak intensivní bylo naše myšlení. — Mysleme na stůl, objeví se obraz stolu, upněme myšlenky soustředěně na klobouk, deštník, psa a nebo jinou živou nebo neživou věc, na desce spatříme jejich obraz.
Myšlenková energie způsobuje v etheru vibrace, jakési kmitové pole, odpovídající svým útvarem myšlence, asi jako se vytváří z písku na zvučící desce Chladniho obrazce. Trvání takových myšlenkových obrazců neboli forem, také elementály zvaných, je závislé na intensitě myšlenky. Myšlenky těkavé zplozují útvary zanikající současně s ukončeným myšlenkovým aktem, naproti tomu myšlenky vytrvalé, houževnaté, často se opakující a značné intensity zanechávají v etheru útvary i dosti dlouhého trvání. Halucinace jsou jenom potud klamem, pokud na ně pohlížíme ze stanoviska oficiální vědy, která obyčejně vše, co se nedá jejími přístroji vážit, měřit a řezat, pokládá za klam a nebo podvod. A takové elementální, reálně-halucinační podstaty jsou v našem případě pronásledovatelé.
Imaginace v našem pojetí je jedním z aspektů vůle, kteráž je jejím principem. Nižším aspektem vůle je víra, nejnižším pochybnost. A nebo můžeme říci: pochybnost je nejnižším stupněm vývoje vůle, víra je stupněm vyšším, imaginace nejvyšším. Vůle může konat divy jenom na svém nejvyšším stupni evolučního projevu, tj. jako imaginace. Víra samotná není silou tvůrčí, a mluví-li se v písmě o víře, která uzdravuje a hory přenáší, je tím myšlena víra na nejvyšším stupni vývoje — imaginace. Pochybnost, víra a imaginace jsou tedy tři stupně intensity jedné duchovní síly, a to je vůle.
Zázračnou sílu imaginace můžeme pozorovat i v obecném životě. Pozorujme řečníka bojujícího z vlastního přesvědčení za právo svého národa. Jakou silou dýší jeho slova mluvená k lidu, jakým zázračně přitažlivým vlivem uchvacuje celé zástupy posluchačů jinak snad dosti vlažných v záležitostech národně-politického boje národa...! Zde vidíme jej triumfovat nad duší davu, který je v okamžiku tom hotov zemřít za věc, kterou on s tak svatým zápalem na tribuně hájí. Zde nevítězí důvody ani motivy, nýbrž pouze imaginační, přesvědčivá síla řečníka, který jsa o právu sám přesvědčen, je s to přesvědčit i jiné, neboť kdo chce někoho přesvědčit, musí být sám přesvědčen.
Podejme jiný příklad. Jsou všeobecně známými vítězné boje malého černohorského národa s Turky. Černohorci byli skálopevně přesvědčeni, že jich národní věc, pro níž s Turky bojovali, je spravedlivá, a v té pevné, neochvějné víře a naději, že spravedlivá věc na konec přece jenom musí zvítězit, šli do zuřícího boje tak posíleni a jaří, že vítězili nad tisícovými tureckými zástupy. Nikoliv hornatý terén, nýbrž jejich schopnost dovést tento strategicky využitkovat, kteráž se rodí zase jenom v klidné, pochybami nestísněné duši, dopomáhala jim vždycky k vítězství.
V dějinách nalézáme dosti případů válečných porážek, jež byly zaviněny jenom předčasným rozšířením se zdrcující zprávy, že vůdce, který vedl vojsko od vítězství k vítězství, nepřátelskou střelou padl. Smrt vojevůdcovu považovalo vojsko za zlé znamení, ztratilo odvahu, víra ve vítězství poklesla, zástupů se zmocnil strach, stísněnost a hrůza, a přirozeným následkem takového všeobecného poklesnutí mysli byla porážka.
Dva metry širokou prostoru na cvičišti člověk snadno přeskočí, ne tak dva metry široký hluboký potok. Obavy, aby snad nepadl do vody, zmenší značně odvahu ke skoku, rozběh je nejistý, nohy se chvějí, čehož následek je nedostatečný odraz a pád do vody. Možnost padnutí do vody ruší koncentraci, namířenou na cíl, tj. na dosažení druhého břehu, která je ke zdárnému skoku nutnou.
Koncentrace a imaginace jsou pojmy vlastně totožné, neboť imaginace je v principu koncentračním přesvědčením. Koncentrace umožňuje realisaci obsahu imaginace. Např. chci provést na hrazdě nějaký umělecký kousek. Dokud jsem se onomu kousku nenaučil, nemohl jsem se přirozeně na jeho provedení koncentrovat, neboť vždy vystupovala v mysli moji pochybnost, zda jej dobře provedu, a každá pochyba činí koncentraci nemožnou, neboť tím, že na provedení kousku myslím, ještě se nekoncentruji na jeho úspěšné provedení. S rostoucí odvahou a nadějí na provedení, mizely ponenáhlu i pochyby, až byly odstraněny všechny, čímž byla mně umožněna řádná koncentrace na zdar, čili jinými slovy: rodilo se ve mně pevné přesvědčení, že kousek provedu.
Pozorujme třeba malé dítě, které se učí chodit. Stojí-li u něho matka, postaví se zcela dobře na nožičky a hezky panáčkuje. V tom okamžiku však, když se matka jenom na několik kroků vzdálí, ztratí rovnováhu a padne. Dítě pozorujíc u sebe matku, vidí v ní oporu, kterou jejím vzdálením ztrácí. Dostává strach před upadnutím, kterýž se stupňuje k přesvědčení, že musí bez matky upadnout, a skutečně upadne. Takovému dítku dostačí říci, že je držíme za šatičky (ve skutečnosti je držet nemusíme), aby udrželo rovnováhu.
Uvedené příklady jsou zcela všedního druhu. Stávají však zjevy, které přes to, že jsou zapříčiněny týmž působcem, imaginační silou, jsou přece velmi pozoruhodny. Mám na mysli tzv. „boží soudy“. V dřívějších dobách bylo ustáleným zvykem zvláště ve Skotsku a Anglii předváděti osoby, podezřelé z vraždy, před rakev se zavražděným, aby sám Bůh, jak se říkalo, usvědčil viníka. Předvedená osoba musela se dotknout ran zavražděného, a tu obyčejně, byl-li jí vrah, rána počala slabě krvácet a nebo se na rtech objevila pěna. — Také tu působila pouze imaginační síla co psychický agens, re-alisujíc obsah vrahova přesvědčení. V tehdejších dobách byly „boží soudy“ zcela obyčejným zjišťovacím prostředkem v případech, kdy nebylo lze viníka vypátrat. Byl to prostředek všeobecně známý, takže skutečný vrah, který měl být k mrtvole předveden, již předem věděl, že neobstojí a že Bůh ukáže tu svoji všemohoucí moc. Jeho přesvědčení o vyzrazení „božím soudem“ bylo upevněno snad ještě tím, že byl buďto sám někdy svědkem podobného vyzrazení a nebo o něm četl a nebo slyšel vyprávěti. Viděl před sebou jenom mrtvolu, která po jeho dotknutí musí krváceti, myšlenka ta zaujala cele, naprosto jeho mysl, nic jiného ani neočekával. A výsledkem jeho imaginačního očekávání bylo skutečné krvácení. — O pravosti „božích soudů“ není příčiny pochybovat, neboť zachovaly se nám o nich zcela věrohodné historické zprávy. V Čechách zrušil je Karel IV.
Také tzv. fakirská nezranitelnost není než resultátem imaginační síly. Fakira můžeme bodat, štípat nebo řezat, nepociťuje žádných bolestí, aniž krvácí. Nalézá se na vyšším stupni autohypnosy, jaký můžeme pozorovat též u některých somnambulů, kteří pod vlivem sugesce stávají se oproti vnějším dojmům necitelnými; můžeme je směle pálit např. hořící svíčkou na rukou, ničeho nepociťují. Ovšem, výsledky indického fakirismu nedají se získat lehce, je zapotřebí dlouhé doby, než se fakir v autohypnose tak dalece vycvičí, aby se v něm mohla imaginační síla manifestovat.
Jak jsem hned na počátku této kapitoly poznamenal, je vůle v podstatě silou tvůrčí. Aby se tvůrčí vlastnost vůle projevila, musí být koncentrovanou, tj. řízenou výhradně k jednomu bodu, na němž a nebo jímž se má co taková manifestovat. Klíčem k rozvinutí tvůrčí schopnosti je tedy koncentrace. Chci-li svojí vůlí vyvolat nějaký telenergický výkon, např. pohnouti hodinovým kyvadlem bez fyzického doteku, tedy pouhou vůlí, mentálně, musím se na své přání soustředit tak, aby nevznikla v nitru mém ani nejmenší pochybnost o možnosti pohybu. Musím být tedy skálopevně přesvědčen, že uvedu kyvadlo skutečně svojí vůlí do pohybu, a efekt bez sebemenší pochyby také důvěřivě musím očekávat. Za malou chvíli se obsah mé imaginační představy realisuje a kyvadlo se započne pohybovat. Je to jeden z nejsnazších pokusů, který se každému po delší nebo kratší době cvičení podaří. Návod k podobným pokusům nalezne čtenář v mém spise Tajemství indické jógy.
Lze-li pouhým aktem vůle docílit tak pozoruhodných výsledků, jsme nuceni připsat vůli schopnost působení na vzdálenost a poněvadž k přenesení nějakého silového účinku je zapotřebí prostředí, média, jímž je našim oficiálním učencům ether, musí jej vůle přirozeně dovést ovládat. Ether je vůli nositelem, aby se její působení mohlo na vzdáleném místě podle chtěné představy vhodně realisovat.
Psychická síla koncentrovaného chtění vyvolá v etheru onomu chtění odpovídající vibrace, které jsou neseny nekonečným prostorem až k myšlenému cíli. Přeměňuje se tu síla psychická v sílu čistě fyzickou, která vyvolá pak konečný efekt. Něco analogického nalézáme v telefonii. Do telefonického přístroje mluvené slovo (zvuk) uvede jemný kovový kotouč ve chvění, čímž se jaksi objektivizuje a přeměňuje ve vibrace, jež jsou pak neseny dále magnetoelektrickým proudem na druhou stanici.
Představuji-li sobě imaginačně, že pohybuji hodinovým kyvadlem, promítám prostřednictvím psychické síly, uvedené v činnost koncentrací, svoji představu navenek, tj. vyvolávám v etheru vibrace odpovídající mé představě, načež psychická síla řídíc tyto výchvěvy až ke kyvadlu, projeví se na něm fyzicky, pohybem. Podobně manifestuje se psychická síla imaginace i při operacích jiných, jako např. při vyvolávání bolestí na vzdálenost, jak to praktikovaly středověké čarodějnice, nebo při očarování z lásky, magickém léčení, při vyvolání určitých povětrností, zažehnávání bouřek atd.
Jak se takový realisační projev vůle děje, nemůžeme ovšem říci, jako nemůžeme vysvětlit jiných zjevů přírodních denně před našima očima se odehrávajících. Je nám to doposud tajemstvím, leč bychom pokročili na dráze duchovního vývoje až k samotnému principu všeho, k Neznámu. Jako přiblížíme-li se kusem železa k magnetu a tento jej přitáhne, tak koncentrační, imaginační chtění má ihned za následek realisaci svého obsahu. Realisace imaginační představy je účinkem imaginačního chtění. Imaginačně chtějící já nerozvažuje, jak by se jeho přání vyplnilo nebo vyplniti mohlo, ono prostě chce a tím již v zápětí realisuje. Přeje-li si imaginačně vyvinutá vůle magikova, aby se např. rozptýlily hrozivé mraky, nepotřebuje tu uvažovati o tom, které síly má za tím účelem uvésti v činnost, nýbrž postačí, aby rozptýlení sobě magik imaginačně představil a chtěl, aby nastalo. Bezprostředním účinkem jeho imaginačního aktu bude faktické jich rozptýlení.