IMAGINACE II.

PROBLÉM OČAROVÁNÍ -
Očarovací praktiky magiků Jakuba Brabançona a Jana z Amanty proti papeži Janu XXII. a případ, uváděný biskupem Simonem Mayolem de Ast1 nesou charakter očarování čistě mentálního, imaginačního. Podobně případ s pí. L., popisovaný Albertem de Rochas2. Voskové sošky byly zde prostředkem k usnadnění koncentrace. Čaroděj maje před sebou voskovou sošku představující osobu, kterou chtěl očarovat, uvedl se záští a hněvem do takového monoideistického stavu, že sobě takřka představoval mít oběť samu před sebou. A uvážíme-li dále, že každý výbuch hněvu je spojen s mocným vybavením psychických sil, musela oběť, jíž vysílala imaginační vůle čarodějova své psychické síly, hněvem exteriorisované, za účelem vyvolání určitých dojmů, pocítit v zápětí otřes odpovídající obsahu imaginace čarodějovy jako nutnou reakci na mentální jeho činnost.

Podobný účel jako voskové sošky měly i různé magické obřady při očarování, jež sloužily až na nepatrné výjimky jenom k probuzení imaginační schopnosti. Čaroděj přirozeně nevěděl, že k vyvolání očarovacího efektu dostačí pouhé imaginační chtění, tedy vůle, nýbrž pevně věřil, že při očarování jsou obřadné přípravy a práce nevyhnutelně nutný. Proto kladli téměř všichni čarodějové na obřady tak velkou váhu.

Koná-li v dnešní době ještě některý praktický okkultista při pokusech obřady, nemusíme ho pokládat za blázna. Prováděním obřadů dává nám toliko najevo, že se nedovede bez nich ještě náležitě koncentrovat, že jich krátce ještě potřebuje jako mentální pomůcky k docílení magických fenoménů. Jako dítě, které se naučilo chodit, nedrží se více stolu, židlí apod., tak také praktický okkultista, jehož vůle je již řádně vyvinutou, nepotřebuje v praxi používat obřadů, sošek, talismanů, amuletů, magické hůlky, meče apod. Jsou to velmi dobré pomůcky pro vůli nevyškoleného žáka, mistru jsou však zbytečnými.

O imaginaci jako o velmi mocném magickém činiteli píše již Paracelsus. „Více než tělo, zmůže víra (imaginace). Pouč se následujícím příkladem: Jsi viditelný a hmotný. Je však též někdo neviditelný, jímž jsi rovněž ty. Co dělá tvoje tělo, koná i princip neviditelný, první viditelně, druhý neviditelně. Věz, že víra dala původ obrazům, že tedy člověk stvořil voskovou sošku ve jménu nepřítele a že ji zranil. Tím zranil neviditelný neviditelně svého nepřítele. Že Bůh něco podobného připouští, je znamením, že to vykonat lze a důkazem, čím jsme, není však tím řečeno, že bychom to konat měli. Kdo tak činí, pokouší Boha, odsoudí-li to on, pak běda jeho duši! — Čarodějové počínají sobě takto: Na stěnu namalují obraz, do něhož zarazí hřebík. Totéž činí i jejich víra (imaginace). Vráží neviditelný hřebík do siderického (astrálního) těla člověka. Záletníci, kteří okouzlují ženy, rozpouští z vosku uhnětenou sošku nad plamenem, dráždí neviditelným světlem ženy a dosahují tak cíle. Též Chaldejci a Egypťané zhotovovali podle běhu hvězd obrazy, jež mluvily a se pohybovaly, avšak ani nerozuměli působícím silám.“ (De causis morborum invisibilium. Lib. I.)

„Duch je pánem, imaginace nástrojem a tělo vzdělávatelnou látkou. Imaginace je silou vůle, která tvoří z myšlenek siderické bytosti. Nesmí se ztotožňovat s fantasií, která je „úhelným kamenem všeho bláznovství“. Imaginování v člověku obtěžká, a z imaginace povstane čin. Každý může imaginací navázat spojení s duchy za účelem poučovaní. Poněvadž jsou duchové odkázáni pouze na imaginaci, snaží se působit na ni ve spánku. Ve spánku může imaginace vyslat siderického člověka (astrál) do vzdálenosti, aby tam působil. Imaginaci je dálka lhostejnou, neboť lze jí působit na vzdálenost tisíce mil, ba až k samému nebi.“ (Philosophia sagax. Lib. I.)

„Imaginace samotná je prostředkem ke zdokonalení. Veškeré imaginování pochází ze srdce člověka, které je sluncem v mikrokosmu, z něhož pak vychází imaginace v makrokosmos. Je tedy lidská imaginace semenem, které se zhmotňuje. Dokonalá imaginace je počátkem veškerého magického konaní. Svojí myšlenkou přihlížím k účelu. Chci-li se někam podívat, nepotřebuji oči otáčet rukama, to provede imaginace. Opravdová imaginace nepřítele mne může usmrtit. Imaginace vzniká z chtíčů a žádostí. Ty plodí zášť a závist. Z chtíče povstává tedy dílo. Vychází-li tudíž kletba ze srdce, může mít účinek. A chce-li kdo druhého ochromit anebo bodnout, musí nejprve nástroj v sebe attrahovat, pak teprve může působit, neboť co vchází dovnitř, také opět vyjde skrze myšlenku navenek, jako kdyby se tak stalo rukama. Magie je velkou skrytou vědou, jako je rozum velkou veřejnou hloupostí. Není zapotřebí zaklínání a obřadů, dělání kruhu a vykuřování, to vše je opičí hra a svádění. Mysl lidská je velkou věcí a jako Bůh je věčný a nezměnitelný, tak rovněž i ona. Kdybychom poznali dokonale svoji mysl, nebylo by nám na zemi nic nemožným. — Imaginaci posiluje a zdokonaluje víra, že se opravdu to a nebo ono stane, neboť každá pochybnost dílo ruší. Víra utvrzuje imaginaci, uzavírá vůli. Nedokonalá imaginace je příčinou, že umění (magická), která přece nemusí selhat, jsou neúčinná.“ (Occulta Philosophia.)

„V imaginování předčí ženy muže, ježto jsou v podstatě ohnivější a náchylnější k závisti a zášti. Imaginují-li, plodí v sobě dokonalého ducha, který unáší imaginaci až k nebi (k etheru). Jako řezbář vyřezává ze dřeva obsah své myšlenky, tak imaginace pracuje se silou životní. Ženy velmi imaginují ve snění a o samotě, proto neměli bychom jich zanechávat samých sobě, a postarat se jim o společnost, aby nemohly něco zvláštního imaginovat. Jejich imaginace je tak ohnivou, že jí znečistí a otráví např. pokrmy, nezdařil-li se jim nákup. Proto imaginující ženy neměly by kojit ani vychovávat dítek, any hněvem imaginují leccos, co na dítky malé působí.“ (Fragment. Libri Philosophiae de virtute imaginativa.)

Jak vidíme, vysvětluje Paracelsus imaginaci a teorii očarování způsobem, který je s moderními názory v principu totožný.

Imaginaci připisuje telenergický účinek i Tomáš Campanella. Vypravuje, jak jednou několik žen chtělo vyjít si do jedné zahrady. Jedna se však zdráhala zúčastnit se výletu toho, nad čímž se ostatní tak rozčílily, že bodaly jehlicemi do pomeranče, říkajíce tato slova: „Bodáme N. N., poněvadž nechtěla s námi jíti do zahrady.“ Po té hodily pomeranč do studny. Od té chvíle pociťovala žena ta nesnesitelné bolesti, které povolily teprve tehdy, když vytáhly ženy pomeranč ze studny a odstranily jehlice.

Též proslavený chemik a objevitel fosforu, Jan Kunkel z Löwensternu domnívá se, že při očarování hraje víra velmi značnou roli. Tak ve svém díle Laboratorium chymicum píše, jak na radu jednoho muže provedl proti jakémus uličníku, který mu pokazil pušku, očarovací akci. Mladík dostal náhle bolesti do očí. Když se pak ke kousku přiznal, Kunkela odprosil, odstranil tento protiakcí bolesti, které se pak více neobjevily. Chtěje pokus opakovat na jiné osobě, shledal, že byl bezvýsledný. Kunkel přičítá neúspěch té okolnosti, že v případě druhém neměl zlosti a pevné víry, bez nichž každá akce je bezvýslednou.

Ke konci této kapitoly musím se ještě zmínit o tzv. „maleficiu“ neboli magickém vpravení různých předmětů do lidského těla,jako hřebíků, jehel, kousků dřeva, vlasů, provazů, kůže, hadrů, ba i ještěrek, ropuch, myší atd. Včarované předměty nazývaly se „injekta“ a vyvolávaly obyčejně místní záněty a nebo i vážnější poruchy, provázené dávením, průjmem a nebo hnisáním. Předměty byly někdy tak velkých rozměrů, že se nemohly dostat cestou přirozenou do těla. Lékaři nepopírají docela těchto faktů, připisují je však hysterii, allotriophagii, náhodě apod. Vysvětlování to však velmi pokulhává, neboť injekta nebyla nalezena toliko v zažívacím ústrojí, nýbrž i ve svalstvu. Jak se tam mohla dostat, je ovšem záhadou, kterou nerozřešili ani ti, kdož podobné případy konstatovali. Tak dr. Emanuel Seliger vypravuje, že při sekci nalezl u jedné 50leté ženy v pupeční krajině celé množství vlasových chuchvalců, odpadků kůže, kočičí lebku s dolní čelistí, všechno tak spletené, že byl sotva s to předměty ty oddělit nožem od břišního svalstva. Sekci prováděl v přítomností několika kolegů roku 1681. Případů podobných podává nám historie celé množství.

Dnes, kdy již i oficiální věda začíná pomalu uznávat tzv. spiritické materialisace, nebude se jí zdát snad tolik absurdním vysvětlení této záhady cestou materialisační. Lze-li materialisovat ve spiritických seancích různé předměty, jež vykazují tytéž vlastnosti jako věci obyčejné, proč by taková zvrhlá čarodějnice nebyla mohla ďábelskou svoji imaginací včarovat, tedy materialisovat určité věci do těla své obětí? Alespoň nemožnost něčeho podobného nebyla dokázána. Konečně i v přítomné době vyskytují se případy, jež nám velmi nápadně připomínají středověká injekta; mně samotnému je jich známo několik.

Kdo dnešního dne ještě tvrdí, že to neb ono je naprosto nemožným, dokazuje jen, jak málo zná přírodu a vývoj celé naší vědy, která pokračujíc od nejprimitivnějších počátků dospívá v přítomné době až závratných výšin v říši nových objevů a zákonů. Kdybychom byli řekli našim předkům před pěti sty lety, že bude lze pouhým otočením páky osvětlit celé město, nebo že budeme moci mluvit se svými známými na vzdálenost mnoha mil, byli by se nám jistě vysmáli a vynadali rovněž tak bláznů, jak činí mnozí přeučení páni profesoři nynějším stoupencům okkultních věd. A to může být velkou útěchou nám všem, kteří hledajíce pravdu, studujeme i zavrhované vědy okkultní.
POZNÁMKY:
1 Viz kapitolu „K dějinám očarování“.Č
2 Tamtéž.Č