PŘEDMLUVA M.N.

PROBLÉM OČAROVÁNÍ -
Předmluva Milana Nakonečného
Práce moravského hermetika Otakara Grieseho, kterou má čtenář v rukou, vznikla kolem roku 1909 (originální vydání není datováno, ale autor sám tuto práci spojoval se svou monografií o mumiální hermetické léčbě, která byla vydána v r. 1908). Oběma těmito pracemi se Griese etabloval na Vysoké svobodné škole hermetických věd v Paříži. Za první z nich získal doktorát hermetických věd, který tato škola udělovala a věnoval ji svému mistru Papusovi (dr. G. Encaussovi). Monografii o očarování pak věnoval svému příteli a zasvěcovateli do učení martinismu B. Krausovi, hermetikovi českého původu, který se usadil v Řezně, kde působil jako farmaceut. Obě tyto, pro svůj vlastní vývoj klíčové práce, napsal Griese v období svého heroického boje za prosazování „ušlechtilých idejí okkultických“, jak říkával. Bylo to v době, kdy odešel ze svého rodného Přerova do Prahy, centra tehdejšího českého okkultistického hnutí, aby byl v těsnějším kontaktu se svým přítelem Emanuelem Haunerem, s nímž, jak dokazují dopisy obou, zachované v Památníku národního písemnictví na Strahově, připravoval velkolepé projekty šíření nauk hermetismu. Bylo to v době, kdy se u Grieseho stále více prosazoval věcně empirický přístup k hermetickým vědám, kdy byl tento nadšený hermetik těžce zkoušen, po smrti své první choti, nejen problémy rodinnými, ale kdy se v jeho velkoryse pojaté ediční činnosti rozplývalo jeho zděděné jmění. Griese, který teoreticky i prakticky ovládal celou rozsáhlou tématiku tehdejšího hermetismu, měl mimořádný zájem o magii. Spatřoval v ní, jako silně humanisticky založený jedinec, především prostředek pomáhaní člověku a spojoval ji proto zejména s hermetickou medicínou. Z těchto humanistických důvodů se zabýval také její temnou stránkou, k níž patří problém očarování. Pokusil se o originální třídění fenoménů očarování a o jejich výklad, v němž neulpíval na úrovni tehdejších okkultistických doktrin, ale pokusil se posunout jej do roviny tehdejší psychologie, domnívaje se, že oba tyto přístupy jsou v podstatě komplementární. To byla i základní idea Griesova hermetismu: hledat souvislosti „okkultních nauk“ s poznatky tehdejších věd, v neposlední řadě především s poznatky tehdejší psychologie. Umožňovalo mu to široké a hluboké vzdělání, kterého jako samouk dosáhl.

Dnes existuje řada významných monografií o očarování, zejména ve francouzské literatuře, snad proto, že se v některých částech Francie stále udržují tradice venkovského čarodějnictví, avšak již Griese ve své monografii na toto téma, vyslovil to, co je tomuto jevu podstatné. Společným jmenovatelem účinků očarování je, jak na straně čaroděje, tak i jeho oběti, víra v působnost okkultních praktik; u čaroděje je to víra vědomá, u jeho obětí často jen víra civilizačními vlivy již hluboce potlačená, nevědomá, ale přece jen za určitých okolností dostupná své destruktivní aktivizaci.

Griese odlišil primitivní praktiky očarování od rituálně magických, „mentální očarování“, v němž hraje důležitou roli sugesce i imaginace, od „mumiálního očarování“, které souvisí s exteriorizací senzibility a s impregnací „ódem“, tj. životní sílou individua, ulpívající na předmětech s nimiž jedinec přišel do intimního styku a kterou obsahují části těla (vlasy, nehty atd.) a jeho exkrementy a sekrece (sliny např.). Upustil od podrobnějšího výkladu některých spontánních forem očarování, které byly v jeho době méně populární, jako je např. „zlý pohled“, v jehož účinky se ještě dnes hodně věří zejména v Itálii. Za klasickou, dalo by se říci, vyšší formu očarování pokládal magickou evokaci, zaměřenou na astrální tělo oběti. Je-li základním prostředkem „nižších“ forem očarování tzv. „volt“, rozšířený ve všech kulturách, je základním prostředkem „vyšších“, rituálně-evokačních forem očarování elementál, magickými prostředky v astrálu vytvořená bytost, směrovaná svým tvůrcem k určitému druhu agresivních akcí proti dané oběti. S touto metodou černomagické praxe je spojen „zpětný odraz“, nebezpečí, že astrální útvar vytvořený ad hoc očarování nenávistí se obrátí proti svému tvůrci. Griese tu v souhlase s tradicí zdůraznil psychologickou podstatu „práce s astrálem“, jejíž účinky násobí víra v působivost určitých rituálů. V těchto pasážích, byť jen stručných, je Griesovo dílo o očarování zcela moderní a v souhlase se současnými tendencemi k psychologizaci praktické magie. Současně se však nespokojuje se zjednodušenou antropologickou tezí: zabíjet může strach spojený s vírou v možnost magického zabíjení čaroději, která je dokládána ověřenými případy praktik vúdú kultu (W. B. Cannon, 1923). Griese věřil v určité souvislosti magie a psychologie, avšak nezjednodušoval praktickou magii na aplikovanou psychologii. Kdybychom však připustili, že účinnými čarodějnými prostředky byly i např. ve středověku obávané „kouzlo jehličky“, inkvizicí často souzené „sušení“, nebo čáry prováděné s hlínou z hrobů, psychologický výklad očarování nestačí, neboť očarování se dělo bez vědomí oběti. Psychologicky dobře vysvětlitelné je zejména tzv. „uhranutí“. Očarováni nebývali a nebývají jen lidé, čarodějnické příručky uváděly i postupy jakými kouzly je možno škodit dobytku, úrodě apod. Chceme-li tedy připustit možnost účinků některých metod očarování — účinků zcela nekauzálních — musíme připustit hypotézu nějakého meta-fyzického činitele. Za takového činitele byl okkultisty od pradávna považován tzv. astrál. S přijetím či odmítnutím tohoto činitele, astrálu, stojí a padá veškerá magie a tedy i její pokleslá forma, lidové čarodějnictví operující nižšími druhy očarování.

Znovuvydáním Griesova spisu o problému očarování se tomuto významnému moravskému hermetikovi, kterého spojení lidumilství s nadšením pro hermetismus přivedlo k důstojně snášené chudobě, v níž neztratil nic z bohatství své osobnosti, je této velké postavě českého hermetismu splácen velký dluh. Přátelé Griesovy osobnosti a díla věří, že znovuvydáváním jeho děl, které bylo plánováno bývalou Universalií již před šedesáti léty, bude obohacen současný trh původní české hermetické literatury ku prospěchu všech, kdo touží po opravdovém poznání z pramenů nejčistších. Kéž by bylo současně, jako před půl stoletím, podnětem k rozvíjení české hermetické tradice.

PhDr. Milan Nakonečný, CSc.
Tábor, 1992