K DĚJINÁM OČAROVÁNÍ II.

PROBLÉM OČAROVÁNÍ -
Roku 1317 píše Jan XXII., druhý papež aviňonský, že ho chtějí jeho nepřátelé očarovati: „Magikové Jakub, zvaný Brabançon a Jan z Amanty, lékař, připravili nápoje, jimiž mne a několik kardinálů, našich bratří, chtěli otráviti. Nemohouce nám těchto nápojů podati, zhotovili voskové sošky, jež pokřtili našimi jmény, a bodajíce tyto, ohrožovali nás na životech... Avšak Bůh nás ochránil, neboť tři z těchto ďábelských sošek dostaly se nám do rukou.“ (Bibl. arch. hist. Tarn-et-Garonne, IV., 2. Quart. 1876.)

Roku 1333 byl obžalován Robert z Artois, ježto prý chtěl očarovati manželku a syna Filipa VI. z Valois. Soudu, který se odbýval při soudním dvoru v Louvru, předsedal sám král. Původní akta tohoto procesu nalézají se v královském archivu (tresor de chartes).

Za vlády Jindřicha IV. obžaloval kardinál winschesterský manželku vévody z Glocesteru, na něhož pro přízeň královu žárlil, z čarodějství. Podařilo se mu opatřiti svědky, kteří potvrzovali, že se vévodkyně velmi často scházívala s jedním knězem, obviněným z nekromantie a čarodějnicí, Marií Gardemain. Svědkové ujišťovali pod přísahou, že všichni tři prováděli ďábelské kousky, že roztavovali na ohni voskovou sošku představující Jindřicha IV., vyčerpávajíce takto jeho síly a ukracujíce mu života. Jakmile by byl vosk stráven, měl Jindřich zemříti. Vzdor tomu, že obžalovaní prohlašovali svoji nevinu a že vévodkyně byla z vysokého rodu, byli všichni tři uznáni vinnými, vévodkyně odsouzena k doživotnímu žaláři, kněz pověšen a čarodějnice upálena.

Ve druhém svazku díla Jours caniculaires, napsaného Simon Mayolem de Ast, biskupem z Valtour, nalézáme příběh o jedné paní, jíž pohrozila čarodějnice uděláním... Za několik dní pocítila paní hrozné bolesti v břiše, jakoby jí někdo v přestávkách bodal do střev. Hrozným sténáním znepokojovala veškeré sousedstvo. Tu navštívil ji jistý hrnčíř, který pravil, že je očarována. Nechal prozkoumati práh, kdež byla nalezena kromě jiných čarodějných věcí též vosková soška probodnutá jehlou. Když bylo vše hozeno do ohně, paní ozdravěla.

Kerdaniel podává nám zprávu o procesu před senátem v Savojsku z roku 1723, v němž byl k smrti odsouzen hrabě André Philibert z Pleorzu ve vévodství Aosta, poněvadž chtěl pomocí voskové figurky, kterou roztavoval na ohni, usmrtiti svoji manželku.

Nemálo zajímavým je případ, o němž vypravuje de Rochas, a který je tím pozoruhodnější, ježto de Rochas zná jednající osoby. Jistá chudá dívka J. přála sobě provdati se za velmi bohatého příbuzného přes to, že byl o 40 roků starší. Jeho sestra L. se zamýšlenému sňatku protivila, ježto by bylo jejím dětem ušlo značné dědictví. V tísni obrátila se dotyčná dívka se svojí sestrou B. na jednu ženu, která byla vyhlášenou čarodějnicí, o radu. Žena ta, k níž poprvé přišly, ihned jim řekla, že se chce jedna z nich provdati, že však sňatku tomu nepřeje jistá dáma, které se ostatně lze zbaviti, aniž by se muselo vyjíti z domu. Obě se domnívaly, že to žert, avšak sestra J., která byla velmi zhýčkanou a zvědavou, chtěla absolutně viděti, jak by sobě čarodějnice při takové „práci“ počínala. Zůstala tedy s čarodějnicí o samotě. Tato ukázala jí voskovou sošku, tázala se na jméno dotyčné paní, pokřtila tímto jménem sošku, a podavši slečně J. špendlík, nařídila jí, aby sošku probodla. Slečna J. píchla tuto do břicha. Téhož večera obědvaly obě sestry u svého příbuzného, jemuž byla právě doručena telegrafická zpráva, že paní L. ráno v kostele náhle zemřela. Přirozeně byly tím obě dívky velmi dojaty. Několik dní na to se dověděly, že paní L. zemřela na protržení střev...

Ve francouzské provincii Bearnu provozuje se ještě dnes očarování. O tom píše probošt Biraben následující (Initiation, květen, 1898):

„Zmocní-li se nepřítel trošky vody, které jste se dotknul, vaší kadeře a nebo oděvu, hrozí vám velké nebezpečí býti očarován. Potajmu odňaté věci musí býti látkou pro „volt“ (tj. značku, obraz a nebo sošku oběti), a je to věcí velmi vážnou. Čaroděj nechá v nádobě s vodou močit vlasy a nebo jinou látku vám odňatou, načež vystaví nádobu tu po tři dny měsíčnímu světlu. Na to vezme vejce, odstraní malým otvorem bílek a nahradí jej voltem. Pak zalepí otvor voskovou pečetí se znakem... Po té zakope takto preparované vejce na osamělém místě, přičemž říká následující slova: „Běž, běž, běž, chcípni jako pes, a především velmi trp!“ Oběť jsouc na tuto akci upozorněna pícháním na levé straně, vykonává neprodleně protiakci. Vezme srdce z čerstvě zabitého skopce, pověsí je na železný hák a probodává hřebíky. Často pověsí je nad ohniště a říká nad ním slova: „Běž, rychle běž zpět, odkud jsi přišlo.“

Jsou však případy ještě spletitější, jak píše Stanislav de Guaita ve svém díle Temple de Satan. Praví: „Volt při magickém očarování je z vosku uhnětený obličej osoby, která se má zničit. Čím věrnější je podoba, tím větší šance na úspěch. Může-li čaroděj při zhotovování voltu přimíchati doň několik kapek svatého oleje a nebo kousky svěcené hostie, pak nehty, zuby a nebo vlasy své oběti, je přesvědčen, že má ve své zločinné hře právě tolik trumfů. Podaří-li se mu odníti jeho oběti ještě nějaký šat, který tato delší dobu nosila, je velmi šťastným, a obléká do něho sošku, a to, pokud lze, tím způsobem, jak se obléká sama oběť. Tradice předepisuje, aby se udělily sošce tytéž svátosti, které mohla obdržeti oběť: křest, poslední večeře, biřmování, svěcení kněžstva a event. i poslední pomazání. Na to následuje vlastní očarování, které pozůstává v tom, že se soška bodá otrávenými jehlami a zasypává celou spoustou těch největších urážek, aby se v čaroději vzbudila démonická zášť. Nebo v určitých tajemných hodinách zraňuje se soška střepinami skla a nebo otrávenými trny, z nichž kape zkažená krev. — Voskový volt může zastupovati i ropucha, která se pokřtí jménem oběti. Proklínací obřady jsou tytéž. Podle jiného receptu sváže se ropucha vlasy odňatými oběti, načež se na ni naplive a zakope se pod práh a nebo na jiné místo, které oběť musí často navštěvovati.“

Dr. Bataille vypravuje o jednom magickém zápase mezi Albertem Pikem, zednářským velmistrem a dr. Gorgasem, lékařem na universitě v Baltimore a předsedou skotského disidentského ritu.

Albert Pike očarovával obyčejně pomocí voskové sošky, vlasů, nehtů apod. Neměl-li těchto, hleděl se zmocniti některých kousků oděvu svého nepřítele. V případě s dr. Gorgasem obdržel od jeho pradleny kapesník.

Takovou mumiální látku ponořil do silného roztoku solného. Při sypání soli do vody říkal slova: Sagrapim mel ancht ebo rostomouck elias phog. Na to sušil látku nad ohněm, udržovaným větvemi magnoliovými. Po tři týdny pak každou sobotu vzýval Molocha drže látku ve vztažených rukou, jakoby byl vzývaný démon přítomen a jemu ji obětoval. Třetí soboru o 7. hodině odpoledne spálil dotyčnou látku na lihovém kahanci, přičemž zpíval ďábelské písně, které sám komponoval, a shrnul popel na olověný talíř, na němž byly vyryty různé hieroglyfy nožem zasvěceným Luciferovi. Toho dne do 3 hodin nepožil žádné potravy, a jeho celý oběd sestával z ryby, biskvitu a sušeného ovoce.

Druhého dne modeloval z vosku, do něhož přimíchal popele z oné látky, sošku, kterou zval „dagydou“. Dagyda Gorgasova byla 30 cm velká. Pike nebodal však sošku jehlou, ani ji neroztavoval na ohni, nýbrž položil ji pod vývěvu, z níž vysával vzduch.

Očarovaná osoba pociťovala pak zvláštní nevolnost, jejíž příčiny si nedovedla vysvětliti.

Kdo by se domníval, že se dnešního dne očarovací praktiky více neprovozují, mýlil by se. Dostávám velmi často dopisy, v nichž obracejí se na mne lidé s prosbou o pomoc proti nepřátelům, kteří prý posílají na ně magickým způsobem všeliké nehody, nemoci a neštěstí. Ovšem ve většině případů jsou to pouze ničím neodůvodněné domněnky, rodící se v chorobně podrážděných mozcích jedinců, kteří, neznajíce pravé příčiny na ně doléhajícího zla, připisují je tajemným příčinám. Jenom ve dvou případech bylo lze zjistiti magickou protiakcí očarovací působení.