(VZDUCH) KNIHA LUCIFEROVA - PEKLO...

(VZDUCH) KNIHA LUCIFEROVA - PEKLO, ĎÁBEL A JAK PRODAT DUŠI.
Satan je nepochybně nejlepší přítel,jakého kdy církev měla,jelikož ji po celé věky udržoval při životě. Falešné nauky o pekle a Ďáblu umožnily protestantské a katolické církvi dlouhý rozkvět. Bez Ďábla, na kterého by mohli ukázat prstem, by kazatelé stezky ctnosti neměli čím strašit své stoupence. Satan vás uvádí v pokušení, Satan je kníže zla, Satan je hříšný, krutý a brutální, varují. Pokud podlehnete Ďáblovu pokoušeni, zcela jistě budete navěky prokleti a budete se smažit v pekle.
Sémantický význam slova Satan je sok, odpor, nebo žalobce. Samotné slovo Ďábel pochází z indického devi, což znamená bůh. Satan představuje opozici vůči všem náboženstvím, která člověka frustrují a zatracují ho za jeho přirozené pudy. Roli strůjce zla dostal jednoduše proto, že zosobňuje světské, pozemské a tělesné stránky života.
Satan, nejvyšší Ďábe1 západního světa, byl původně andělem, jehož úkolem bylo oznamovat Bohu lidské prohřešky. Tak tomu bylo až do 14. století, kdy začal být zobrazován jako zlé božstvo, zčásti člověk a zčásti zvíře s kozlími rohy a kopyty. Než ho křesťanství nazvalo Satanem, Luciferem a podobně, tělesné stránce lidské přirozenosti vládl bůh, který se tehdy jmenoval Dionýsos nebo Pan. Řekové ho zobrazovali jako satyra či fauna. Pan byl původně dobrý chlapík a symbolizoval úrodnost a plodnost.
Kdykoli dostane nějaký národ novou formu vlády, z někdejších hrdinů se rázem stanou zlosynové. To platí i pro náboženství. První křesťané věřili, že pohanští bohové byli ďáblové, a zabývat se jimi znamenalo provozovat černou magii. Zázračné nebeské jevy označili za bílou magii; to byl jediný rozdíl. Staří bohové nezemřeli, ale propadli se do pekel a stali se z nich Ďáblové. Výrazy bubák (angl. bogey), strašák (bugaboo) nebo skřítek (goblin), kterými se straší malé děti, pocházejí ze slovanského slova bog, což znamená čbůhč, podobně jako v hindštině bhaga.
Mnoho rozkoší, které nové náboženství zatratilo, bylo před nástupem křesťanství chováno v úctě. Udělat z Panových rohů a kopýtek atributy naprosto přesvědčivého ďábla vyžadovalo pouze malou změnu! Panovy charakteristické vlastnosti stačilo elegantně změnit v hříchy zasluhující potrestání, a proměna byla hotova. Spojování kozla s Ďáblem nacházíme již v křesťanské Bibli, kde byl nejsvatější den v roce, Den vykoupení, slaven losováním, jež mělo určit, který ze dvou kozlů bez poskvrny má být obětován Pánu, a který Azazelovi. Kozel nesoucí hříchy lidí byl vyhnán na poušť a stal se z něj obětní beránek. Odtud pochází symbol kozla, který je používán při obřadech tajných lóží dodnes, tak jako byl používán v Egyptě, kde býval jednou do roka obětován některému bohu.
Lidstvo zná mnoho ďáblů různého původu. Provádění satanských rituálů nezahrnuje vyvolávání démonů; dělají to pouze ti, kdo se bojí právě těch sil, které zaklínají.
Teoreticky jsou démoni zlými duchy, jejichž charakteristické vlastnosti přispívají ke zkáze lidí nebo jevů, kterých se dotknou. Řecké slovo démon znamenalo strážný duch nebo zdroj inspirace, a popravdě řečeno, pozdější teologové si navymýšleli celé legie těchto poslů inspirace, přičemž jeden jako druhý byli bez výjimky zlí.
Známkou zbabělosti magiků cesty ctnosti je jejich zvyk obracet se ke konkrétnímu démonu, (který zřejmě má být Ďáblovým přisluhovačem), aby splnil jejich rozkazy. Předpokládá se totiž, že démona, který je pouze Ďáblovým služebníkem, lze lépe ovládat. Okultní nauky tvrdí, že pouze čaroděj, jehož obrana skutečně budí úctu, či naprostý šílenec by se pokusil vyvolat samotného Ďábla. Satanista se neobrací pokoutně k těmto služebně nižším ďáblům, ale směle vyvolává ty, kdo tvoří pekelnou armádu odvěké zuřivosti - ďábly samotné!
Jak se dalo ostatně čekat, teologové sestavili soupis jmen některých ďáblů, ale následující seznam obsahuje pouze jména nejčastěji užívaná při satanském rituálu. Obsahuje jména a původ bohů a bohyň, k nimž se obracíme a kteří představují velkou část obyvatelstva pekelného královského paláce:
ČTYŘI KORUNNÍ PRINCI PEKEL
SATAN - (hebrejsky) sok, protiklad, žalobce, Pán ohně, peklo, jih
LUCIFER - (latinsky) římský bůh, nositel světla, osvícení, vzduch, jitřenka, východ
BELIAL - (hebrejsky) bez pána, nízkost země, nezávislost, sever
LEVIATHAN - (hebrejsky) had z hlubin, moře, západ
PEKELNÁ JMÉNA
Abaddon - (hebrejsky)ničitel
Adramelech - samarský ďábel
Ahpuch - mayský ďábel
Ahriman - mazdánský ďábel
Amon – egyptský bůh života a množeni s beraní hlavou
Apollyon - řecké synonymum pro Satana, úhlavního nepřítele
Asmodeus - hebrejský ďábel smyslnosti a přepychu, původně zvíře posledního soudu
Astaroth - fénická bohyně chlípnosti, odpovídá babylónské Ištar
Azazel - (hebrejsky)učil člověka výrobě zbraní a zavedl kosmetiku
Baalberith - kanaánský Pán úmluv, později se z něj stal ďábel
Balaam - hebrejský ďábel lakoty a chamtivosti
Bafomet - uctíván templáři, jako symbol Satana
Bast - egyptská bohyně rozkoše představovaná kočkou
Belzebub - (hebrejsky) Pán much, převzatý ze symbolismu skaraba
Behemoth – hebrejská personifikace Satana v podobě slona
Beherit – starosyrské jméno pro Satana
Bilé - keltský bůh pekla
Cimeries – jezdí na černém koni a vládne Africe
Čemoš - moabitský bůh, později ďábel
Čort – ruské jméno pro Satana, černý bůh
Dagon - filištínský mstivý ďábel moře
Damballa - hadí bůh kultu voodoo
Démogorgon - řecké jméno ďábla, které prý mělo zůstat smrtelníkům utajeno
Diabolos - (řecky)plynoucí dolů
Drakula - rumunské jméno pro ďábla
Emma-O - japonský vládce pekla
Euronymos - řecký kníže smrti
Fenriz - syn Lokiho, zobrazovaný jako vlk
Gorgo - zdrobnělina Démogoron, řeckého jména pro ďábla
Haborym - hebrejské synonymum pro Satana
Hekaté - řecká bohyně podsvětí a magie
Ištar - babylonská bohyně plodnosti
Kálí - (hindsky) Šivova dcera, bohyně uctívaná Thuggy
Kojot – indiánský ďábel
Lilith – hebrejská ďáblice, Adamova první žena, která ho naučila jak to chodí
Loki – germánský ďábel
Mammon - aramejský bůh blahobytu a zisku
Mania - etruská bohyně pekel
Mantus - etruský bůh pekel
Marduk - bůh města Babylónu
Mastema - hebrejské synonymum pro Satana
Melek Taus - jezidský ďábel
Mefistofeles – řecky ten, který se straní světla, viz Faust
Metztli - aztécká bohyně noci
Mictian - aztécký bůh smrti
Midgard - syn Lokiho, zobrazovaný jako had
Milkom - amonitský ďábel
Moloch - fénický a kanaánský ďábel
Mormo - (řecky) král ghoulů, choť Hekaté
Naamah - hebrejská ďáblice svodů
Nergal - babylónský bůh Hádu
Nihasa – indiánský ďábel
Nija - polský bůh podsvětí
O-Yama – japonské jméno pro Satana
Pan - řecký bůh smyslnosti, později zapuzen do ďáblovy říše
Pluto - řecký bůh podsvětí
Proserpina - řecká královna podsvětí
Pwcca - velšské jméno pro Satana
Rimmon - syrský ďábel, uctívaný v Damašku
Sabazios - frýžského původu, ztotožňován s Dionýsem, uctívání hada
Saitan - enošský ekvivalent Satana
Sammael - (hebrejsky) ”nenávist Boží”
Samnu - středoasijský ďábel
Sedit - indiánský ďábel
Sekhmet - egyptská bohyně pomsty   
Set - egyptský ďábel
Šejtan - arabské jméno pro Satana
Šiva - (hindsky) ničitel
Tan-mo - čínská analogie ďábla, žádostivosti, touhy
Tezcatlipoca – aztécký bůh pekel
Thamuz - sumerský bůh, který byl později vypovězen do ďáblovy říše
Thoth - egyptský bůh magie
Tunrida - skandinávská ďáblice
Typhon - řecká personifikace ďábla
Yaotzin – aztécký bůh pekel
Yen-lo-Wang - čínský vládce pekel

Ďáblové dřívějších náboženství vždy nesli přinejmenším částečně zvířecí rysy, očividný důkaz neustálé potřeby člověka popírat, že je také zvířetem. Kdyby si to přiznal, zasadilo by to citelnou ránu jeho zbídačelému egu.
Židé a Egypťané opovrhovali prasetem. Symbolizovalo bohy Frey, Osirida, Adonise, Persefonu, Attie a Demétér, a bylo obětováno Osiridovi a Měsíci. Postupem času ale bylo degradováno na ďábla. Féničané uctívali mušího boha Baala, z něho pochází Belzebub. Baal i Belzebub jsou totožní s hovniválem či skarabem Egypťanů který byl zřejmě schopen vstát z mrtvých, podobně jako mýtický pták Fénix vstal vždy z popela. Staří Židé díky kontaktu s Peršany věřili, že dvě rozhodující síly ve světě jsou Ahura-Mazda, bůh ohně, světla, života a dobroty, a Ahriman, had, bůh temnoty, zkázy, smrti a zla. Tyto i nesčetné delší příklady nejenže zobrazují ďábly jako zvířata, ale také ukazují lidskou potřebu obětovat původní zvířecí bohy a degradovat je na ďábly.
V šestnáctém století, v době reformace, přišel alchymista doktor Johann Faust na způsob, jak přivolat démona - Mefistofela - z pekel a uzavřít s ním smlouvu. Podepsal ji krví a výměnou za pocit mládí se zavázal odevzdat Mefistofelovi duši. V mžiku omládl. Když nadešel jeho čas, uzavřel se do svého pokoje a byl rozerván na kusy, jako by v laboratoři došlo k explozi.
Tento příběh je protestem doby (šestnáctého století) proti vědě, chemii a magii.
Abyste se mohli stát satanistou, není bezpodmínečné nutně zaprodat duši ďáblu nebo uzavřít smlouvu se Satanem. Tuto hrozbu vymyslelo křesťanství, aby mohlo zastrašovat lidi a zabránilo jim zaběhnout se od věřícího stáda. Chvějícími se hlasy a se zdviženými prsty učili své stoupence, že pokud podlehnou pokušení a budou žít podle svých přirozených sklonů, zaplatí Satanovi za hříšné rozkoše duší a navěky budou trpět v pekle. Namlouvali lidem, že nezkažená duše je jakousi propustkou k věčnému životu.
Zbožní proroci učili, že se má člověk Satana bát. Co si ale počít s výrazy jako strach z Boha? Je-li Bůh tak milosrdný, proč se ho mají lidé bát? Máme snad věřit tomu, že před strachem se nedá nikam utéci? Pokud se musíte bát Boha, proč se raději nebát Satana a užívat si rozkoší, které vám bohabojnost zakazuje? Bez všeobecného strachu by pánbíčkáři neměli čím ovládat své stoupence.
Germánská bohyně smrti, dcera Lokiho, se jmenovala Hel; byla zároveň pohanským božstvem mučení a trestu. Při sepisování Starého zákona bylo přidáno ještě jedno "l". Proroci kteří sepsali Bibli, výraz peklo (angl. hell) neznali, použili hebrejské Sheol a řecké Hádes, což znamenalo záhrobí; použili také řecké slovo Tartaros, které označovalo místo pobytu padlých andělů, podsvětí (uvnitř země) a výraz Gehenna, což bylo údolí blízko Jeruzaléma, kde vládl Moloch a kam sváželi odpadky a spalovali je. Odtud křesťanská církev vzala ideu pekelné síry a ohně.
Protestantské a katolické peklo jsou místy věčného trestu. Katolíci nicméně věří, že existuje ještě očistec, kam všechny duše na určitou dobu přijdou, a limbus, kam se dostanou nepokřtěné duše. Buddhistické peklo je rozděleno do osmi částí, přičemž prvních sedm si lze odpykat. Církevní představa pekla popisuje hrůzné místo plné ohně a utrpení. V Dantově Pekle a v severních krajích se předpokládalo, že je to mrazivý, studený kraj, obrovská lednička. (Přes všechno zastrašování věčným prokletím a smažením duše křesťanští misionáři narazili na jedince, kteří jejich žvásty nespolkli tak snadno. Rozkoš a bolest jsou, stejně jako krása subjektivní kategorii. Když se misionáři odvážili na Aljašku, aby varovali Eskymáky před hrůzami pekla a planoucími jezery ohně, které čekají na hříšníky, Eskymáci se dychtivě ptali: Jak se tam dostaneme?)
Většina satanistů nechápe Satana jako antropomorfní bytost s kopyty, pichlavým ocasem a rohy. Představuje přírodní sílu - mocnost temnot, která byla takto nazvána jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo. Ani věda nebyla schopna uplatnit na tuto sílu technickou terminologii. Je to dosud nevyužitý zdroj, z něhož může čerpat jen málokdo, jelikož většina lidí nedokáže používat nějaký nástroj jen tak, aniž by ho nejdříve rozebrali na kusy a pojmenovali části, které ho udržují v chodu. Neustálá potřeba vše analyzovat brání většině lidí, aby využili tento mnohostranný klíč k neznámu, který satanisté nazývají Satanem.
Satana jako boha, poloboha, osobního spasitele či jak mu chcete říkat, vymysleli tvůrci všech náboženství na Zemi pouze z jediného důvodu - aby mohli dozírat na takzvané špatné jednání lidí a na poměry zde na Zemi. Proto bylo vše, co vedlo k tělesnému či duševnímu uspokojení, označeno za špatné, a tím zajistilo lidem život plný bezdůvodných pocitů viny!
Když nás označili za špatné, tak tedy špatní jsme - a co má být? Nadešla doba satanismu! Proč ji tedy nevyužít a ŽÍT! (žít - angl. "live" - pozpátku "evil" - zlo pozn. překl.)