K DĚJINÁM OČAROVÁNÍ I.

PROBLÉM OČAROVÁNÍ -
K dějinám očarování
Lze říci, že praktiky očarovací se prováděly již v nejdávnějších dobách. Podle H. P. Blavatské byli to Atlantově, kteří zahynuli jenom v důsledcích svých černých, magických činů. Zůstaňme však v historické epoše lidstva.

Již první představitelé východního okkultismu, Akkádové a Chaldejci museli dobře znáti operace očarovací pomocí obrazů a sošek, neboť téměř ve všech svých zaklínačích formulkách varují před „zhotovovatelem obrazů“. Zcela přirozeně přecházely staré nauky magie z pokolení na pokolení, až v době pozdější stykem evropských cestovatelů s Orientálci staly se základem evropského okkultismu, pěstovaného tehdy jenom ojediněle a tajně v klášteřích.

Arabský historik, Ben Chaldûn, žijící ve 14. století, píše jako očitý svědek o nabatejských čarodějích na dolním Eufratu následující: „Viděli jsme na vlastní oči, jak jeden čaroděj zhotovil sošku osoby, kterou chtěl očarovat. Takové sošky jsou zhotovovány z látek, jichž jakost se řídí podle úmyslů a plánů čarodějových, a jichž symbolický význam do jisté míry harmonizuje se jménem a postavením jeho oběti. Postavil před sebe sošku nebo obraz, který měl skutečně a nebo symbolicky představovati oběť, promluvil nad ním několik tajemných slov a plivnul naň. Na to napnul nad tímto symbolickým obrazem již připravený provaz, udělal uzel, čímž chtěl naznačit, že jedná rozhodně a vytrvale a že se spojuje s démonem, který v okamžiku plivnutí jej v konání podporuje, a že dále dokazuje, že má pevný úmysl očarování nezrušiti.“

Také rituály egyptské a asyrské obsahují místa, jež se přímo vztahují na očarovací praktiky pomocí obrazů a sošek. Lenormand ve svém díle La magie chez les Chaldéens et les origines accadiennes, reprodukuje jednu desku pocházející z královského paláce v Ninive, jež obsahuje 28 prosebných zaklínání proti působení zlých duchů, proti nehodám a nemocem. Zaklínání jsou psána ve formě litanií. Tak např. 6. verš zní: Ochraňuj nás duchu nebe! Ochraňuj nás duchu země! Před těmi, kdož obličej (obraz) tvoří, kteří očarovávají, před zlou tváří, zlým okem, zlým jazykem, zlými rty, zlým slovem.

Stykem s Egypťany naučili se černému jich umění i Židé, kteří vzdor drakonickým zákonům mojžíšovským pěstovali je potajmu.

Také v Indii, kolébce to nejnádhernějších filosofických systémů okkultních, nebyla černá magie neznámou, avšak vrozená asketická a hluboce nábožensky založená povaha Indů byla přirozenou hradbou proti zhoubnému šíření egyptsko-chaldejského zla.

Že i v Řecku byly rozšířeny očarovací praktiky pomocí obrazů a sošek, je nám dokladem Platon, který v XI. knize svých Zákonů praví mezi jiným toto: „Je opravdu neužitečné přemlouvati velmi předpojaté osoby, aby se neznepokojovaly malými voskovými soškami, které byly položeny před jejich dveře, na křižovatku nebo na hrob předků, a napomínati je, aby si jich nevšímaly, neboť slepě věří na takové očarování.“

A kdož by neznal z řecké historie thessalských čarodějnic, jež každodenně probodávaly jehlou z vosku uhnětenou hlavu osoby, již chtěly pozvolna usmrcovati?

Operace s voskovými soškami byly známy i Římanům. Tak římský básník Ovidius nám je připomíná na jednom místě ve svých Heroidech ve vztahu na pověstnou dceru kolchidského krále Aiéta, Medeu. Praví:

Devovet absentes simulacraque cerea fingit
Et miserum tenues in jecur urget acus.
(Očarovává nepřítomné, zhotovujíc voskové sošky
a propichujíc játra nešťastníků jemnými jehlami.)

Přímými dědici pohanských okkultních tradic byli křesťané, kteří v mnohém ohledu své pohanské předchůdce ještě předčili. Se základním očarovacím aktem spojovali velmi často všeliké rouhačské praktiky, jako např. udělování svatokrádežných svátostí voskové sošce, svěcení, balení sošky do kostelních rouch apod. Proč konali takové zdánlivě nesmyslné věci, vysvětlím na jiném místě. Zde uvedu ještě několik případů očarování z minulých století, o nichž se nám zachovaly písemné zprávy a které uvádí de Rochas ve svém díle L’exteriorisation de la sensibilité.

Tak vypravuje se o skotském králi Duffovi, že zemřel následkem magické manipulace jedné čarodějnice, která každodenně roztavovala na pánvi jeho voskovou sošku.