ÓD VE SVĚTLE VĚDY II.

PROBLÉM OČAROVÁNÍ -
Zvětšení kmitového oblouku bez změny vteřinového počtu kmitů.

Značnější zvětšení kmitového oblouku se zmenšením vteřinového počtu kmitů.

Zvětšením kmitového oblouku se zvýšením vteřinového počtu.

Zvýšení počtu kmitů bez změny kmitového oblouku.

Zvýšení počtu kmitů se zmenšením kmitového oblouku.

Z důvodů toho jsou i paprsky, vysílané naší skupinou do sousedního tělesa, nestejné podle nastoupení té neb oné kombinace.

Zde můžeme objasnit, proč vnímání barev u různých sensitivů není vždy stejné, čehož odpůrci ódického záření chtěli využitkovat proti jeho obhájcům. Dojem barvy závisí na vteřinovém počtu kmitů otřesu z centra vnímání a tento počet zvětšuje se, pokračuje od barvy červené k fialové. Pocit barvy vychází tedy ze žluté, odpovídající střednímu pociťování, k červeni, zmenšuje-li se počet kmitů, a k barvě fialové, zvětšuje-li se tento počet.

Co se pak týče intensity barvového dojmu, je proporcionální čtverci rozsahu. To se však vztahuje na jednu a touž barvu. Víme, že rozličné záření působí na normální smysl zrakový různě a že ve stejném spektru stává maximum pro žlutou barvu.

A pak musíme uvážit, že nevnímají všichni těchže výronů, které mohou mít více polarisačních systémů, z nichž jeden může být viditelný tomu, druhý onomu sensitivu.

Doposud nerozlišovali jsme molekuly važitelné od molekul etherových, což je nutné, jedná-li se nám o tu část plynného prostředí, která je sídlem vyzařovaní. Fresnelovy práce o strhující síle světelných vln nás učí, že etherové molekuly plynného prostředí, pohybující se co možná největší rychlostí, nestrhují sebou podle vypočítaného způsobu světelné vlny.

Dokazuje-li nám tedy pozorování, že posunutí vrstvy vzduchové má v zápětí pozměnu ve vyzařování, je to proto, že etherové molekuly prostředí, v němž má fluidická substance svoje sídlo, nejsou zúčastněny zde samotny, nýbrž že i važitelné molekuly tohoto prostředí při kmitání spoluúčinkují.

Pohyb vzduchu může pozměnit formu fluidické substance, která pak osciluje jako nějaký plamen. Dáme-li např. pod skleněný zvon vývěvy podkovovitý magnet, vyzařuje z jeho severního pólu ód barvy modré, z jižního pak paprsky červené. Nepozorujeme tu žádných zvláštních úkazů, než snad spojování se obou světelných proudů až v nejhořejší částí zvonu. Vyčerpáme-li ze zvonu nyní vzduch, zbarví se najednou celý zvon, a sice část, kde se nalézá severní pól, modře, druhá s jižním pólem červeně. Obě barevné vrstvy zdají se být jako slepeny. Otočíme-li nyní vývěvou tak, aby byl magnet rovnoběžný s meridiánem, dostane vše (zvon i magnet) barvu špinavě modrou. Přivedeme-li však magnet do vertikální polohy k meridiánu, zbarví se vše špinavě červeně.

Zdá se tedy, že kyslíkové a dusíkové molekuly, z nichž se vzduch skládá, a s nimiž je těleso v kontaktu, působí na jeho kmitání, a sice v určitých směrech, jež závisí na více méně stejnorodé nebo husté struktuře a na formě tělesa, jakož i na určitých silových střediskách vyzařování, jak je tomu v organických tělesech. Nyní lze vysvětlit, proč jsou u nějakého pravidelného a podlouhlého tělesa výrony na obou jeho koncích intensivnější.

Někdy se může stát, že změna utvářející vyzařování vyvolá větší úchylku mezi vzduchovými molekulami, např. následkem zvětšení kmitového oblouku. V tom případě se zmenší hustota molekulární skupiny a fluidická substance snaží se postavit kolmo.

Dle této teorie nezávisí oba fluidy v nějakém magnetu na magnetické povaze obou pólů, nýbrž na jejich poloze a dalším směru proudu.

Dejme tomu, že magnetismus v železe tvoří zvláštní proudy (podle teorie Ampérovy) a nebo víry (podle teorie Maxwellovy), tj. že při obou teoretických předpokladech strhuje molekulární atmosféru určitými silovými směry neboli liniemi. Kmitající síla v molekulách železa dostává takto magnetisováním současně určitý směr okolo silových center a zvětšení živé síly.

Výrony mohou býti tedy jedině výsledkem konstitucialních kmitů v tělese, sdělujících se okolnímu vzduchu. Ba můžeme jít ještě dále a říci, že kromě toho povstává ještě jakýsi druh vypařování následkem samovolného oddělování se určitého množství částeček od základního tělesa. Tak Raoul Piktet dokázal, že z kovů i při těch nejnižších teplotách vycházejí páry tvořící jakýsi druh aury.

A jsme-li dále nuceni přijmouti domněnku, že elektrický proud je opravdu hmotným proudem, hmotným tokem ve vodiči, kterýž proud neskládá se jenom z nevažitelné hmoty, nýbrž i z molekul hmoty važitelné, musíme též připustit, že i elektrický proud v našich nervech je složen kromě z nevažitelného fluida ještě z určitého množství organické hmoty.

O vyzařování např. z prstů lze se snadno přesvědčit, vystavíme-li fotografickou desku po nějakou dobu jich výronům a nebo ještě lépe pomocí Rumkorffova přístroje. Přístroj uvede se dostatečně silným článkem v činnost, jeden z drátů nechá se volně viset ve vzduchu, druhý se zavede do sklenice s roztokem kyseliny. V naprosto temném pokoji vezme nějaká osoba sklenici tu do jedné ruky a druhou blíží se k fotografické desce, kterou drží druhá osoba, jež není s článkem přímo spojena. Když se byl prst dostatečně k fotografické desce přiblížil, zapne se elektrický proud, který se vyznačí na desce a který se dokonale shoduje s výrony, pozorovanými sensitivy na prstech osob v normálním stavu.

Z předcházejících vývodů Rochasových je tedy patrno, že nauka o ódickém záření neodporuje nikterak moderní vědě, a musíme jenom s politováním konstatovat, naleznou-li se ještě dnes jednotliví učenci, kteří, aniž by sobě dali práci zkoumat ódické záření, zavrhují je a priori snad jenom proto, že je objevil hermetik Reichenbach a že dokazují oprávněnost starých okkultních teorií.