ANTON SZANDOR LAVEY

ANTON SZANDOR LAVEY.

V roce l942, kdy bylo La Veyovi dvanáct, ho fascinace cínovými vojáčky přivedla k zájmu o druhou světovou válku. Ponořil se do vojenských příruček a zjistil, že celé arzenály zbraní, sloužících k výbavě pozemních a námořních armád, lze nakoupit jako bonbóny v samoobsluze a použít k pokoření jiných národů. V hlavě se mu zrodila myšlenka; že přes všechna tvrzení křesťanské Bible Zemi nezískají pokorní, ale silní.
Na střední škole La Vey zazářil jako zázračné dítě. Nejvážnějším studiím se však věnoval mimo školu - ponořil se do studia hudby, metafyziky a okultních tajemství. V patnácti letech se stal druhým hobojistou v San Francisco Ballet Symphony Orchestra. Škola ho nudila, a tak ji rok před maturitou opustil, odešel z domova a přidal se k společnosti Clyde Beatty Circus jako ošetřovatel lvů a tygrů. Krotitel Beatty si všiml, že La Veyovi společnost šelem nevadí, a udělal ho svým pomocníkem.
Když bylo La Veyovi osmnáct, odešel z cirkusu a přidal se k zábavnímu parku. Tam se stal pomocníkem kouzelníka, naučil se hypnóze a dál studoval magii. Bylo to kuriózní spojení. Na jedné straně ovzduší života na té nejsyrovější úrovni - laciná hudba, pach divokých zvířat a pilin; výstupy, kde vteřina zpoždění mohla znamenat neštěstí či smrt; čísla, která vyžadovala mládí a sílu, a ti, kdo zestárli, byli odhozeni jako loňské šaty; svět fyzického vzrušení působící magickou přitažlivostí. Na druhé straně studium magie temných zákoutí lidského mozku. Když hrával na varhany při různých pouťových atrakcích, tato podivná kombinace možná ovlivnila jeho pohled na lidstvo.
"V sobotu večer," vzpomínal La Vey při jednom z našich dlouhých rozhovorů, "jsem vídal chlapy, jak chlípně touží po polonahých holkách tančících na pouti; když jsem pak v neděli ráno hrál na varhany pro potulné kazatele ve stanech na druhé straně pouti, viděl jsem tytéž chlapy, jak dřepí v lavicích s manželkami a dětmi, prosí Boha o odpuštění, a aby je ochránil před tělesnými touhami. A příští sobotu byli zase na pouti nebo se někde jinde oddávali požitkům. Tehdy jsem pochopil, že křesťanská církev žije z pokrytectví a že člověk musí ventilovat své tělesné touhy bez ohledu na očišťování či tresty rádných náboženství."
Přestože si to v té době ještě neuvědomoval, směroval již tehdy k vytvoření kultu, který bude sloužit jako antiteze křesťanství a jeho judaistické tradice. Bylo to staré náboženství, starší než křesťanství nebo judaismus. Nikdy ale nedostalo pevnou formu, ani nebylo uspořádáno v podobě filozofie a rituálu. To mělo být teprve La Veyovým úkolem v civilizaci dvacátého století.
Když se jednadvacetiletý La Vey v roce 1951 oženil, opustil podivuhodný svět zábavního parku a věnoval se životní dráze, která lépe vyhovovala budování domova. Zapsal se ke studiu kriminalistiky na City College of San Francisco. Studium ho také přivedlo k prvnímu konformnímu zaměstnání: přijal místo policejního fotografa v San Franciscu. Jak se později ukázalo, měla i tato práce, stejně jako další zaměstnání, zásadní význam pro vývoj satanismu jako životního postoje.
"Viděl jsem krvavou a děsivou stránku lidské přirozenosti," vzpomínal La Vey při jednom z našich setkání, kdy hovořil o své minulosti. "Viděl jsem lidi zastřelené blázny a pobodané přáteli; malé děti, rozpláclé v příkopu, kam je odhodili řidiči, kteří ujeli z místa nehody. Bylo to nechutné a depresivní. Kladl jsem si otázku: Kde je Bůh? Začal se mi hnusit pokrytecký přístup většiny lidí k násilí, neustálé omílání fráze
Je to vůle Boží"
Po třech letech práce u policie znechucen odešel a vrátil se k varhanům, tentokrát do prostředí nočních klubů a divadel. Tak si vydělával na živobytí a přitom se dále věnoval své životní zálibě, studiu černých umění. Jednou týdně přednášel o tajemných tématech: o strašidlech, mimosmyslovém vnímání, snech, o upírech, vlkodlacích, o věštění, obřadné magii a tak dále. Jeho přednášky vzbudily pozornost mnoha lidí, kteří již měli jisté jméno ve světě obchodu, umění a vědy, případně se slavnými teprve měli stát. Z této skupiny nakonec vznikl Magický kruh.
Hlavním smyslem setkání Kruhu bylo vykonávat magické obřady, které La Vey při studiu objevil nebo sám navrhl. Shromáždil celou knihovnu děl pojednávajících o černé mši a dalších neblaze proslulých obřadech, které pěstovali například templáři ve Francii čtrnáctého století, Klub pekelného ohně nebo Zlatý úsvit (Golden Dawn) v Anglii na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Smysl některých tajných řádů spočíval v rouhání a hanobení křesťanské církve; jejich příslušníci se obraceli k Ďáblu jako antropomorfnímu božstvu zosobňujícímu pravý opak Boha. La Vey měl na věc odlišný názor: Ďábel byl pro něj temnou, skrytou silou v přírodě, řídící chod pozemských věcí, silou, pro niž věda ani náboženství nemají vysvětlení. La Veyův Satan je duchem pokroku, který je původcem všech velkých hnutí, jež přispěla k vývoji civilizace a ke zdokonaleni lidstva. Je duchem revolty vedoucí ke svobodě, ztělesněním všech herezí, které osvobozují člověka.
Poslední noc v dubnu 1966 - o Valpuržině noci, nejvýznamnějším svátku vyznavačů magie a čarodějnictví - si La Vey v souladu s tradicí rituálně oholil hlavu a slavnostně vyhlásil vznik Satanské církve. Aby vyjádřil své postavení duchovního, navlékl si kněžský kolárek. Až k němu vypadal téměř svatě. Ale vyholená čingischánovská hlava, mefistofelský vous a úzké štěrbiny očí mu dodávaly démonického vzhledu potřebného, aby vypadal jako skutečný kněz Ďáblovy církve na Zemi.
"Použil jsem termín církev především proto, že mi to umožnilo držet se magického vzorce, podle něhož je k úspěchu třeba jedné desetiny pohoršení a devíti desetin společenského uznání," vysvětluje La Vey. "Hlavním účelem ale bylo shromáždit skupinu podobně smýšlejících jedinců a využít jejich spojené energie k vyvolání temné přírodní síly nazývané Satan."
Jak již bylo řečeno, všechny ostatní církve jsou založeny na uctívání ducha a popření těla a intelektu. La Vey vycítil potřebu církve, která by se znovu chopila myšlení člověka a jeho pozemských tužeb a ty pak oslavovala. Měla by podporovat racionálně motivovaný zájem o vlastní osobu a usilovat o utváření zdravého ega.
Začal si uvědomovat, že staré pojetí černé mše parodující křesťanské bohoslužby jaksi vyšlo z módy. Podle jeho slov je to mlácení prázdné slámy. Místo sebeponižujících křesťanských bohoslužeb La Vey zavedl v Satanově církvi povzbuzující psychodramata. Tak se mu podařilo vymýtit potlačování přirozených pudů a inhibice, prosazované "řádnými" náboženstvími.
V samotné křesťanské církvi probíhala vzpoura proti ortodoxním rituálům a tradicím. Bylo v módě prohlašovat že Bůh je mrtev. Alternativní rituály vypracované La Veyem si zachovaly přitažlivost starých ceremonii, změnily se však z negativního paskvilu v pozitivní formy oslav a očist: satanistické svatby posvěcující radosti těla, pohřby prosté pokryteckých a svatouškovských otřepaných frází, rituály smyslnosti, pomáhající stoupencům kultu naplnit sexuální tužby, destrukční rituály, umožňující členům Satanovy církve zvítězit nad nepřáteli.
Křtiny, svatby v Ďáblově jménu a jiné zvláštní příležitosti se těšily neobyčejnému zájmu tisku, i když o něj nikdo z věřících nestál. Od roku 1967 noviny po celém světě, ať už ze San Francisca, z Tokia nebo z Paříže, vysílaly reportéry, aby psali o Satanové církvi. Fotografie nahé ženy zpola zakryté leopardí kůží, sloužící za oltář zasvěceny Satanovi v La Veyem koncipovaném svatebním obřadu obletěla prostřednictvím tiskových agentur a novin svět; objevila se i na titulních stránkách takových tradičních bašt tisku jako jsou losangeleské Times. Díky publicitě se skupiny zvané grotta (La Veyova obdoba konventů), hlásící se k Satanově církvi, rozšířily po celém světě a potvrdily tak jedno z La Veyových základních poselství: Ďábel nejen že žije, ale je u značného množství lidí velmi oblíben.
La Vey samozřejmě upozorňoval, že pro něj a jeho stoupence není Ďábel oním šablonovitým chasníkem s rohy, ocasem a vidlemi, zahaleným do rudého hávu, ale spíše ztělesněním temných sil přírody, jejichž hlubiny lidé teprve začínají zkoumat. Jak své tvrzení uvedl v soulad s vlastním vzhledem, když často vystupoval v černé kutně s kápí a rohy? Na to odpovídá: "Lidé potřebují obřady a symboly. Setkáte se s tím všude - v baseballu, v církevních ceremoniích nebo ve válkách: Symboly slouží jako odrazové můstky k vybití emocí, které většina lidí nedokáže uvolnit ani je sama pochopit." Tyto hry nicméně brzy přestaly La Veye bavit. Vyskytly se ovšem i nezdary. Některým La Veyovým sousedům začal vadit vzrostlý lev, kterého si držel jako mazlíčka a nakonec ho musel věnovat místní zoologické zahradě. Jedna z La Veyových nejoddanějších čarodějnic, Jayne Mansfieldová, zemřela na následky kletby, kterou Černý papež, z důvodů, jež jsem objasnil v Ďáblově mstiteli, vyslal na jejího ctitele, právníka Sama Brodyho. La Vey ji před Brodym neustále varoval a její smrt pak těžce nesl. Byl to v poradí již druhý hollywoodský sexuální symbol šedesátých let, se kterým měl intimní známost a který tragicky zemřel; první byla Marilyn Monroe - v roce 1948 se na krátké, ale rozhodující období stala jeho milenkou. Odešel tehdy ze zábavního parku a doprovázel na varhany striptérky v okolí Los Angeles.
Kromě toho byl La Vey unaven pořádáním zábavných a očistných obřadů pro členy své církve. Navázal styk s posledními žijícími členy předválečných bratrstev v Evropě a snažil se zachytit jejich filozofii a tajné rituály dochované z období před Hitlerovým nástupem, takže potřeboval čas, aby mohl studovat, psát a pracovat na nových principech. Dlouho experimentoval se základy geometrických prostorových koncepcí, které shrnul v práci nazvané Zákon různoběžníku. (Vysmívá se v ní dnešním snobům, kteří ničemu nerozumí.) Stal se vyhledávaným řečníkem, hostem v rozhlasových i televizních programech a poradcem při natáčení hudby k televizním a filmovým podobám satanistických hororů. Někdy v nich dokonce i hrál. Jak poznamenal sociolog Clinton R. Sanders: "... žádný magik neměl takový přímý vliv na způsob filmové prezentace satanismu jako Anton Szandor La Vey. V La Veyově církvi jsou centrálními prvky rituální a esoterický symbolismus. Filmy, na kterých se podílel, obsahují podrobné popisy satanských rituálů a jsou plné tradičních okultních symbolů. Důraz kladený v Satanově církvi na rituál má soustředit emoční síly skryté v každém jedinci. Vyumělkovanou rituálnost, která je ústředním bodem La Veyových filmů, můžeme obdobně chápat jako mechanismus, který má aktivizovat a soustředit emoční zkušenost filmového diváka."
La Vey se nakonec rozhodl přenést rituály a ostatní činnost Satanovy církve do grott rozsetých po celém světě a věnovat se cele psaní, přednáškám a výuce - a také rodině: manželce Dianě, plavovlasé krásce zastávající funkci velekněžky církve, dceři Karle, s vlasy jako havran, které je nyní něco přes dvacet a která, podobně jako otec, studuje kriminologii a většinu času tráví přednášením o satanismu na univerzitách po celé Americe, a samozřejmě také Zeeně, kterou si ti, kdo znají slavnou fotografii satanského křtu, pamatují jako pouhé škvrně, a která se vyvinula v nádherný exemplář teenagera, přitahující stále rostoucí smečku vlčáků.
V poměrně klidném období La Veyova života vznikly jeho populární průkopnické knihy, které nalezly početnou čtenářskou obec. Nejprve to byla Satanská bible(The Satanic Bible), která v době, kdy píši tento úvod, vychází již ve dvacátém vydání (toto je druhý, přepracovaný úvod; psal jsem úvod i k prvnímu vydání. Následovaly Satanské rituály(The Satanic Rituals), kde se La Vey podrobněji zabývá temným a spletitým materiálem, který objevil ve stále přibývajících pramenech. A konečně třetí kniha, Dokonalá čarodějka (The Compleat Witch), je v Itálii bestsellerem, v Americe ale bohužel už nevychází a nedošla uznání.
Za to musí křesťanská církev zaplatit. Vše, co La Vey předpověděl v prvním vydání Satanské Bible, se skutečně stalo. Lidé po staletí potlačující své instinkty zpřetrhali své okovy. Došlo k explozi sexu, ve filmech a literatuře, na ulicích i doma se uvolnilo kolektivní libido. Lidé tančí nahoře i dole bez. Jeptišky odhodily tradiční hábity a zapomněly na staré zvyky, obnažily nohy a tančily Missa Solemnis Rock, o níž si La Vey myslel, že ji vymyslel jako vtip. Obecnou vlastností všech tvorů je sklon vyhledávat stále nové zábavy, gurmánská jídla a vína a dobrodružství všeho druhu, všichni touží po okamžitém prožitku. Lidstvo už nehodlá déle čekat na posmrtný život, který slibuje odměnit čisté a cudné - jinak řečeno asketické a nudné - duše. Panuje nálada novopohanství a hedonismu, z níž se vynořila široká paleta vynikajících jednotlivců - lékařů, právníků, inženýrů, učitelů, spisovatelů, makléřů, urbanistů, herců, novinářů (abych uvedl pouze několik sociálních skupin, ze kterých se rekrutují satanisté) - kteří projevují zájem o utváření a zvěčnění tohoto všeprostupujíciho náboženství a způsobu života.
Přijetí tohoto náboženství společností, jež byla příliš dlouho ovládána puritánskou morálkou, rozhodně není snadné. Nehlásá falešný altruismus, ani nepřikazuje miluj bližního svého. Satanismus je nepokrytě egocentrická, brutální filozofie. Je založena na přesvědčení, že lidské bytosti jsou v podstatě sobecká, násilnická stvoření, že život je přirozená selekce a že přežijí pouze silní a Zemi ovládnou ti, kteří bojují, aby zvítězili v nekonečné soutěži, jaká existuje v každé džungli - včetně urbanizované společnosti. Jestli chcete, můžete se tohoto brutálního životního názoru děsit; přesto se zakládá na reálných podmínkách existujících již po staletí ve světě, který obýváme. Nežijeme přece v mystických krajinách oplývajících mlékem a strdím, jaké popisuje křesťanská Bible.
V Satanské bibli Anton La Vey vysvětlil filozofii satanismu daleko pronikavěji než kterýkoli z jeho předchůdců v Království pekel. Podrobně zde také popsal nové zavedené rituály a vylepšení, která sám vymyslel pro svou církev realistů. Od prvního vydání bylo jasné, že hodně lidí si bude chtít tuto knihu přečíst, aby se poučili, jak zakládat satanistické skupiny a jak provádět rituály černé magie. Satanská bible a Satanské rituály jsou jedinými knihami, které autenticky a v duchu relevantních tradic ukazují, jak se to vše má dělat. Vyskytlo se i mnoho plagiátorů, keři nikdy nepřiznali, odkud čerpají, a dobře věděli proč; jakmile by totiž byla jejich ubohost a plytkost srovnána s La Veyovým průkopnickým dílem.