ÓD VE SVĚTLE VĚDY I.

PROBLÉM OČAROVÁNÍ -
Část II.Očarování mumiální.

Ód ve světle vědy.
Již v předmluvě poukázal jsem na to, že jedním z hlavních činitelů při očarování je tzv. ód. Čtenáři Mumiální hermetické léčby znají již jeho podstatné vlastnosti, a abych nemusel těch, kdož nečetli předešlé mojí studie, na ni teprve poukazovat, zrekapituluji zde nejhlavnější body dotyčné stati.

Co je ód? Je to fluidická hmota, čtvrté skupenství vesmírné hmoty, Mesmerův životní magnetismus. Karel z Reichenbachů (* 1788 — † 1869), prvý kriticky zkoumatel animálně-magnetických výronů lidských, jež nazval výrony ódickými, vychází z předpokladu, že existuje jakási jemná kosmická látka, nevnímatelná našimi pěti smysly na dosavadním stupni jejich organického vývoje. Látka ta vyzařuje ze všech těl, organických i neorganických, jež proniká, prostupuje v tom nejvýstižnějším slova smyslu. Tyto emanace mohou však za jistých okolností vnímat osoby, jichž vnímací schopnost je již od přírody dokonalejší a nebo během života takovou se stala. Takovou zvýšenou vnímací schopnost nazývá Reichenbach sensitivností (citlivostí) a osoby jí obdařené sensitivními. Sensitivními mohou být osoby zdravé i choré, a z těchto jsou zvláště nervově choří nadáni velkou sensitivností.

Reichenbach konal v ohledu tom nesčetné pokusy, jichž nutno blíže sobě povšimnout. Uvedl např. do naprosto temného pokoje sensitivu, jíž se po chvíli tázal, co vidí. Odvětila, že pozoruje jakoby v mlze nějaký sklovitý dlouhý předmět, z jehož jednoho konce vyzařuje intensivní modré světlo, z druhého pak světlo žluté. Po nějaké době rozeznala sensitiva zcela zřetelně podlouhlý exemplář horského křišťálu. Jindy zase provlékl klíčovou dírkou ve dveřích temného pokoje drát, jehož jeden konec držela sensitiva, druhý byl pak ve vedlejším pokoji vystaven slunečnímu světlu. Sensitiva pocítila náhle příjemný chlad, a na konci drátu spatřila světelné výrony. Jakmile drát byl zastíněn, intensita výronů ochabla a zredukovala se na matné fosforeskující záření. Držela-li sensitiva dřevěnou a nebo skleněnou hůlku, vystavenou slunečním paprskům, pocítila v ruce vždy jemný chlad. Nalézala-li se hůlka ve stínu, pocit chladu zmizel. Tedy opačné účinky tepla.

Drží-li pokusná osoba ruku v modré částí slunečního spektra, pociťuje chlad, ve žluté teplo. Polarisujeme-li sluneční paprsky a necháme-li je dopadat pod úhlem 35 stupňů na několik na sebe položených skleněných desek, obdržíme světlo odražené a procházející. Drží-li nyní sensitiv skleněnou hůlku ve světle odraženém, pociťuje chlad, kdežto světlo procházející vzbuzuje v něm pocit tepla. Voda vystavená po nějakou dobu takto odraženým světelným paprskům, chutná sensitivu kysele. Naopak, byla-li vystavena paprskům procházejícím, chutná hořce, nepříjemně. Totéž konstatujeme, postavíme-li sklenici do modrého a nebo do žlutého slunečního spektra. Voda nasycená modrými paprsky, chutná kysele, žlutými hořce. Podobné účinky vykazuje i světlo měsíční, jenže některé resultáty jsou polarisačně obrácené. — Pokusy ty dokazují přítomnost jakéhosi fluida ve slunečních paprscích ve smyslu Mesmerově.

Neméně zajímavými jsou pokusy s magnetem. Severní pól magnetu vyzařuje intensivně modré světelné paprsky, a voda jim vystavená chutná kysele. Pól jižní vykazuje výrony žlutavé, do šeda, a voda jimi nasycená je hořkou. Foukáme-li do takových světelných výronů, uchylují se po směru vzduchového proudu a rozdělují se jako plamen svíčky, obcházejíce překážky. Některými hmotami prostupují, jinými nikoliv.

Tyto světelné výrony nejsou však v podstatě asi totožný se silou magnetickou. Výrony nějakého krystalu a výrony magnetu téže váhy se mnoho nerůzní. Ba mnohdy světelné výrony krystalu jsou mocnější výronů magnetu, a přece krystal není magnetickým, alespoň ne v tom smyslu a v míře takové jako obyčejný magnet. Jsou ještě jiné rozdíly mezi silou magnetickou a ódickými výrony, o nichž nemohu se v úzkém rámci tohoto dílka šířiti, a odkazuji proto čtenáře přímo ke spisům Reichenbachovým.

Podobně jako krystaly a jiné anorganické látky vyzařují ód i látky organické: rostliny, zvířata a člověk. Organická těla zdají se být jakoby mlhou obalena, z níž prozařují místy silnější ódické paprsky. Nejintensivnější paprsky vyzařují z pohlavních ústrojů, krajiny srdeční, úst a z konečků prstů (u nohou i rukou). Pravá strana těla má auru sytě modrou, přecházející do fialová, levá strana září žlutým a nebo jasně zeleným světlem. U člověka vyzařují konečky prstů na pravé ruce i noze modře, na levé žlutozeleně. Držíme-li po nějakou dobu nad sklenicí s vodou pravou ruku a podáme ji pak sensitivu k pití, prohlašuje tento, že jest kyselá. Ódisujeme-li vodu rukou levou, sensitiv nám ji s odporem vrací a tvrdí, že jest hořkou a teplou, ba u některých velmi sensitivních osob nastane i dávení.

Horní polovice lidského těla září modře, dolní žlutě, proto Reichenbach vycházeje z této polarity ódické substance rozdělil lidské tělo několika osami na positivně a negativně ódické. Pravá polovice lidského těla je ódicky negativní, levá positivní. Hořejší část je negativní, dolejší positivní. Prsa jsou positivní, záda negativní. Na této ódické polaritě založil hrabě Cesare Mattei elektro-homeopatickou léčbu.

I procesy chemické, jako rozpouštění, tavení, odpařování, kvašení a hnití vybavují náhle velmi značné množství ódu. Tak rozpouštějící se cukr během rozpouštění mocně září. Do rozředěné kyseliny sírové ponořený drát krásně světélkuje. Rozpustíme-li uhličitan sodný v jedné a kyselinu vinnou ve druhé zkumavce, září oba roztoky poměrně slabě oproti mocnému ódickému záření, které nastává při slití obou roztoků dohromady. Jakmile rozkladný proces ukončil, záření se zmenší, až po nějaké době naprosto zmizí.

Zvláště zajímavý obraz naskýtá se sensitivu na hřbitovech, kde poletuje celá spousta modravých nebo jinobarevných obláčků, zvláště nad čerstvými rovy. Podle některých okkultistů jsou to odloučená astrální těla zemřelých, která spějí rovněž k zániku jako těla fyzická. Proti tomu lze však namítat, proč astrální těla se nevznášejí nad hroby mrtvol balsamovaných, jichž hnilobě se zabránilo právě balsamováním. Světelné obláčky na hřbitovech nejsou ve většině případů nic jiného, než výrony produktů hnití, jako jsou různé kyseliny řady mastné, indol, skatol aj., dále kyselina uhličitá, čpavek, sirovodík a jiné plyny. Je zcela přirozené, formuje-li vzrušená fantasie jasnovidcova beztvárné obláčky v lidské postavy, jež se nejmenším vánkem rozmetávají, což u skutečného astrálního těla není.

Také zvuk, tření, teplota, elektřina jsou mocnými vybavovateli ódické síly. Rozezvučená ladička a nebo struna, plechové hudební nástroje v okamžiku hry vyzařují celé proudy barevného světla. Liščím ohonem šlehaný elektrofor, skleněná tyčinka třená nějakou látkou vyzařují, rozpálené železo, žhavé kovové taveniny, vůbec všechny zahřáté hmoty silně světélkují; galvanické články, elektrické přístroje při práci, drátěné vodiče, vše světélkuje. Není vůbec látky, která by nesvětélkovala, která by nevyzařovala ódu. Ovšem tam, kde se jeví nějaká intensivní činnost mechanická, chemická a nebo fysiologická, je přirozeně záření mocnější, takže podle stupně záření mohli bychom stanovit např. v říši nerostné vnitřní stupeň vývoje toho kterého nerostu. Potud rekapitulace.

Odpůrci ódického záření, jichž počet, díky objevení radia, stále se menší, namítají, že pokusů se sensitivy nelze kontrolovat, ježto experimentátor předně ničeho nevidí a za druhé je odkázán výlučně pouze na výpovědi pokusných osob, jež může do jisté míry ovlivnit ještě sám mentální svojí činností. Očekává-li např. experimentátor, že mu bude sensitiv popisovat výrony jako červené, sensitiv mu je jako takové skutečně popíše. Experimentátor vsugeroval tu podvědomě sensitivu dojem červené barvy.

Možnost takového mentálního ovlivnění není sice vyloučena, avšak opatření, učiněná např. plukovníkem de Rochas a jinými badateli, byla taková, že o nějakém ovlivnění pokusných subjektů nemohlo býti ani řeči. Tak např. v naprosto temném pokoji byl sensitiv tázán, kolik hodin ukazují kapesní hodinky, jichž ručičkami experiementátor několikráte byl ve tmě otočil. Sensitiv podíval se na hodinky a přesně udal, na kterém bodě se ručičky po otočení zastavily, o čemž se pak všichni přítomní přesvědčili, vyšedše s hodinkami na denní světlo. V případě tom je sugesce naprosto vyloučena, neboť ani sensitiv, ani experimentátor nemohli vědět, kam ručičky po otočení ve tmě ukazovaly.

Naskýtá se nám nyní otázka, lze-li vznik a vnímání záření dosavadními vědeckými poznatky objasnit.

De Rochas praví, že vyzařování jako každý jiný světelný pramen je sídlem molekulárního kmitání, jež vysílá do oka paprsky, aby naň působilo a vzbudilo v něm dojem barvy. Výrony, jež vznikají z molekulárních kmitů tělesa, budí tedy molekulární činnost atmosféry, spojené s určitými částmi pozorovaného tělesa. Je pochopitelné, že forma tohoto tělesa může v určitých směrech značně působit na okolní atmosféru. K tomuto předmětu se ještě vrátíme.

Uvažujme nejprve, dle kterých zákonů může se kmitání sdělovat oné části atmosféry, která je sídlem vyzařování, odtud do oka a konečně z tohoto do střediska vnímání.

Víme, že charakteristické prvky každého kmitání jsou forma, rozsah a počet kmitů za vteřinu. Intensita působení na oko nebo ještě lépe na středisko vnímání, tj. způsob vnímané barvy závisí jenom od vteřinového počtu kmitů. Ze zásad této matematické fyziky činíme následující závěry:

Pozorujeme nějakou molekulární skupinu toho kterého tělesa, ať již pevného, tekutého a nebo plynného. V daném okamžiku je kmitání těchto molekul určeno jistou formou, rozsahem a určitým počtem výchvěvů za vteřinu. Tato skupina přijímá výrony okolních těles a také sama vyzařuje.

Dejme tomu, že nějaké záření sousedních molekul naši skupinu nějak ovlivní. Povstane tu jakási změna v kmitání, odvislá od prvků nového záření. Živá síla prvotního kmitání se zvýšila, a poněvadž se masa naší molekulární skupiny v ničem nezměnila, musel se zrychlit pohyb. Rychlost nějakého kmitání může však být zvětšena toliko dvojím způsobem a sice buďto zvětšením výchvěvového oblouku a nebo zmnožením počtu výchvěvů za vteřinu. Poněvadž zvýšená rychlost je podepřena dvěma veličinami, může jedna z nich zůstat konstantní a nebo se dokonce zredukovat s podmínkou, že druhá bude mít dosti síly, aby živá síla podle přání rostla. Musíme tedy rozlišovat následující kombinace, jež se v naší skupině mohou vyskytnout.