ODRAZ A OBRANA PROTI OČAROVÁNÍ I.

PROBLÉM OČAROVÁNÍ -
Odraz a obrana proti očarování.
Z dějin jsou nám známy četné případy, kdy se očarování nepovedlo a ohrožovalo na životě samotného čaroděje. Bodaje ve vzteku voskovou sošku, padá čaroděj k zemi v týchž bolestech, které připravoval oběti. Chtěje vyvolat v nenáviděné osobě hrůzu a strach z astrálních vidin, tetelí se sám hrůzou a v divém šílenství prchá před strašnými přízraky do širých polí, aby někde úzkostí vysílen bídně zahynul. Míře střelnou zbraní na obraz svého soka, obrací zbraň, nevysvětlitelnou mocí puzen, proti sobě a zmírá v tratolišti krve nábojem, jímž ho chtěl zasáhnout. Toť účinky zpětného odrazu. Jak vysvětlíme toto zpětné působení čarodějem vyslané síly?

S představou očarování vystupuje nám v duši zároveň představa o zlém působení, neboť zřídka kdy uplatňovali čarodějové svoje psychické schopnosti a okkultní vědomosti k dobrému. Chtěl-li čaroděj způsobit někomu bolest, musel zcela přirozeně dotyčného člověka nenávidět, každá myšlenka na něho musela v něm budit hněv, zlost a zášť, neboť jenom takto dovedeme sobě představit čarodějovo odhodlání se k černému činu. A právě tato mocná hnutí mysli byla asi v četných případech podkladem takového zpětného odrazu. Nenávist, zlost a bezmezná zášť působí na lidský organismus tak zhoubně, že jsou mnohdy s to i usmrtit. Příkladů podává nám s dostatek všední život.

Je nesporné, že myšlenky, jakož i určitá mocná hnutí mysli působí na organismus člověka, a to blahodárně, byly-li myšlenky zdravé a dobré, zhoubně, byly-li špatné. Zvláště prudký hněv vyvolává v lidském těle přímo rozvrat, dávaje vznik různým jedovatým chemickým sloučeninám otravujícím vnitřní orgány a tkáně. Prof. Elmer Gates konal v ohledu tom zajímavá pozorování, jež uveřejnil v anglickém časopise The Metaphysical Magazine. Píše: „V roce 1879 uveřejnil jsem zprávu o celé řadě experimentů. Jeden z nich spočíval v tom, že jsem nechal člověka dýchat ledem chlazenou rourou, aby se mohly dechové páry srážet uvnitř trubice. Podrobiv sraženinu chemickému rozboru, přimíchav do ní předem trochu jodového rhodopsinu, neobdržel jsem zvláštní sedliny, nalézala-li se osoba v normálním duševním a tělesném stavu. Byla-li však osoba pokusná v té době rozlobena, ukázala se zahnědlá sraženina, z níž bylo lze soudit na přítomnost nějaké sloučeniny, produkované citovým hnutím. Požila-li této sloučeniny zvířata a nebo lidé, do jisté míry se rozčílili. Velký smutek, např. matky nad úmrtím nedávno zemřelého dítka, vyvolal sraženinu šedou, velká lítost sraženinu světle červenou atd. Moje pokusy dokazují, že špatné, zlé a nenávistné pocity vyvolávají v lidském těle škodlivé změny a nebo vazby, takže se lze právem domnívat, že pocity šťastné přivodí zase chemické vazby působící příznivě ve směru výživy a tělesné stavby a povzbuzují buňky k produkování energie a života.“ Profesor Elmer Gates neexperimentoval pouze s dechovými parami, nýbrž i s krví a potem, a docílil těchže výsledků.

Proto již pouhý hněv mohl mít na čaroděje tak mocný vliv, že následkem něho i ochuravěl, což připisoval snad zpětnému odrazu, který všichni čarodějové znali alespoň z pověsti. Takový čaroděj byl vždy naň připraven, a uvážíme-li, že v některých případech byl dokonce i o nevině a dobrotě své oběti přesvědčen, a jenom z různých choutek a okamžitých nálad kul proti ní magické pikle, mohl se tím spíše domnívat, že očarování ji nezasáhne a že bude trpěti sám. Toto vědomí stalo se mu mocnou autosugestivní silou, jíž nedovedl odolat, a které se nemohl zbavit ani při samotném čarodějném aktu, takže bodaje sošku nebyl dostatečně koncentrován, aby se obsah jeho imaginace mohl na oběti realisovat, a trápen k tomu ještě nejistotou, zda nezasáhne očarování jeho, podlehl autosugesci docela a pociťoval skutečné bodání na svém vlastním těle.

A konečně mravně výše stojící osoba může býti opravdovou mentální zdí dobra, od níž se všechny špatné mentální vibrace odráží jako dětský balon ode zdi. Nenacházejí-li elementálové, čarodějem vyslaní, u oběti vhodné půdy k svému působení, vrací se zpět k čaroději, s nímž stojí v psychickém raportu, a ježto zde je jich rodná půda, z níž vyšli, sají na něm samotném a realisují v něm svůj úkol, za nímž je byl vyslal.

Co se týče nyní tzv. magické protiakce, je též charakteru z větší části čistě mentálního, sugestivního. Jeany Bricand, jeden z moderních francouzských čarodějů, píše o protiakci v okkultické revui L’Echo du monde occulte následovně: „Čárům lze se vyhnout též protimagií. Spočívá všeobecně v tom, že oběť vaří v hrnci cvočky a intensivně myslí na zlo, jež jí bylo způsobeno. Tu čaroděj strašně trpí a je donucen přijít k oběti a prosit ji za odpuštění. Ta mu nesmí ale odpovědět, aniž připustit, aby se jí dotkl, neboť by tím byla porušena rovnováha.“

Vaření cvočků je zdánlivě aktem zcela nesmyslným, avšak pozorujme, jaké má pozadí. Čarodějem týraná oběť, pocítivši první náraz, stane se zuřivou pomstou proti němu. Mocnou vůlí, koncentrovaným přáním zbavit se následků očarování a dát pocítit tytéž bolesti jejímu trýzniteli, realisuje očarovaná osoba obsah svého imaginačního přání, čímž nechává čaroději pocítit vše, co jí byl připravil. Vaření cvočků mělo jen posílit její víru a dát nutný impuls vůli. Kdyby jí byl někdo řekl, že se zbaví očarování běháním kolem stolu, na němž hoří dvě svěcené svíce, byla by docílila těchže úspěchů. (Viz moji poznámku k Bricandovu článku „Očarování“ v II. roč. čas. Isis a Paracelsia na str.70.). A pevné přesvědčení získané tradicí, že čaroděj po učiněné protioperaci přijít k ní musí a ji odprosí, působí opět jako imaginace, a čaroděj skutečně bolestmi a jakýmsi nevysvětlitelným nutkáním puzen přichází a oběť odprošuje.

Proti očarování doporučují někteří praktičtí okkultisté chování jistých zvířat v bytě a nebo přímo jejich nošení. Jsou to ropucha, bazilišek, chameleón a některé ještěrky, zvířata to velmi antipatická, mající, jak praví Elifáš Lévi, v pohledu cosi uhrančivého. Zmíněná zvířátka mají mít tu vlastnost, že absorbují proudy astrálního světla, chráníce takto před halucinacemi a kouzly astrálního opojení. Proto asi staré legendy o čarodějnicích se zmiňovaly o ropuchách a ještěrkách, jež byly oněm zlopověstným ženám nerozlučnými a také snad osvědčenými přítelkyněmi. Z vlastní zkušenosti nemohu tohoto zvláštního vlivu oněch zvířátek potvrdit, nezdá se mně však nemožným. Mluví proň alespoň bohaté staré zkušenosti celé řady pokolení a národů.

A co se týče obrany proti útokům astrálních těl čarodějů, lze doporučit kovové hroty jako nejlepší zbraň, o čemž bližší nalezne čtenář v námi vydaném díle dra G. Encausseho Praktická Magie, kdež se také pojednává o vlastnostech úhlu a modlitbě, jako velmi účinných prostředcích proti udělání.